close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

While you were sleeping 1.

26. prosince 2007 v 14:05 | Pip |  While you were sleeping
Tak první díl naší první story na Vaše přání. Věřte, že vymyslet to bylo to nejhorší. A ani nevim, jestli to půjde tak, abyste mohli vy rozhodovat o pokračování. Kdyby to nešlo, nějak to zakamufluju a dopíšu sama, nebo to zakamufluju a...a nevim:D:D:DProstě a jednoduše...snad to pude:D

"NE!"zakřičel jsem a natáhl ruku vpřed.
Ležela tam, v kaluži krve a dešťových kapek. Ležela tam a zavřenými rty šeptala, jak mě miluje. Nemohl jsem se pustit jejího těla. Její ruky, co bezvládně visela z nosítek. Myslel jsem, že je konec. Mysleli si to všichni, ale stal se zázrak. Když se na monitoru změnila rovná čára v nepravidelnou křivku. To jsem ještě viděl, to si ještě pamatuju. A pak už jen naše postel, náš byt. Probudil jsem se do šedivého rána, kapky deště stékaly po oknech a kreslily si své krátké cestičky na zamlžené sklo. Padaly k zemi jako mé slzy, padaly a tříštily se na stovky menších. Jako mé srdce. Prošel jsem naší ložnicí a na židli ležel její svetr. Na nočním stolku vedle židle ležela naše fotka. Naše, naše, naše. Všechno mi jí připomínalo, všude byla. Ve vzduchu se vznášely naše společné chvíle a mísily se s vůní jejího parfému. Byla všude, ale zárověň nikde. Kde teď vlastně je? Její duše se vznáší někde mezi životem a smrtí, někde v nekonečnu. Postával jsem u kuchyňské linky a pozoroval venkovní ruch. Chodí tam...a sem...a zase zpátky. Nezastaví se, neohlíží se, nikoho si nevšímají. Jsou jen oni a jejich svět. A můj svět leží na nemocničním lůžku, napojený na různé přístroje, dopovaný různými léky a nikdo neví, kdy to bude jinak. NIKDO! Sklenice se roztříštila o stěnu a její střepy létaly po podlaze. Neviděl jsem je, neviděl jsem nic. Jen bílé stěny a svítící čáru na černém monitoru.
"Je v komatu. Nemůžu přesně říct, jaký je její stav."říkal doktor, když jsem vešel do pokoje.
"A kdy...kd-kdy se probudí?"zeptal jsem se tiše, aby nebylo slyšet můj zlomený hlas. Vzal jsem ji za ruku a zahleděl se do bledé tvéře.
"To nevím... Teď není jisté vůbec nic."slšel jsem z dálky lékařův hlas. Jen jsem seděl a opakoval slova své lásky. Jak dlouho jsem tam seděl? Ani jsem si nevšiml, že se stmívá. Jen pokojem se ozýval můj prosebný šepot.
"Pane Iero, návštěvy už skončily...Už před třemi hodinami. Měl byste jet domů, torchu se prospat."zaslechl jsem ode dveří hlas sestřičky.
"Chci tu být s ni."řekl jsem a marně se pokusil zadržet slzy. Dopadly na její studenou, bledou ruku a stekly k zemi.
"To nejde, běžte domů, můžete přijít zítra."
Tohle opakovala každý den, celý týden, noc, co noc. Noc, co přišla po dni, kdy mi doktor oznámil, že její stav se nelepší. Každý den, co jsem jí šeptal, četl jí z časopisů, z novin a povídal si s ní. Vlastně to byl určitý druh samomluvy, ale někde jsem slyšel, že jim to pomáhá. Že to slyší a vědí, co říkáme. Věřil jsem tomu a jen čekal, až se její suché rty otevřou k odpovědi. Celé dny.
A nebyl jsem jediný. Nebyl jsem sám, kdo každý den vstupoval do nemocnice po poledni a v noci ji opouštěl. Také sedával v chodbě před pokojem a čekal až ze dveří vyjde doktor, aby mohl říct, že se nic nezměnilo. A pak se také zavřel do svého vlastního světa s tím, koho miloval.
Seděli jsme proti sobě a mlčky zírali na protější stěnu. Najednou se otevřely dveře otevřely a mladík se vymrštil na nohy. Chtěl jít do pokoje, ale zastavila ho lékařova ruka. Doktor mu mlčky zíral do očí, ve tváři lítostivý výraz. Ten, jehož milovaný ležel v posteli, se rozplakal a sesunul zpátky na lavici. Složil hlavu do dlaní a nahlas se rozvzlykal. Doktor řekl něco jako: "Je mi to velice líto." a odešel. V chodbě jsem zase zůstal jenom já a on, ten co právě ztratil část ze sebe. Ani nevím, jak dlouho jsme seděli, ale když jsem začal znovu vnímat, nikdo už neplakal. Rozhlédl jsem se a on mi hleděl do tváře, oči razudlé a skelné.
"Kdo tam leží?"zeptal se tiše a hlavou kývnul ke dveřím za mnou.
"Přítelkyně."sklonil jsem hlavu, on tou svou pokýval.
"Láska...Je to hnus."odfrkl si.
"A...a kdo je-byl, tedy, je..."koktal jsem s očima upřenýma někam na jeho rameno.
"Moje máma."řekl smutně a znovu začal slzet.
"Upřímnou soustrast."řekl jsem lítostivě. Jen rychle zakýval hlavou.
"Potřebuju se ožrat!"skoro vykřikl a porušil tak asi minutové ticho.
"Já taky..."přiznal jsem se a vstal.
"Znám jeden bar nedaleko odsud."připojil se ke mně ten dlouhán.
"Jsem Frank..."natáhl jsem ruku...
"Já jsem..."odmlčel se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nathalie Nathalie | E-mail | Web | 26. prosince 2007 v 16:27 | Reagovat

No tohle ... to se ti tedy moc povedlo :) je to nádherně napsaný a už se těším na další díl - prostě jsem strašně zvědavá, kdo to nakonec bude:D

2 Elishka! Elishka! | 26. prosince 2007 v 19:20 | Reagovat

gerard..prosím at je to Gee :)

3 Dee Dee | Web | 26. prosince 2007 v 19:27 | Reagovat

hehehehehé...ja VIEM z ktorého filmu to je *zakerný úsmev* :)

4 sweetsky sweetsky | Web | 26. prosince 2007 v 19:28 | Reagovat

Učitel chemie!!!!!!!!!!!!!!!!!!! xD

5 Pip(Death-Incarnate) Pip(Death-Incarnate) | 26. prosince 2007 v 20:02 | Reagovat

Dee:takovou krásnou příležitost na story jsem si přeci nemohla nechat ujít, nie?;););):D

6 koko koko | 26. prosince 2007 v 20:33 | Reagovat

FRERARD FOREVER:-D

7 Fee:P Fee:P | 26. prosince 2007 v 22:53 | Reagovat

dej tama učitele chemie xD (dyby to byl náš... tk je to náš třídní...a je to...  buznáá xD)

8 Piratka Piratka | Web | 26. prosince 2007 v 23:33 | Reagovat

je to sice ohraný, je toho všude plno, už na to i někteří nadávají, ale FRERARD je prostě BEST :D:D:D:D:D:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama