Okay, už i na mě dolehla vánoční atmosféra, a to je co říct. Tuhle povídku věnuju všem jako předčasný vánoční dáreček. A především jí věnuju všem svým kamarádům na icq. Držíte mě nad vodou a jste živým důkazem toho, že i lidi, co se osobně neznají, si můžou skvěle rozumět.
Od té doby, co jsem se rozešel s Bertem, jsem sám. Bydlím v garsonce na kraji města, kam jsem se přestěhoval, abych mohl přemýšlet a užívat si samoty. Ale jak někdo kdysi řekl: Samotu je dobré navštívit, ale není dobré u ní zůstat. Já u ní bohužel zůstal. Podepsalo se to na mé náladě a smyslu pro životní priority. Znovu jsem začal pít, ale po předchozích zkušenostech bych do toho už nikdy nechtěl spadnout, proto jsem se neopíjel tolik. Jen občas, abych unikl depresím ze samoty. Samota není dobrá. Obzvlášť teď, necelé dva týdny před Vánocemi.
Vždycky jsem měl rád Vánoce. Dřív to pro mě znamenalo pečení cukroví s Bertem, při kterém jsme si vzájemně vykrajovali z těsta srdíčka a polevou na ně psali různé nápisy, když jsme se naoko pohádali, mouka létala všude po bytě, na Štědrý den jsme si předávali dárky pod pečlivě ozdobeným stromkem, tulili se k sobě na gauči, krmili se cukrovím a sledovali vánoční filmy. Klasická domácí pohoda a štěstí. Většinu Vánoc jsme s Bertem strávili sami, ale nevadilo nám to. Měli jsme jeden druhého a vždycky jsme se dokázali zabavit.
Teď pro mě Vánoce znamenají jenom vzpomínky a samotu. Slavím je s flaškou v ruce v prázdném bytě, ve kterém Vánoce nepřipomíná zhola nic. Žádné ozdoby, žádný stromek, žádná vůně pečeného cukroví. Nic. Jako by Vánoce neexistovaly. Proč taky slavit Vánoce, když není s kým?
Často jsem se celé dny toulal po Jersey, abych si užil vánoční atmosféry aspoň venku. Když jsem se potom vracel domů do holého bytu, vždycky mi z toho bylo divně a smutno. Přecházel jsem místnostmi, které byly stejné jako každý jiný den v roce, a cestou hladil věci, kolem kterých jsem procházel. A přemýšlel jsem. Tak rád bych měl někoho, s kým bych mohl trávit Vánoce u sebe doma.
Bylo půl páté večer a já byl znovu v centru města. Všechno tu připomínalo Vánoce. Trhy, nákupní horečka, davy lidí, Santa Clausové na ulicích, tisíce ozdob a světel, zářících večerní tmou, a uprostřed náměstí obrovský vánoční strom, ozdobený zlatými a stříbrnými koulemi, světélkujícími barevnými lucerničkami a zlatou hvězdou na špičce. Byl to nádherný pohled. Nádherný pohled na obvyklou vánoční výzdobu. Užíval jsem si tu atmosféru, která mě dokázala přimět k tomu, abych zapomněl i na to, že večer se budu muset znovu vrátit do prázdného bytu.
Ale moje toulky po městě neměly jen důvod pokochat se výzdobou a užít si Vánoce alespoň venku, když už doma nemůžu. Možná jsem doufal a prosil Boha, abych tam kdesi narazil na nějakou osamělou postavu, s kterou bych mohl prožít Vánoce. Věděl jsem, že se mi to nemůže splnit. Ale proč nedoufat? Byl by to ten nejkrásnější vánoční dárek.
Týden před Vánocemi a já už se připravuju na to, že 24. prosince zapálím svíčku a ironicky si popřeju: Šťastné a veselé, Gerarde. Ale jednou v životě se na mě znovu obrátilo štěstí. Nemohl jsem tomu uvěřit. Bylo to na jedné z mých toulek po městě.
Procházel jsem centrem a v parku na lavičce uviděl sedět malého hnědovlasého kluka. Seděl s rukama v kapsách černé bundy a na sobě měl úzké kalhoty roztrhané v kolenou. Pohledem sledoval procházející lidi a já se na tři sekundy setkal s jeho velkýma hnědýma očima. Tři sekundy… to už je pobídka k rozhovoru, ne? Zdálo se mi to, nebo se na mě nepatrně pousmál? Zdálo se mi to, nebo se v jeho očích zableskl stín prosby?
Na pár vteřin jsem zaváhal. Zastavil jsem se a nejistě stepoval. Potom jsem se osmělil a vyrazil k němu. Co nejhoršího se může stát? Může mě poslat do háje. Nic víc, nic míň. Tak proč to nezkusit? Život mě naučil využívat situací, které se nebudou opakovat. Ztratit nemůžu nic, a lepší je to zkusit a třeba si i ošklivě nabít hubu, než nezkusit nic a potom si za to nadávat.
"Ahoj," zahájil jsem nervózně rozhovor. "Můžu si přisednout?"
Kluk kývl a stydlivě odvrátil oči. Nepatrně se začervenal.
"Já jsem Gerard," představil jsem se. "Gerard Way." Podal jsem mu ruku.
Stiskl jí. "Frank Iero."
A ticho. Nic. Co jsem vlastně čekal? Je to úplně cizí kluk. Tak proč jsem se nemohl zbavit dojmu, že o mojí společnost stojí, jenom se prostě stydí?
"Přišlo mi divné, že tu sedíš tak sám," zkusil jsem začít rozhovor. Opravdu duchaplná věta.
"Užívám si vánoční výzdobu," mávl Frank rukou kolem sebe. Zdálo se mi, že se mu trochu třásla. "Moji rodiče totiž Vánoce neslaví," dodal trochu smutně. "Jsou z církve adventistů sedmého dne." Jeho sarkastický tón mi naznačil, že on tohle nevyznává, a Vánoce by rád slavil.
Teď byla řada na mně. "Já tu taky jsem, abych se podíval, jak vypadají Vánoce. Doma to jaksi nevidím," dodal jsem sarkasticky.
"Taky nemůžeš slavit Vánoce?" zeptal se Frank.
"Ne že bych nechtěl," vysvětlil jsem. "Jenom nemám s kým." Musel si všimnout zármutku v mém hlase. "Prázdný byt, žádná výzdoba, prostě nic. U mě to vypadá, jako by Vánoce nebyly. Proč bych je měl taky slavit sám se sebou?"
Neodpověděl. "To mě mrzí," řekl jenom.
"Dřív jsem Vánoce slavil," pokračoval jsem. Byl jsem rád, že vedle mě sedí někdo, komu to všechno můžu říct. Někdo, kdo mě pozorně poslouchá. Byl jsem rád, že nejsem sám. "Ale od té doby, co jsem se rozešel s Bertem a odstěhoval jsem se, nemám nikoho." Povzdechl jsem si. Vůbec jsem si neuvědomil, že jsem právě řekl něco divného. Řekl jsem, že jsem chodil s klukem.
Nemohl jsem slyšet, jak se Frankovi rozbušilo srdce. Rozhodl se na to nenápadně narazit. "Ty… ty jsi chodil s klukem?" zeptal se potichu. Zdálo se mi to, nebo se ke mně nepatrně přisunul? Jako by se bál, že odejdu.
Lehce jsem zrudl. "Jo… totiž, vlastně - j-jo," vykoktal jsem.
K mému překvapení Frank zrudl ještě víc než já. "Já taky," řekl tiše.
Dlouhou chvíli jsme mlčeli. Nevěděli jsme, co si máme říct. Jen jsme vedle sebe seděli. Potom jsem se znovu osmělil a zeptal se: "A kolik ti vlastně je a kde bydlíš?" Snažil jsem se o lhostejný tón, jako bych se bál, že by mohl zjistit, že ho chci poznat.
"Je mi devatenáct," odpověděl. Hm, o tři míň než mně, pomyslel jsem si. "A bydlím kousek od centra."
"Já bydlím na kraji Jersey," řekl jsem. Zase ticho. Přemýšlel jsem, jestli se mám zeptat. "Franku?" osmělil jsem se nakonec.
"Hm?"
"Taky… taky hledáš někoho, s kým bys strávil Vánoce?"
Chvíli bylo ticho. "Jo," hlesl nakonec Frank. "Hledám."
Další ticho. "Jak jsi to poznal?" zeptal se po chvíli Frank.
"Ten tvůj pohled, to, jak ses na mě díval," vysvětlil jsem. "Jako by ses chtěl seznámit." Chvíli jsme se na sebe jenom koukali. "Nechtěl bys strávit Vánoce se mnou?" vyhrkl jsem.
Jeho obličej se nepatrně rozzářil a oči mu zasvítily. "Moc rád," odpověděl a zrudl.
Byla to divná situace, neobvyklá. Nabízel jsem svůj byt a společnost někomu, koho jsem v podstatě neznal. Ale cosi mě k němu přitahovalo. Koneckonců, z jeho chování mi připadá, že o mě stojí. Je to tak hřejivý pocit, když o vás někdo stojí. Jedno, že cizí člověk. Jde vlastně jenom o Vánoce. Oba budeme rádi, že nejsme sami. Vždyť i ve starších dobách se při vánoční večeři nechávalo jedno místo u stolu volné, kdyby přišel tulák.
Zářivě jsem se na něj usmál. Vstali jsme. "Už musím domů," řekl. Přikývl jsem a chystal se odejít, ale on mě ještě zastavil. "Zítra tady?" zeptal se a upíral na mě prosebný pohled. Přikývl jsem. "Nezapomeň."
"Neboj se. Nezapomenu."
A nezapomněl jsem. Následujícího dne jsem se vypravil do centra a parkem mířil rovnou k lavičce, kde jsme se spolu bavili. Čekal jsem, že tam nebude, ale on tam seděl. Zaplavil mě neuvěřitelný pocit štěstí.
Přivítali jsme se a já tentokrát věděl, že ty jiskřičky v jeho očích jsem zapálil já, jenom tím, že jsem se vrátil. Že jsem nezapomněl.
Seděli jsme na lavičce a povídali si, a když nám začla být zima, procházeli jsme se centrem města a kochali se vánoční výzdobou. Je zvláštní, že občas člověk potká někoho, koho sotva zná, a přesto si s ním má co říct. Takový pocit jsem měl u Franka. Pocit, že se z nás stávají přátelé.
Když jsem se toho dne vracel domů, obrátil jsem se na zářivou hvězdu na špičce stromu. Musel jsem se usmívat. Možná přeci jen začnu věřit na Santa Clause. Nebo alespoň na to, že zázraky se občas dějí, a člověku se může splnit i to, co si moc přeje. Stačí mít víru, trochu se snažit a nikdy to nevzdávat. Lepší dárek jsi mi dát nemohl, zamumlal jsem v duchu, když jsem se usmíval směrem k nebi a děkoval Bohu za vysněné Vánoce.
S Frankem jsme trávili všechen volný čas u mě doma a snažili se dohnat předvánoční přípravy. Pekli jsme cukroví, zdobili stromek, tulili se k sobě na gauči a sledovali vánoční pořady. Ani náznakem mi to nepřipomínalo Vánoce, které jsme trávili s Bertem. Ne. Tyhle byly lepší.
24. prosince jsme si rozdali dárky. Přestože jsme se znali tak krátkou dobu, oba jsme věděli, čím toho druhého nejvíc potěšit. Ale nejkrásnější dárek mi dal Frank. Rozbalil krabici, na které stálo: Gee + Frank. "Dárek pro oba," řekl se spikleneckým úsměvem.
Zalapal jsem po dechu, když vytáhl dva řetízky z jemných článků. Jeden mi dal přes ramena a připnul ho. Dotkl se malého zlatého srdíčka a hypnotizoval mě pohledem. Tenkrát jsme se poprvé políbili. Potom si připnul i svůj náhrdelník a usmál se na mě. "Tohle jsem ti dal proto, že to byly ty nejkrásnější Vánoce, jaké jsem kdy zažil." Dotkl se svého srdíčka na krku. "Budou nás navždycky spojovat. Nikdy na to nezapomenu."
Objal jsem ho. "A budou další."
A byly. Jako ty první, a stále krásnější a krásnější. A tak spolu bydlíme, milujeme se a těšíme se každý rok na nové Vánoce.








myslíš že to bude někdo číst