close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Photograph

13. ledna 2008 v 16:01 | Pip(Death-Incarnate) |  Jednorázovky
Tak tohle musíte psoudit jen vy sami, protože já...to odsuzuji k zániku.
Nesuďtě mě moc přísně. (doporučuju pustit si k tomu písničku Photograph od Nickelback, která mě inspirovala)

Zakřičel jsem jeho jméno, když mě vzal do úst. Prohnul jsem se v zádech a rukama se opřel o špinavé zdi zaplivaných záchodků v té obrovské hale, kde jsme měli za několik minut odehrát koncert. Zaklonil jsem hlavu a kousal se do rtu, abych potlačil příliš hlasité steny. Nedalo se to ovládnout. S každým pohybem jeho úst jsem se musel ovládal mnohem víc.
"Franku…!"naléhal jsem na něj a zabořil mu prsty do vlasů. Natahoval to. Chtěl slyšet své jméno, pomalu unikající z mých úst, spolu s neskrytou touhou. Boky jsem přirážel k jeho hlavě, ale on záměrně ucukával. Cítil jsem, jak se usmál. Prosebně jsem zaskučel a on konečně pokračoval. Zase jsem se musel opřít o tu hnusnou šedivou zeď, aby se mi nepodlomila kolena. V náhlém přívalu rozkoše jsem zasténal a všechny mé svaly se napjaly ve slastném orgasmu. Unaveně jsem se sesunul k zemi a on se posadil ke mně.
"Jsi děvka, Gerarde,"drsně mě políbil a já mu to stejnou měrou oplatil.
"Ne, to ty,"opravil jsem ho a zvedl se. Nandal jsem si kalhoty a ve Frankově doprovodu opustil to nejhnusnější místnost, kde jsme kdy byli. Vraceli jsme se tmavou chodbu k šatně a mně se v hlavě vracely všechny podobné chvilky. Jako zpomalený film se mi vracely a potichu říkaly, že je něco špatně. Že je všechno špatně. A křičely hlasitěji, když jsem otvíral dveře šatny, kde seděl Ray, Mikey a Bob. Ray ladil kytaru a Bob mlčky zíral do zdi. Jen Mikey se na mě zamračil, když jsem kolem něj procházel. Zastyděl jsem se. On to ví. On to sakra musí vědět. A dává mi to vyžrat tím, že nic neříká.
"Tři minuty, kluci,"nakoukl do místnosti Brian a hned zase odešel. Mikey se postavil a vzal si svou kytaru, odebírajíc se ke dveřím.
"Mikey,"oslovil jsem ho. Zastavil se a propálil mě pohledem. Ostatní vypozorovali napětí mezi námi, a tak se radši odebrali ven.
"Co?"řekl přehnaně neutrálním tónem. V jeho obličeji se nepohnul jediný sval.
"Víš já-"nedokončil jsem, přerušil mě jeho naštvaný tón.
"Jsem ženatej a přitom šukám kytaristu vlastní skupiny? Moje žena bude mít dítě a neví, že se každou noc nechávám kouřit manželem její nejlepší kamarádky?"téměř ječel. Ve tváři mu hrál děsivý výraz a oči se úplně lišily od těch, co jsem vídal denně už spoustu let. Ta zloba, ta nenávist a všechno to zhnusení z vlastního bratra. Nikdy na to nezapomenu. Nikdy se mi ten výraz nedokáže smazat. A já mlčel. Já mlčel, protože měl pravdu. Měl ji i v tom, co neřekl. Měl ji i v tom, že jsem zrůda a hnusná svině. I v tom, že takhle už to dál nejde. I to, co neřekl, dávalo smysl. Věděl, že si musím vybrat. Věděli jsme to oba. "Musíme jít hrát,"zašeptal po minutě těžkého ticha a opustil šatnu, kde jsem zůstal jen já a všechno to špatné. Zrcadlo neukazovalo můj odraz a lampy přestaly svítit na mou cestu. Stěny tiše napovídaly, že se musím rozhodnout teď a tady. Jen pro to, co miluju víc. Pomalu jsem odešel, užít si davy fanoušků a na chvíli zapomenout na to nejtěžší rozhodnutí v mém životě.
"Tak a máme konečně volno!"zakřičel nadšeně Bob, po posledním koncertu naší skoro roční tour. Musel jsem to říct teď. V poslední okamžik, co to ještě šlo. Dlouho jsem to oddaloval a bláhově si myslel, že tahle chvále nepřijde. Měl jsem to říct dávno.
"Ne, ještě ne,"porušil jsem veselé ticho, co naplňovalo tourbus. Všichni na mě vyděšeně zírali.
"Gerarde…?"pobídl mě Mikey a já vím, že tušil, co chci říct.
"Ještě poslední,"říkal jsem potichu, aby nebylo slyšet, že nemám daleko k pláči.
"Poslední co-?"naléhal Ray, se zmatením v očích.
"Poslední koncert,"upřesnil jsem.
"Ale Gee, ten jsme odehráli teď, už nás nic-"nedokončil Frankie. Mávnutím ruky jsem ho přerušil.
"Náš úplně poslední koncert, než odejdu,"vykřikl jsem hystericky a už se nesnažil zadržet příval slz. A bylo ticho. Ohromené, šokované, napjaté a tak hlasité.
"Ka-kam bys chodil?"vykřikl Bob a prudce vstal z křesla.
"Kurva odcházím z kapely, Bobe! Končím!"zařval jsem na něj přes autobus. Mikey upustil skleničku a Frank se spálil cigaretou, kterou si ve stresu zapálil.
"Ale…Proč?"zeptal se tak tiše Frank. Tak tiše, až mi to vypálilo do mozku díru. Tak tiše, že jsem ohluchl. Podíval jsem se mu do očí a v jeho slzách viděl něco, co nešlo přehlédnout. Jeho lásku. Nevím jestli ke mně, ke kapele nebo ke slávě. Nevím k čemu. Neodpověděl jsem mu.
"Ale vždyť teď budeme mít pauzu, odpočineš si, nemusíš končit,"stále nechápal Ray.
"Rayi,"snažil jsem se ho přerušit.
"Jestli je toho na tebe moc, můžeme přestávku prodloužit,"mlel dál.
"Rayi!"řekl jsem už hlasitěji.
"Nemusíš sakra opustit to, co jsi tak pracně vybudoval!"
"RAYI! Já musím skončit! Já nemůžu pokračovat v tom, co dělám! Nemůžu dál ničit kapelu zevnitř a manželství, na kterém mi záleží!"vykřikl jsem a všichni zase ohromeně zírali. "Obě,"otočil jsem se k Frankovi, co stále plakal.
"Prosím,"uniklo z jeho suchých rtů a vrhl se mi do náručí.
"Ne, Frankie. Nejde to,"odtáhl jsem se. "Chci poslední koncert. Poslední chvíli, kdy zapomenu na svět. Poslední chvíli, kdy se vrátím do dne, co tohle všechno nastartoval. Poslední koncert s vámi."odešel jsem z tourbusu a do rána chodil po ulicích.
Ta zatracená zpráva oblétla celý svět a já se propadl až na samé dno. Dno, ze kterého mě dostala až ta chvíle, kdy jsem nastoupil na podium, postavil se před desetitisícový dav a rozpřáhl ruce. Byl to ten nejdelší koncert, co jsme kdy zahráli. Zazněly tam i písně, co jsme nezařadili na setlist už několik let. Zazněly ty nejsmutnější, ty nejveselejší. A při každé pomalejší pasáži jsem sledoval proudy slz, stékajících po jeho tvářích, s nekonečnými slovy, co mi už nikdy neřekne. Při každém zpomalení jsem cítil proudy slz, co mi stékaly po tváři a nesly s sebou tichá poselství, co nikdy nikdo neuslyší. A při každém mém slovu spadla jedna slzy, jednoho člověka tam pode mnou. Tam, kde byla veškerá moje láska. A v moment, kdy dozněl čtvrthodinový potlesk, za kterého jsem nespočetněkrát objal Mikeyho, Boba, Raye a Frankeiho. Kdy jsem se tisíckrát rozloučil s publikem a poslal miliony vzdušných polibků. V ten moment, kdy jsem se naposledy podepsal uplakané dívce, které nemohlo být více než patnáct let. Usmála se, když viděla mou slzy, co dopadla na naše CD, co nikdy nevyhodí.
A těch sedm dlouhých let, po našem posledním koncertu, jsem utíkal sám před sebou. Šťastný i smutný. S Bobem, Rayem a Frankem jsem se vídal, Mikey byl u nás velmi často a plnil strýcovské povinnosti svým dvěma neteřím. Ale už nikdy jsem je neviděl pohromadě.
Jen jedinkrát, za tu dlouhou dobu. Na podlaze mé ložnice, kde byly rozházené fotky z alba, co mi kdysi předala jedna dívka, kterou jsem náhodně potkal na ulici. Vzpomínkové album, co mi poskytlo jedinou útěchu. Mezi desítkami fotek, z každého alba, co jsme kdy vydali, z každého focení, kterého jsme se zúčastnili, ležela jediná, která mi dala to, po čem jsem tak toužil. My.
Stáli jsme tam všichni pohromadě. Ruce kolem ramen a veselé úsměvy na tvářích. Ve středu já, napravo ode mě Mikey s Bobem, nalevo Frank s Rayem. Stáli jsme před podiem a za námi visel nápis "MY CHEMICAL ROMANCE". Vzpomněl jsem si na celý ten koncert.
Každičká fotografie znamenala vzpomínku, co vyplňovala prázdné místo v mé duši. Jejich tváře vedle té mé. Jejich úsměvy. Ale jen tu jedinou fotku jsem si zarámoval a každý den si říkal, že všechno, co jsem udělal, bylo správně.
Možná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 pájina pájina | Web | 13. ledna 2008 v 16:35 | Reagovat

krásný jenom doufám že to ve skutečnosti nikdy neskončí

2 - - | 13. ledna 2008 v 16:41 | Reagovat

tohle bylo šíleně nádherný,ale představa že by to skončilo doopravdy mě strašně moc děsí....

3 Miki Miki | Web | 13. ledna 2008 v 16:49 | Reagovat

hej to je odporně smutný....to mi nedělej.....víš jaký by to bylo, kdyby se to stalo doopravdy:´(....hej ale jinak uplně úžasný....bulim

4 sweetsky sweetsky | Web | 13. ledna 2008 v 17:52 | Reagovat

a teď jsem se vzbudil

5 Adush Adush | E-mail | Web | 13. ledna 2008 v 21:31 | Reagovat

sweetsky: mno to by bylo super§ :D

6 FeeHell(Fee:P) FeeHell(Fee:P) | 13. ledna 2008 v 22:06 | Reagovat

je to nádherný x) naprosto x)

7 Piratka Piratka | Web | 14. ledna 2008 v 15:22 | Reagovat

sakra....tím začátkem ste mi to teda zkazily, no...neva...tak to byla vážně síla...už sem četla asi tři povídky s tím zakončením.....ale fakt, co když se to nědky takhle stane?? co když už tu pak nebudou??? co bude?? je to strašný, ale jednou to přijde...tak snad za hodně dlouho....

8 teryn-red teryn-red | 18. ledna 2008 v 13:18 | Reagovat

to je klásný......ae taky sakra smutný.....sem u toho málem brečela.........takhle to hlavně nesmí dopadnonouot to by byl konec....

9 Wild Wild | 1. dubna 2008 v 22:37 | Reagovat

Wow. Téměř nikdy jsem se u story nerozbrečela a nikdy ne u jednorázovky. Ale tahle, ani nevím proč, mi vehnala slzy do očí...

A doufám, že se tohle nestane realitou.. Ale stejně se z tý story dá vyvodit hezká filozofická otázka..

10 Matty Matty | 7. května 2008 v 23:47 | Reagovat

Ou jéé krásný  já nwm...widim w tom budoucnost možná ne taq uplně ale jj necu aby My Chem skončili :( chjoo :(ale jenou to příjde...zase moje super nálada kurwaa

11 Eliza Eliza | 13. února 2009 v 9:18 | Reagovat

oh...*zaraženě se dívá do počítače*

to je nádherný...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama