Takže, máma tedy pokračování. Konečně:D
Frank se procházel ztemnělou uličkou mezi dvěma budovami a přemýšlel o předchozím rozhovoru ve velitelově pracovně. Řekl to. Řekl to, co chtěl říct. Ale chtěl to doopravdy? To, co ho tížilo na srdci už pár dnů, to, co mu provrtávalo srdce. Čekal, že když to řekne, bude se cítit volnější, svobodnější, že ten kámen zmizí. Ve skutečnosti byl ještě těžší. Přibyla spousta otázek, jejich odpovědi vyvolají další a další otázky, na které už odpovědi nejsou. Nebo jsou? Přinese je až čas. Až to jediné dokáže spravit všechny rány, co způsobilo pár chvil na sedačce v kanceláři vojenských kasáren. Zastavil se u stráně, která ústila do hluboké rokliny, plné kamenů. Postavil se na okraj a pocítil strašlivou touhu skočit dolů. Až se jí sám lekl. Vlastně, ono by to leccos vyřešilo. Pár vteřin volného pádu a pak jen volná duše. Volné myšlenky a čistá mysl. Jen zavřel oči a roztáhl ruce. Váhavým a pomalým pohybem. Představoval si, jaké to je letět, jaké to je myslet jen na to, že je konec. Konec všeho, co se nemuselo nikdy stát. ale proč se to vlastně stalo? Mohl tomu přeci zabránit. Ne, nemohl. Gerard je velitel, musel ho poslechnout. Musel se mu podřídit. Musel se mu odevzdat poprvé a tím se uvázal do jeho okovů napořád. On je jen jeho děvka na zkrácení dlouhé chvíle, na pobavení. Bůh ví, jak dlouho už nikoho neměl. A Frank je přesně ta oběť, co se nikdy nedokáže bránit někomu, jako je on. Je jenom kurva na hraní, někdo, ke komu není třeba cítit láska, kterou cítí on. Lásku, co nebude, nemůže být, opětována. Nikdy. Posunul se o malý kousek vpřed. Než se odhodlal k něčemu dalšímu, ozval se hlas: "Hej, ty tam, okamžitě toho nech!". Frank sebou poplašeně škubl a lekl se, když trochu zavrávoral. Myslel, že spadne dolů. S hlubokým výdechem a bušícím srdcem se pomalu odebíral k postavě vojáka, který měl hlídku.
"Co si myslíš, že děláš? Mohl jsi spadnout!"vyjel na něj poručík.
"Omlouvám se, pane!"řekl hlasitě Frank a postavil se do pozoru. Nasadil kamenný výraz, snad doufal, že mu tak zkamení i srdce.
"Pohov!"rozkázal poručík. Frank uvolnil napjatou páteř a podíval se na nadřízeného. "Děje se něco, vojáku?"zeptal se a zkoumavě si ho prohlédl.
"Ne, pane!"odpověděl předpisově Frank.
"Aha,"kývl hlavou poručík a ještě jednou Franka přejel pohledem. "Odchod!" Frank zasalutoval a odebral se k sobě na pokoj, kde už čekal Jones.
"Tak co? Byl jsi tam nějak dlouho,"vyzvídal Tom a napřímil se v sedu.
"To nestojí za řeč, obvyklý kázeňský kecy,"odbyl ho lživě Frank a zahleděl se z okna na lesy venku.
"Aha,"pokrčil rameny Tom a dál psal dopis pro rodinu.
"Hele, můžeme chodit ven?"zeptal se po chvilce přemýšlení nad ničím Frank. Tom překvapeně vzhlédl.
"Kam ven?"vykulil oči.
"Ven, mimo kasárna, do přírody, a tak…"pokrčil rameny Frank a dál sledoval stromy, kývající se ve slabém větru.
"Zeptej se velitele,"pokrčil rameny Jones a zkoumavě si ho přeměřil. "Proč?"vyzvídal.
"Jen tak,"řekl Frank a otočil se obličejem ke zdi.
***
Na druhý den ráno vstali všichni vojáci jako obvykle v pět ráno. Kanady dupaly blátem, které se rozstřikovalo na, už tak špinavé, oblečené cvičících vojáků. Běhali kolem tábora, pod vedením křiku svého velitele. Zdálo se to být jako normální ráno. Nikdo si nevšiml zvláštního napětí, co vládlo mezi těmi dvěma. Nedívali se na sebe, ale přesto toužili po očním kontaktu. Chtěli ho a báli se ho. Jen se na sebe nedokázali podívat. Nedávali ale najevo nic, co by kdokoliv mohl poznat.
***
Cvičící se seřadili a velitel jim rozkázal odchod. Vojáci se hrnuli do sprch, aby byli co nejdříve na snídani, kterou tvořilo obvyklé armádní jídlo. Nepoživatelné jídlo. Gerard byl v jídelně jako první a kontroloval, jak se vojáci trousí s tácy, plnými těch odporných hromádek záhadných barev. Pousmál se tomu, jak se někteří znechuceně tváří a zkouší, jestli jim zůstane stát vidlička v tom, čemu někdo říká ovesná kaše. Usmál se nad tím, jak se ostatní mohou bavit nad jídlem a netušit, co se v něm skrývá za trápení. Smál se těm běžným radostem a strastem, které vojáci řešili nad svým jídlem. Minuty se vlekly a Gerarda pomalu přestávalo bavit pozorovat všechny v jídelně. Soustředil se na jeden jediný obličej v celé jídelně. Na ten nejsmutnější, nejzmatenější a nejkrásnější obličej. Ten, který miloval. Pozoroval každý jeho falešný úsměv, který vyslal svým kamarádům u stolu, sledoval každičký sebemenší pohyb těch dokonalých rtů, nesmělé těkání nádherných očí a každý detail té dokonalé tváře. Chtěl ji tak moc vidět před sebou. Tak blízko, aby se jí mohl dotknout a přitisknout své rty na ty Frankovy. Líbat ho tak, aby poznal tu lásku. Dotknout se ho tak, aby věděl, že jeho city jsou pravé. Milovat ho tak, aby lásku dostával zpět.
***
I poslední zpozdilec opustil místnost a Gerard mohl jít do své kanceláře, nalít si skleničku Brendy a položit nohy na stůl, v opojném pocitu klidu. A den uplynul neuvěřitelně rychle.
Bylo tu pozdní odpoledne a slunce se pomalu chýlilo k západu. Tmavnoucí kanceláří se rozeznělo nesmělé zaklepání. Gerard se napřímil na židli.
"Dále!"zavolal drsným hlasem a podíval se na dveře. Klika se pomalu posunula a do místnosti vešel Frank. Gerard, překvapen, že ho vidí, otevřel ústa. Uniklo mu slabé, šokované:"Franku?!"
"Pane,"postavil se do pozoru před stůl Frank, čekal, až mu velitel dá slovo.
"Pohov,"Frank změnil pozici a podíval se na Gerarda. Ten jen stále nechápal. "C-co potřebujete, vojáku?"zeptal se a snažil se o to, aby se mu netřásl hlas. Frank mlčel a Gerard se ujal příležitosti. "Franku, takhle to dál nejde!"vstal a praštil pěstí do stolu.
"Nejde co…pane?!"zdůraznil poslední slovo Frank, jemuž se objevila v krvi nečekaná odvaha.
"Víš, já…já přemýšlel jsem. O-o tom, co se stalo včera a-a předtím. Já, je mi to strašně líto. Nechtěl jsem, aby to vypadalo tak…"odmlčel se.
"Tak, že mě máš jenom na sex? Jako kurvu? To, že ti na mě nezáleží?"skočil mu do řeči Frank.
"Ale tak to vůbec není!"zakřičel Gerard. "Franku, já tě-"
"Není? NENÍ?!"vyjel po něm Frank a udělal krok k němu. Gerard ho chytil za ruku a přitáhl blíž k sobě. Podíval se mu hluboko do očí a sledoval jejich naštvaný výraz.
"Franku,"vzdychl a drsně ho políbil. Přitlačil ho na stěnu a hrubě se na něj tiskl. Frank se snažil bránit, odstrčit ho, ale marně. Teprve, když Gerard trochu poodstoupil, aby mu sundal košili, ho tvrdě odstrčil a vyběhl z kanceláře. Zlomený, zničený, zklamaný. Snažil se setřít slzy, co se mu řinuly po tvářích. Vyběhl z hlavní budovy a zamířil k lesu. Přímo tam, kde zapadalo slunce. Utíkal rychle, i když mu dech braly hlasité vzlyky. Přes slzy neviděl, kam šlape, ale utíkal dál, popoháněn touhou po samotě, vztekem a křivdou. Větve ho šlehaly do tváří a zanechávaly po sobě krvavé šrámy. Klopýtal mezi spadanými větvemi, než doběhl na menší palouk, dokola obklopen jehličnatými stromy. Doběhl doprostřed blátivého prostoru a zastavil se, pohled upíraje k obloze. Pláč utichl a na chvíli byl slyšet jenom zpěv ptáků. Dokonalou harmonii lesa pak protrhl děsivý výkřik. Všechna vnitřní bolest a všechno trápení. Křik mučeného, týraného, zraněného. Pláč zlomeného srdce a všechny slzy, co nedopadly na zem. Zoufalství zklamaného. Křičel, dokud mohl dýchat. Křičel, dokud vysílením nedopadl na zem a cítil jedině bolest, která ho píchala na prsou. Absolutně vyčerpaný ležel na zemi a zapomněl na všechnu vnitřní bolest. cítil jen tu pravou. Tu, co všechno smazala. Mlátil pěstí do měkké země a nechával se unášet vlnami slz a nářků. Chytil se za vlasy a pomalu za ně tahal, bolelo to, ale ne dost. Rozvzlykal se ještě víc a nehty zaryl do rukou, zašpiněných blátem. Dlouhým tahem si na předloktí vytvořil pálivé a nepříjemné šrámy. Bolelo to. Nesnesitelně. Hnusně. A udělal to znovu. A potřetí. Odřeniny se pomalu měnily v krvácející rány a on už pomalu necítil bolest. Jen skoro příjemné brnění v prstech a pocit neuvěřitelného uvolnění. Vzlykání odeznívalo a slzy přestaly padat k zemi. Pomalu se posadil a přitáhl si kolena k bradě. Kýval se v rytmu větru, vanoucího skrz husté větve a snažil se zapomenout na všechno kolem. Chtěl se soustředit jen na bolest v rukou. Chtěl to vrátit zpět. Chtěl znovu stát před kanceláří a váhavě natahovat ruku k zaklepání. A chtěl ji stáhnout a odejít chodbou pryč. Nikdy by se to nestalo.
"Nenávidím tě, Gerarde!"zakřičel naposled a spustil se déšť.








todle je fakt dokonalý...