A je tu pokračování. Doufám, že se vám tenhle příběh líbí, protože já ho mám fakt nějak vrytej do srdce. Prostě je tm něco ze mně. Pro vás. Takže komentujte, ať vidim, co to dělá s vámi;););)
Opatrně, tak, aby nevzbudil Jane, se zvedl z poslete a přešel k oknu. Zahleděl se do dálky a pozoroval za kopcem vycházející slunce. Bylo tak krásné. S každým mrknutím oka se zdálo být o kousek výš na obloze. S každým okamžikem byla v pokoji nová část dne. Tohle ráno bylo jiné, než ta ostatní. Nikdy se na úsvit nedíval. Tohle ráno byl jiné, třeba bude takový i celý den. Za pár minut, co Frank přimhouřenýma očima zíral do nadcházejícího dne, se ozval zvonek. Rychle se otočil a potichu šel otevřít. Na prahu dveří stála Viky a široce se usmívala.
"Ahoj Frankie!"řekla vesela a objala ho.
"Ahoj, co tak vesele?"usmál se na ni Frank a nechal si tělem prostoupit část její radosti.
"Mám novou práci!"zajásala Viky a vřítila se do bytu.
"Pojď dál..."ušklíbl se Frank a zavřel dveře. Viky už postávala v chodbě a sundavala si kabát.
"Kde je Jane?"zeptala se rozjařeně. Než Frak stačil odpovědět, Jane už stála mezi dveřmi a unaveně si protírala oči.
"Mami?"zeptala se a Frank se zasmál. Po dlouhé době se opravdu upřímně zasmál. I Viky to udivilo, proto se na něj usmála ještě záivěji.
"Jsem tu, zlatíčko."vzala dcerku do náručí a políbila ji na čelo.
"Dáš si kafe?"zeptal se Frank a ledabyle mávl rukou směrem do kuchyně.
"Ráda."usmála se Viky a šla se posadit ke stolu.
"Mluvila jsi o nové práci, co je to zač?"zamumlal Frank a postavil na desku stolu dva hrnky kávy a misku cereálií pro Jane.
"No, když jsem včea byla na...no, tak mi zastavil nějaký chlápek. Vypadal dost zvláštně, oblek, kravata a tak, prostě nějakej podnikatel. Pak z něj vylezlo, že vlastní nějaký klub. Pak říkal, že-"Viky se napila kávy "-že mám pěkný tělo a-"zasmála se. Frank se k ní přidal. "-no, a že se pěkně hýbu. Že prý bych mohla být dobrá tanečnice. U něj, v tom jeho nočním klubu."řekl Viky jakoby nic. Frank se málem zadusil kávou. "Já vím, zní to divně, ale je to opravdu jen tanec, žádný striptýz nebo prostituce. Prostě tanec, jo sice u tyče, ale to je taky tanec. Je to seriozní podnik, byla jsem tam. Nabídli mi hodně velkoý prachy a pracuju jen čtyřikrát týdně. Je to navíc kousek odsud, nejezdila bych každé ráno a večer hodinu autobusem."dokončila svůj monolog Viky a zářivě se usmála.
"Viky, Viky...to je úžasný, ale nebojís se, žy by o tebe někdo chtěl víc než jen tanec? Je to nebezpečné, moc nebezpečné..."kladl jí na srdce Frank a starostlivě si jí prohlížel. Viky se pousmála.
"Nabídlo skoro pětkrát víc, než mám teď."ospravdelnila své jednání. "A nemyslíš, že je to jedno? Po tom, odkud jsem teď přišla?"řekla pobaveně.
"Budu mít strach, velký strach."vzal ji Frank za ruku a pohlédl jí do očí.
"Budeš první."skolinila hlavu Viky. Frank vstal od stolu a objal ji.
"Víš, že mi na tobě záleží."přitiskl ji k sobě pevněji.
"Díky."odpověděla tiše. Frank se od ní odtáhl.
"Nezajdem odpoledne oslavit to tvoje nové místo?"zeptal se s úsměvem.
"Hmmm..."zkousla si zamyšeleně ret Viky. "-Potřebuje nějaké nové šaty a za včerejška mám dost. Ten člověk na mě nešetřil."ušklíbla se Viky. Frank jí grimasu opravil.
"Dobře, pohlídám Jane, ty se běž prospat. Vyzvednu tě ve dvě, hm?"navrhl Frank. Viky se chvilku usmívla a přemýšlela.
"Dobře. Jo." usmála se a vstala. Rozloučila se s dcerkou a vzala si kabát. Ve dveřích se zastavila. "Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo, Franku Iero, ty zasranej buzerante."usmála se a znovu ho pevně objala. Objala ho tak pevně, že Frank vycítil, že jsou její slova pravdivá, a že by to mohlo být všechno jinak, kdyby chtěl. Jen kdyby chtěl.
"Mělo to být jinak."tašeptal.
"Jo."odtáhli se od sebe.
"Tak ve dvě."usmál se Frank.
"Ve dvě."mávla Viky. "Čau."otáčela se k odchodu.
"Čau."zavřel dveře Frank a otočil se k Jane. Stála ve dveřích do kuchyně a opírala se o jejich rám.
"Proč nejsi můj tatínek?"zeptala se a přitom žmoulala lem svého růžového svetříku. Frank se smutně usmál.
"Ženský..."povzdechl si a vzal dítě do náručí. "Bude pohádka."řekl a položil děcko na postel. Seděli na peřinách a cpali se sušenkami až do poledne. Frank s vzpomněl, že musí ještě někam jít. Dnes je to přesně rok. Tři sta šedesát pět dní a tři sta šedesát čtyři nocí. Tak dlouho je sám, tak louho čeká a trpí. Tak dlouho už na světě není nikdo, kdo by ho miloval, kdo by byl s ním. Ve dne, v noci, ve smutku, v rasosti, v srdci. A kdy to má skončit? Vstal z postele a přeběhl místnost. "Já málem zapomněl, kurva, proč zrovna dneska...To ne..."pobíhal po místnosti a chytal se za hlavu. Zaplavila ho ohromná vlna výčitek, smutku a bolesti. Těch výčitek, co ho trápily celý rok. Toho smutku, co ho celou tu dobu svazoval.Té bolesti, co v sobě tak dlouho ukrýval. Všechno ho teď zachvátilo. Oblékl se a vyšel ze dveří. Dva kroky stačily na to, aby si vzpomněl na Jane, co nechápavě seděla na posteli. "Promiň, broučku,"došel pro ni a za chvíli už spolu šli ulicí do města, aby mohli kopit kytici rudých růží a vydat se na kopec, za kterým se dějí ty nejkrásnější západy slunce. Na kopec, kde je hřbitov.
Stál nad hrobem a jeho slzy skrápěly květy, co držel v rukou. Stál nad hrobem a opakoal sliby, které dal, opakoval sliby, které dodrží. I přes to, co se má stát, i přes to, co se stane. Položil kytici na hrob: "Miluju tě, Gerarde Wayi, ty, co jsi mi sebral srdce. Miluju a nikdy nepřestanu." Narovnal se a uviděl ho. Stál proti němu a studoval barvu jeho očí. Mlčky, nehybně, sám. Pro neznámého se zastavil čas, pro Franka se čas vrátil. Záblesky minulosti. Ne, už to nechtěl znovu prožít, nechtěl znovu milovat, zklamat, opustit. Musel se tomu ubránit, protože věděl, že to nemůže vyjít. Ale ty oči. Ty velké, zvědavé, překvapené oči, co vysílaly pohledy, toužící po setkání, poznání, kontaktu. Nechtěl se do nich znovu podívat, protože je nechtěl vidět později plakat. Zavolal ěvčátko př na Jane. Děvčátko přiběhlo a on ho vzal do náručí. Snad doufal, že to neznámý pochopí tak, jak to Frank myslel. Možná doufal, že se ten hubený mladík otočí a se skloněnou hlavou odejde. Ne. On stále stál na tom samém místě a nespouštěl z Franka oči. Frank se odhodlal a podíval se mu zpříma do očí. A znovu ho uviděl. Gerarda. Znovu ty chvíle, co už prožil. Mají se opakovat? Má se to všechno stát znovu? Ne, všechno ne. Něco z Franka zemřelo v den, co odešel Gerard. Něco, co už se nikdy nevrátí zpět. S omluvným výrazem, který vyslal směrem k neznámému, odešel ze hřbitova.








Je to moc hezký...sice to až uplně nepobírám, teda jako jo, ale i ne...no to teď taky nechápu, ale což.....prostě piš dál, je to skvělý a já se těšim na další díl......ať je brzo