17. prosince 2007 v 20:39 | Pip (Death Incarnate)
|
To je ta nejvetší blbina, co ze mně kdy vylezla:DTakže to koukajte komentovat, teď teprv poznáte, co to je, když mi nejde psát:D
Ještě to stihne, musí. Ještě pár minut, než odjede vlak. Vlak a s ním i to poslední, co mu v životě zbylo. Poslední plamínek naděje, poslední kapka vody. Ještě schody. Seběhnout je a za rohem by měl stát. Ledový zimní vzduch ho bodal v plicích, ale ne tolik, jako ho vlastní chyba bodala u srdce. Skoro se nemohl nadechnout, ale přesto běžel dál. Není tu. Jak to? Možná čeká v nádražní budově. Ano, to je možné. Rozrazil dveře. Čekárna byla prázdná. Smutně vyšel ven a posadil se na ledovou lavičku. Najednou sebou prudce trhl, ozvalo se zahoukání vlaku. Bleskově se rozhlédl kolem a na jedné z kolejí uviděl stát vlak. Rychle vstal a doběhl k němu. Běžel po nástupišti a nahlédl do každého okna. Neviděl tu osobu, co chtěl. Zkusil to ještě znovu, když se ho průvodčí zeptal, jestli nastupuje. Nevěděl, proč nenastoupí. Nevěděl to. Jen udělal krok dozadu, ale stejně pořád přecházel po nástupišti, v marné naději, že uvidí tu tvář, kterou hledá. Dveře se zavřely a vlak se pomalu rozjel. Ještě klusal podél oken, ale jejich rychlosti nestačil. Na konci nástupiště se zastavil a smutně zíral do posledních oken, co nezmizela v dálce. Ještě pět, žádné povědomé rysy. Čtyři. Snad v příštím. Tři. Nic. Ještě dvě…ne, není tam. A poslední. Zakřičel. Zvuk, drásající duši se rozlehl nádražím, když naposledy spatřil onu tvář. Oči, ze kterých se kutálely poslední slzy pro něj. Ztratil vše, co měl. Ztratil lásku, ztratil oporu, část sebe sama. Už není proč žít, když už i poslední voják padl.
Sklíčeně kráčel ulicemi, nevnímal, že zase padá sníh, nevnímal, že všichni ostatní jsou šťastní, nevnímal vlastně ani svůj smutek. Jen šel, s očima zabodnutýma do země a studoval obrysy každé dlažební kostky, co viděl. Prohlédl si všechno, co na zemi bylo, ale nepamatoval si, co právě viděl. Vrážel do lidí, ale nevěděl, že ho něco bolí, neslyšel nadávky. Jen šel, s nožem zabodnutým v srdci. Nohy ho zanesly někam, kde nikdy nebyl. Někam, kde nebyl ani nikdo jiný. Snad nikdy.
Za kovovým plotem, porostlým, teď opadaným, břečťanem, se vypínal stromový sad. Nevěděl, jaké to byly stromy. Některé jehličnaté, jiné zdobil pouze bělavý sníh. Jakoby právě otevřel oči. Teď viděl, co kolem něj je. Slyšel zpěv zimních ptáků, neslyšel ruch ulice. Cítil zimní krásu, ne odporný chlad. Nadechl se a plíce mu naplnil čerstvý vzduch. Jakoby ani za plotem nejezdila auta. Byla tam vůbec? Procházel dál mezi stromy a rukama sklepával sníh z prohnutých větví. Jakoby někdo ulehčil i jemu. Najednou to bylo všechno pryč. To, co se stalo před chvílí. Kdy se to vlastně stalo? Podíval se do zimního slunce. Bylo na středu oblohy. To není možné. Bylo mu to jedno. Nedokázal to určit, ale cítil něco, co mu dodalo lepší náladu. Něco, co v jeho srdci snad nikdy nebylo. Pocit úplného štěstí? Dosud si myslel, že štěstí může prožít jen s někým, koho miluje. Jenže, když všechny ztratil, ztratil i vědomí, že štěstí vůbec je. Teď ho znovu našel. Jako když se vrací do minulosti. Do dětských let. Těšil se ze sněhové nadílky, z nastávajících vánoc. Jakoby znovu běhal v zahradě a stavěl sněhuláky, těšíc se z toho, že konečně napadlo. Jakoby se znovu vracel do minulosti, kdy se v zimě bavil s kamarády. Vánoční oslava u nejlepšího přítele, hora legrace. Jakoby to v něm znovu ožilo. Ta dávno ztracená radost. Nikdy si nedokázal ani představit, že by se ty pocity mohla ještě opakovat.
Došel až nějaké fontáně. K jeho údivu z ní tryskala voda. Nebyla ledová, když do ní ponořil prsty. Byla vlažná, možná až teplá. Nemohl si vysvětlit, jak je to možné. Ne, tady je možné všechno. Prohlédl si fontánu lépe. Milenci. Objímali se a ve veselých tvářích se jim zrcadlilo štěstí skutečnosti. Znovu to prožíval. Ty krásné chvíle, co spolu prožívali. První společné vánoce, ne které nezapomene, ty druhé, ty třetí. A čtvrté, snad ty nejkrásnější. Užili si je tak nádherně, v domnění, že ty další budou ještě lepší. Žádné už ne konat nebudou. Znovu se ponořil do smutku. Znovu si vzpomněl na tu hádku, na křik, na rozchod. Nikdy nepřemýšlel o tom, co by se stalo, kdyby se rozešli. Nikdy ani nepřemýšlel o tom, že by se mohli rozejít. Jak bláhově si myslel, že spolu budou napořád. Žil s hlavou v oblacích. A teď spadl. Přímo do moře zoufalství a osamění. Nikdy si nedokázal ani představit, jaké to je nemít nikoho. Nikoho, kdo by ho objal, když se cítil sám, nikoho, kdo by ho utěšil, když byl naštvaná nebo smutný. Nikoho, kdo by ho miloval. Snad doufal, že se nikdy nestane to, co se stalo. Jeho vinou. Bloumal mezi stromky a rukama nevědomky setřásal sníh ze větví. Šel dál a opět se vracel k těm slovům, co řekly jeho rty, ale duše křičelo opak. Šel dál a opět se vracel ke slovům, co nikdy říct neměl. Očima se zabodával do bělostného sněhu, co lehce ležel na promrzlé zemi. Na zemi promrzlé, jako jeho srdce. Nerozhlížel se okolo. Neslyšel nic. Jen se nechal vést instinktem, o kterém ani nevěděl.
Zastavil se. Ke svému vlastnímu překvapení. Zvedl hlavu a před ním stál dům. Vysoký. S bílou omítkou, na které se už trochu podepsal čas. Viděl vysoké vstupní dveře, na kterých nebyla klika, ani popisné číslo. Nic. Jen dveře a pár oken. V prvním patře. V přízemí byly jen ty dveře. Jako ve snách vyšel po pár schůdcích, co vedly na malou verandu. Zastavil se těsně před nažloutlým nátěrem a pozoroval jeho prasklinky. Co jizva času, to jedna vzpomínka. Přejel prstem po jedné mezíce, uviděl tváře. Všech těch, co miloval. Přejel po druhé, uslyšel hlasy. Hlasy, co ho vždycky utěšovaly. Sáhl na další, vybavil si veselé vzpomínky, které si úzkostlivě uchovával v srdci. Dotkl se dalšího šrámu a vzpomněl si na nejčerstvější události. Znovu. Dotkl se další, uviděl oči. Ty nádherné oči, ty slzy v nich, to zklamání, beznaděj, ten smutek. Zavřel oči a jeho vlastní slzy dopadly na dřevěnou podlahu. Naposled zašeptal své: Miluji tě, které nikdo neuslyší. Dotkl se poslední prasklinky a všechno zapomněl. Už opravdu nebylo nic, co by ho mohlo na tomhle místě, v tomhle světě, v tomto životě, udržet. Mohl zatlačit na dveře, ty se otevřely a on vstoupil do světla, co vycházelo z místnosti, co neviděl. Se zavřenýma očima překročil práh a dveře se zavřely.
Vítr zafoukal a stopy zmizely, zmizela jeho tvář ze všech vzpomínek, co na něj byly. Jen v jediné zůstala. V té jeho.
náhodou je to nádherný.Strašně smutný...Tohle neni blbina ani náhodou..To co píšu já sou blbiny