close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

When will be blood on the sky 1.

12. prosince 2007 v 15:44 | Pip(Death Incarnate) |  When will be blood on the sky
Normálně lidi, popadla mě múza. Jenže bohužel ne na OH nebo Bite me! což me nehorázně sere. Ale napadla mě nová story. Nevím, jestli to bude Frerard (možná zkusim nějakou novou dvojici), ale můžu vám říct, že to bude obyčejný příběh, ze kterého se budu snažit udělat něco neobyčejného. Aspoň se pokusim. Je mi to totiž blízký...už jen tim...:(....názvem. Prostě je to něco, co bude obsahovat moje pocity...
Nebojte, nebudu se tomu věnovat nějak moc. Prostě napíšu jeden díl a nechám to stát. Dokončím to, až bude hotová aspoň jedna moje story. Nebo to bude mít jen pár dílů, i když mě láká z toho udělat dlouhý příběh. Nevím. Podle komentářů uvidím. Když se vám to bude líbit hodně, možná napíšu něco už brzo, když ne, pokusim se zplodit další díl mých rozpracovaných dílek.
Díky za pozornost..
Servus Pip

Bylo kolem šesté večer, a díky začínající zimě už se stmívalo. Na samém kraji čtvrti Monroeville, na kopci, kde stálo malé sídliště nových domů, už pomalu usínal den a s ním i děti svobodných matek, co se sem musely přestěhovat. Nikdo by sem dobrovolně nešel, což nechápal ten, který seděl za oknem a pozoroval západy slunce, co už nebyly tak nádherné jako kdysi. Jako když tu byl. Už dlouhou dobu se tmavnoucí obloha nebarví různými odstíny žluté, oranžové, růžové až temně červené. Už několik měsíců slunce nekreslí do mraků krásnou škálu barev, které tvoří harmonický celek, romantické prostředí a ten nejkrásnější západ v celém New Jersey. Už dávno si slíbil, že až se obloha znovu zbarví do temné rudé, odejde. Odejde ze svého života, ze života ostatních, z tohoto světa. Slíbil si, že až se znovu obloha zalije krví, skončí to. Slíbil to sobě, slíbil to jemu, slíbil to Bohu. A sliby on plní. Všechny. Už měsíce se modlí, aby se to stalo. Každý den. Jako teď. Přes přivřená víčka pozoruje slunce, jak se sklání za obzor a zalévá kopce, domy, ulice, vybledlou žlutou. Sedí na parapetu okna, s koleny přitaženými k tělu, objímajíce je roztřesenýma rukama. Třese se celý. Pláčem, smutkem, touhou. A jako každý den vzpomíná a, jako každý den, zklamaně odchází.
Oblékl si tmavou bundu a hlavu zahalil kapucou, ruce vrazil do kapes a, se zapálenou cigaretou mezi rty, se vydal do večerního města. Je to tu pořád stejné, opakuje si v duchu a zkoumavým pohledem si prohlíží domy, stromy, kolemjdoucí. Vítr rozechvěl poslední listy, co se ještě udržely na stromech a přinášel s sebou vůni kávy, co se linula z otevřených dveří nedaleké kavárny. Jako obvykle. Malé děti, co se bály tmy, utíkaly domů, do vyhřátých náručí svých maminek, které před chvílí přišly z práce, za kterou jim tak málo platí. Každá má jiný osud. Jednu vyhodili rodiče z domu, když v patnácti otěhotněla, druhá bývala prostitutka a teď se kvůli svému krásnému synkovi snaží zbavit se minulosti, jinou bil manžel a ona mu utekla, další zase zemřel přítel při autonehodě. A všechny je spojovaly potomci, co nepoznají tátu, malé sídliště, které postavila nadace na pomoc svobodným matkám a spousta zmařených snů, nadějí a zlomených srdcí. Denně je potkával, denně je vídal a denně si opakoval, že on na tom není nejhůř. Že na tom není ani zdaleka tak špatně, jako ony. A to mu pomáhal přežít tak dlouhou dobu. Jiný by to možná ukončil, někdo by začal znovu, jenže on zůstal někde mezi novým životem a smrtí. V místě, kde není nic, jen čekání, touha a nepatrná naděje na něco, co nemá ani přesnou podobu. V místě, v jeho srdci, které kdysi vyplňovala láska, co zmizela s jednou velkou ránou. Ránou pod pás, do srdce, do duše, do zdi. Až směšná představa, že dva metry čtvereční dokáží jeden život vzít a druhý uspat tak, že už se možná nikdy neprobudí, ale žít bude. Nechaly ho nad strží nekonečna a nutí ho dívat se dolů. Vítr znovu zafoukal, ale tentokrát silněji. Až mu shodil kapuci z hlavy. Nechal ji být. Jen dál vyfukoval obláčky kouře, které se okamžitě rozplynuly a rozlétly do dálky. Spolu s listy, spolu s dalším prázdným dnem, spolu s nadějí na splnění snu. Zítra bude muset znovu vyhlížet z okna a cítit napětí v celém těle. Jako vždy. Počkal, až přejede auto a pak se vydal přes silnici, kam začaly dopadal první kapky deště. Pozoroval svítící výlohy obchodů, které hlásaly různá hesla a vábily zákazníky na předražené zboží. Všechno jako když opakujete stejnou část filmu, pořád dokola.
Otevřel dveře tolik známého obchodu, co přesně zapadal do představy maloměstské drbárny. Mezi regály postávaly starší paní a štěbetaly o tom, co se ten den kde stalo a kdo se zase přistěhoval. Jenže když vstoupil on, témata se změnila a soustředila se na jedno. On. Nevadilo mu to, byl zvyklý. Kolikrát už zaslechl něco, co si říkaly. Pomíjel to, když to byla pravda, ale ty lži, co se o něm někdy roznášely, ho docela popudily. To si pak nenechal líbit. Jenže to se dostal do řečí znovu. Bylo to jako začarovaný kruh. A on už ho nějakou dobu ani nevnímal. Jako obvykle zašel do zadní místnosti, svlékl bundu a oblékl si máslově žlutou zástěru se zeleným lemem, nahlásil příchod a postavil se za pult, kde ho čekala menší fronta zákazníků. Jako vždycky.
Jen dnes něco nebylo v pořádku. Dnes někdo nezapadal do zažitého stereotypu hnusné příměstské části. Vyčníval z davu jako pětimetrová tyč. Dokonce upoutal i pozornost babek, co začaly ihned klevetit na jeho účet. Poplašeně se na ně podíval a zalezl mezi pulty s jídlem. Jeho silueta se chvilku míhala mezi regály a nakonec vyšel, náruč plnou nějakého jídla. Přistoupil pokladně a nákup naskládal na pás, pozorujíce, jak neznámý mladík markuje nákup. Zvedl oči a prohlédl si ho lépe. Měl hodně tmavé vlasy, skoro černé, jejichž prameny mu neposedně vletovaly to oříškových očí a k ústům. Na tenkém spodním rtu měl malý, stříbrný kroužek a v rovném, malinko křivém, nose také. Náramně mu to slušelo, když zahlaholil požadovanou částku peněz. Nový neznámý zaplatil a odešel do podzimního večera.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cecily Cecily | 12. prosince 2007 v 17:16 | Reagovat

ehm, nechápu to, ale to je asi tím, že mám vygumováno v hlavě a ještě spíš tím, že je to účel, že? :D je to krása. nádherně napsaný, propracovaný, profesionální, prostě ty víš.. :D dokonalý

2 Fee:P Fee:P | 12. prosince 2007 v 17:40 | Reagovat

já to docela cápu, i když aky né moc. xD Ae je to fakt nádherný x)

3 kiki kiki | 12. prosince 2007 v 20:36 | Reagovat

je to fakt nádhera a bitte udělej z toho  Frerard :-D

4 Nathalie Nathalie | E-mail | Web | 12. prosince 2007 v 20:48 | Reagovat

no je to fakt nádherný :D A doufám, že to bude nakonec frerard, ze jo, ze, ze, ze, ze ,prosim? plosim... plosim :D a zatím se mi to moc líbí :D je to... wow :)

5 xxx xxx | 12. prosince 2007 v 21:58 | Reagovat

Děvčata...? Nechci vám kazit úvahy, ale podle mě je to jasnej frerard. :-D

6 sweetsky sweetsky | 13. prosince 2007 v 9:59 | Reagovat

úžasný!!!škoda že ten prodavač neni novej xDDDale i tak je to bomba

7 Miki Miki | Web | 13. prosince 2007 v 18:17 | Reagovat

ty pocity mi sou tak známý...........ale odkud????....prožívám je já, nebo někdo v mý blízkosti???....možná....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama