close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Třicet vteřin vzpomínek

6. prosince 2007 v 10:33 | Pip(Death Incarnate) |  Jednorázovky
Mám období jednorázovek;) Tahle je ale psaná hodně rychle, nevím, jestli je dobrá. Záleží jen na vás.

Je to už dlouho, co jsem se do tebe zamiloval. Ne, vážně, miluji tě doopravdy. Není to je to poblouznění, které trvá pár dní a já nakonec uznám, že to byla chyba. Tohle je jiné. Miluji tvou dokonalost, tvé pohyby, hlas, oči, ústa, nos. Miluji na tobě každý sebemenší detail, každou chybu, co skrýváš. A je mi jedno, že jsem gay.
Kdysi by mi to možná vadilo, ale teď už je všechno jedno. Prodali jsme svůj život slávě, ve které se toleruje všechno. Jsou dny, kdy bych za tebou nejraději přišel a všechno ti řekl. To, co k tobě cítím, jak dlouho a všechno ostatní. Co mě na tobě těší, co mi vadí. Někdy mám ale chuť k tobě přijít a jednu ti vrazit. Někdy tě nenávidím. Nenávidím za to, že tě miluji a ty mě ne. Ale, co já vím. Třeba mě také tajně miluješ, a jen proto, že se ti teď vzdaluji, si myslíš, že já tebe rád nemám. Je to naopak. Já s tebou nemohu být v jedné místnosti s vědomím, že se tě nebudu moci dotknout, pohladit tě, pošeptat ti sladká slůvka. Vzdaluji se ti proto, že nikdy nebudeš můj a já si nechci dávat falešné naděje. Všechno je pryč. S novým albem přišly noví fanoušci, nové zvyky, nová skupina. A ty. Přišel bys ke mně na koncertu a políbil mě? Jako dřív? Nejspíš ne. Teď nás zná celý svět a ty říkáš: "Co by si mysleli?" A co si mysleli ti lidé, kteří nás viděli líbat se před dvěma lety? Nic. Byli na koncertu a přišli tam kvůli hudbě. Bylo jim jedno, co tam děláme. Teď by to bylo stejné. Možná ještě lepší. Pro mě. Netuší, jak bych byl šťastný, kdybys mě třeba jen pohladil po vlasech, dotknul se mě. Kdekoliv. Ale já se bojím k tobě jen přiblížit, protože bys mohl vytušit, co k tobě cítím. Jakoby to na mě bylo vidět. A pak se to stalo.
Byl to obvyklý den koncertu. Samý shon, stres, žádný odpočinek. Všude postávaly kelímky od kávy a ty jsi další držel v ruce. Všichni jsme měli jeden. Jako vždycky jsme si dávali poslední cigaretu před koncertem a mlčeli. Vždycky vládlo takové podivné ticho. Napjaté. V těch chvílích bych slyšel i dopadnout špendlík. Kolem nás vládlo vzrušení z koncertu, ale nás jakoby minulo, jakoby nás nevidělo. Možná jsme se toho báli. Nevím. Potom to přišlo. Zavolali nás na podium a my se pustili do hraní. Davy šílely, fanynky ječely naše jména a texty písniček. Atmosféra koncertu nás konečně pohltila. V tu chvíli nebylo nic. Jen já, naše hudba stovky lidí, co se na nás přišli podívat. Zapomněl jsem na to, že se kvůli tobě trápím, zapomněl jsem na to krásné, na to smutné. Byl jsem středem světa. Při jedné písničce jsi byl najednou tak blízko. Těsně u mě a pořád jsi se přibližoval. Nakonec jsi přišel a políbil mě. Doopravdy, hluboce, možná i s citem. Pro mě to bylo to nejkrásnější, co jsme si mohl přát. Neslyšel jsem, jak davy křičí, neviděl jsem, jak ostatní ohromeně zírají. Vnímal jsem jen splašený tlukot mého srdce a ten úžasný pocit, co ve mně explodoval. Nevím, jestli jsi to poznal, ale já do toho polibku dal všechno. Svou tajenou lásku, své uzavírané city, veškerou skrytou touhu. Nikdy nedokážu slovy vylíčit, jak přesně jsem se u toho cítil. Nikdy se to už nebude opakovat tak, jak se to stalo tehdy. Těch pár vteřin, co si tvé rty pohrávaly s mými jsem doufal, že to myslíš vážně.
Světla zhasla, lidé opustili halu, my podium a já zase zavřel svou lásku do klece smutku. Nebylo to doopravdy. Nevracel jsi se k tomu, neřekl jsi ani slovo o tom, co jsi tam udělal. Jakoby se to nikdy nestalo. A já jen v duchu doufal, že se to bude opakovat.
Ano, opakuje. Skoro na každém koncertu ke mně přijdeš a políbíš mě. Spojíš naše rty a já se na chvilku můžu cítit svobodný. Třicet vteřin letu. Jako právě teď. Zase. Stojíme na podiu, osvětleni reflektory a davy ječí. Jsme jenom my dva a má ničená láska. Těch třicet vteřin, co tě držím v náručí, vzpomínám na to, co bylo předtím. Zapomenu na to, co prožívám teď. Vrací se mi minulost, vzpomínky, o kterých jsem nevěděl, já a ty, před pár lety. Těch třicet vteřin si můžu dovolit tě milovat. Přede všemi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cecily Cecily | 6. prosince 2007 v 11:15 | Reagovat

ach.. ty mě zabiješ..

2 sweetsky sweetsky | 6. prosince 2007 v 15:49 | Reagovat

mě už si zabila...

3 Fee:P Fee:P | 6. prosince 2007 v 17:02 | Reagovat

mě pomalu a postupně zabíjíš... x)

4 Piratka Piratka | Web | 6. prosince 2007 v 21:35 | Reagovat

ty vole....celejch 30 vteřin? Ne, pardon, že si z toho dělám srandu, je to fakt krásný :)...ostatně, jako vždycky...

Jo a s tím Unfaithful to myslim smrtelně vážně (Cecily už ví :)), jako kdysi s Far Away, takže se můžete těšit v nejlepším případě na "sylvestrovský dáreček" při nejhorším napřesrok.....:D

5 Xx-Enýs-xX Xx-Enýs-xX | Web | 2. května 2008 v 21:59 | Reagovat

Krásná povídka.. Opravdu úžasnááááá.... Newa, kdyzh si ji dam  na blog?? (samo že se zdrojem)... ?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama