Přemohla jsem se a je to tu. Ale pak jsem se zase rozepsala, takže....no,:D
Ráno mě probudil sluneční svit, co tak hnusně prosvítal skrz okno. Líně jsem si protřel oči a protáhl ztuhlá záda. Otočil jsem se na druhý bok a: "Ty vole,"zašeptal jsem a rychle vyskočil z postele, byl jsem nahý! Naprosto a bez jediného kousku oblečení, co se válelo po podlaze cizí ložnice! A v posteli někdo ležel. Co hůř, byl to muž. A ještě hůř, byl to…Gerard!
"Co blbneš, brouku?"zamumlal a rozloupl jedno oko. Vyděšeně jsem na něj vytřeštil oči a bezmocně otevřel ústa. Zlomek okamžiku jsem na něj jen zíral, než jsem se zmohl na kloudnou větu.
"Co…co, co se stalo?"koktal jsem a nažil se vzpomenout si na večer. Bůh ví, proč, v hlavě se mi ozývala slova jakési písničky. A při melodii, která se mi lehce vlnila v hlavě jsem si vybavil jakýsi hřejivý pocit. Krásný pocit.
"Ty se nepamatuješ? Ožrali jsme se,"vstával Gerard a mně se tak naskytl pohled na jeho dokonalé, úplně nahé, porcelánově bílé tělo. Chvilku jsem omámeně zíral do jeho rozkroku a pracně ze sebe dostal: "A proč mi bolí zadek?"protočil oči oblékl si trenky
"Spadl jsi ze schodů,"vzdychl a hodil mi moje boxerky, co visely na lampě. Chytil jsem je a dál přemýšlel o věrohodnosti jeho vysvětlení. Rozhodl jsem se tím nezabývat a raději jsem se oblékl. Gerard mě volal z kuchyně, že dělá kávu. V rychlosti jsem na sebe naházel i zbytek oblečení a vydal se za ním. Už seděl u stolu, s jedním hrnkem kafe v ruce a druhý ležel na stole proti němu. Úsměvem jsem mu poděkoval a také se posadil. Hodnou chvíli jsem jen zíral na pramínek jeho vlasů, co mu visel přesně podél tváře. Nevěděl jsem, co si mám myslet. Kdybych nevěděl, že moje přítelkyně leží v nemocnici, pravděpodobně bych si myslel, že je ta báchorka o schodech absolutní nesmysl. Jenže teď jsem jí věřil a věřit chtěl.
"Dík za to, že jsi se mnou včera šel do toho baru. Pomohlo mi to,"prolomil poněkud rozpačité ticho Gee a upil už pomalu chladnoucí kávy. Mávnutím rukou jsem mu odpověděl. "Chceš odvézt do nemocnice? Asi se tam chceš podívat, když…"smutně se podíval na podlahu.
"To by bylo fajn,"zašeptal jsem a vyhlédl z okna. Začínalo pršet.
"Tak…vyrazíme?"zeptal se ještě po chvíli a já se zvedl. Ani jsem se nenamáhal s úpravami zevnějšku a vyběhl z domu. Najednou jsem se zastavil a rozhlédl se kolem. Vyšli jsme z malého přízemního domku, kde….žádné schody nebyly. Útrpně jsem zakňučel a pomalu se šoural do tmavě modrého auta. Mlčky jsme vyjeli.
"Hele to, co se stalo včera…jako mezi námi…"začal jsem nesměle a rozhovor. Gerard se uchechtl.
"Ne, opakovat se to nebude. Já pomohl tobě, tys pomohl mně, nic víc, nic míň,"odrecitoval, jakoby se mu to už někdy stalo nebo si to předem nacvičil. Nezbývalo mi nic jiného než se na něj letmo usmát a zabodnout pohled do palubní desky. A znovu jsme mlčeli. Sledoval jsem krajinu, kterou jsme míjeli, ale nevěděl jsem, co vidím. V hlavě se mi vybavovaly momentky včerejšího večera. Postupně jsem si začal vzpomínat na veselou cestu k Gerardovi do bytu, kdy jsme pořvávali slova našich oblíbených písniček, jména z kalendáře a vymýšleli různé přívlastky pro prezidenta. Sám pro sebe jsem se usmál. Pak se mi vybavovaly ty chvíle po tom. Hluboký pohled do očí a rozpačité dotyky. Letmé polibky, co se pomalu měnily ve vášnivou hru jazyků, a Gerardův dech na mém krku. Jeho ruce snad na každé části mého těla. Tiché šeptání mého jména, v němž nebyly ani stopy po předešlé opilosti. Jeho sametová pokožka a sladké rty. Vybavoval jsem si každičký detail z noci. A nemile překvapen jsem zjistil, že se v mých kalhotech začíná něco dít. Zakryl jsem svůj manší problém mikinou a dál se věoval naslouchání motoru, ve snaze přestat myslet na včerejšek. Ticho přerušil až po chvíli Geeho, trošku rozechvělý, hlas. "N-nevadí, že se ještě zastavím tady v tomhle domě?"ukázal na vysoký panelák, ve kterém se náhodou nacházel i můj byt. Jak to, že jsem si ani nevšiml, že projíždíme stejnými místy jako já, každé ráno do práce?
"Vůbec ne, aspoň se zajdu převléct,"usmál jsem se a vystupoval z auta. Gerard rychle vyšel za mnou a nechápavě na mě civěl. "Bydlím tady,"zasmál jsem se a on se ke mně po chvilce přidal. Pomalu jsme šli k domovním dveřím a já v kapse lovil klíče. Gerard se zatím koukal na jmenovky na zvoncích, nervózně si kousajíc ret. "To bude v pohodě."snažil jsem se o uklidňující tón, aniž bych věděl, co se vlastně děje, a kam jde.
"Snad,"vydechl a vešel do dveří, které jsem mu otevřel. "Takže…sejdeme se u auta."usmál se, když jsem zastavil u svého bytu a on pokračoval dál. Úsměvem jsem mu odpověděl, že ano a vešel do bytu. Přišlo mi to jako věčnost, kdy jsem tu byl naposled a přitom to bylo teprve včera. Zase ta tolik známá, nádherná vůně květin. Její vůně. Zase ty tolik známé vzpomínky, co na mě útočily a bily mě do svědomí. Styděl jsem se před nimi za to, co se včera stalo. Byl jsem opilý! Snažil jsem se ospravedlnit vším možným, různými důvody, proč bylo na místě, že jsem to udělal. Doufal jsem, že se tak budu cítit líp, ale ve skutečnosti to bylo právě naopak. Vztekle jsem praštil do stolu a sesunul se na zem po kuchyňské lince. Bezděčně jsem se chytil za hlavu a skryl ji ve dlaních. Pár minut jsem tam seděl, ale pak jsem si vzpomněl, že jsem sem přišel za jiným účelem. V koupelně jsem se upravil do podoby člověka a oblékl si čisté věci. Pomalu jsem vyšel z bytu, akorát, když se ze schodů řítil Gerard. Ve tváři měl naštvaný vraz a ošklivě mu krvácelo obočí. Vyděsil jsem se.
"Proboha, co se ti stalo?!"téměř jsem vykřikl a hnal se k němu. Měl roztržené obočí a pod okem se mu rýsovala modřina, kterou jsem mohl vidět jedině takhle z blízka.
"Můj bratříček,"zavrčel naštvaně a vykročil do chodby.
"Cože?"žasl jsem.
"Mikey mámu neměl rád. Ne, on ji nesnášel, téměř nenáviděl. Stejně jako mě!"křičel a dusal ze schodů.
"Co-?"nestačil jsem dopovědět. Gerard pokračoval.
"Mě nenávidí, protože jsem teplej, nejsem normální. A taková zrůda jako já si nezaslouží chodit po tomhle světě. A mámu nenáviděl, protože ona mě nezavrhla jako on a taky z mnoha jiných, mně neznámých, důvodů. Proto se nezajímal o to, když onemocněla a je mu jedno i to, že je mrtvá. Chcípnout by si zasloužil on!"praštil pěstí do kapoty auta a v zápětí bolestivě zakřičel. Asi si tu ruku zlomil, nebo přinejlepším prst. Protočil jsem oči a pomalu ho dostal do auta. Vděčně se na mě usmál.
"On se uklidní,"poplácal jsem ho po rameni.
"Dík, že mi pomáháš,"usmál se. Nezraněnou rukou mě chytil za tu mou a nahnul se ke mně. Lehce mi přejel prsty po tváři a přitáhl si mě blíž. Naše rty se na jeden jediný krátký okamžik spojily. V ten moment mi po zádech přejelo příjemné chvění, žaludek se mi sevřel ve zvláštní křeči a já se prudce odtrhl. Položil jsem ruce na volant a pevně je sevřel, oči jsem upřel na betonovou zeď přede mnou. "Já-promiň. Promiň, Frankie, já se neovládl, já…sakra promiň!"omlouval se Gerard a znovu vztekle do něčeho praštil.
"V pořádku,"dostal jsem ze sebe pracně.
"Já, omlouvám- cože?"
"Říkal jsem, že se nic nestalo. Měli bychom jet do nemocnice, aby tě ošetřili."ukončil jsem jeho omlouvání a nastartoval auto. Znovu jsme jeli v tichu a před recepcí se loučili.
"Někdy zavolej, můžeme zajít třeba někam…na kafe,"usmál jsem se a podával Gerardovi moje číslo, narychlo načmárané na kousek papírku. Ani jsem nevěděl, proč to dělám. Vždyť on mě líbal! Líbal mě a předtím jsme spolu spali. Tohle byla učiněná sebevražda. Já mám přece dívku, ona leží nahoře a potřebuje mě jako nikdy předtím. Tak proč sakra tolik toužím po tom, ho znova vidět?
"Tak jo,"usmál se nesměle.
"Měj se,"mávl jsem mu, když šel směrem na příjem pacientům.
"Ahoj."rozloučil se a já se vydal k výtahu. Šel jsem chodbou k pokoji, když mi v kapse zavibroval mobil.
JESTE JEDNOU SE OMLOUVAM, PROMIN. GEE.
Stálo v příchozí zprávě a já se usmál. Uložil jsem Gerardovo číslo a vstoupil do pokoje, kde mě čekalo to nejnepříjemnější překvapení.
"D-dobrý den,"vykoktal jsem šokovaně a rozhlédl se po osazenstvu pokoje.
"Dobrý? Dobrý?"vykřikl vyšší, už starší člověk, s řídnoucími, šedivými vlasy. Jeho obličej zbrunátněl a ruky zabloudila na rameno jeho manželky, do posedávala i Luciiny postele, držíc si u nosu kapesník. Rodiče Lucy Allmanové a její bratr, sedící v křesle na druhé straně místnosti. Quinn se na mě soucitně podíval a téměř neznatelně kývl hlavou na pozdrav. "Jaktože jsi nám nedal vědět hned, jak se to stalo?"vyjel na mě pan Allman a udělal krok ke mně. Podíval jsem se mu do očí a snažil jsem se o co nejvíc nenávistný pohled.
"Volal jsem vám hned, jak to bylo možné. To znamená, dvě a půl hodiny po té nehodě. Do té doby jsem byl s Lucy a snažil se zjistit, jak na tom je. A to celé pro to, že jsem o ní měl strach,"řekl jsems ledovým klidem a dál propaloval očima toho člověka, kterého jsem nenáviděl ještě víc, než jeho drahou choť.
"To tě ale neomlouvá v tom, že-"nedořekl pan Allman; Quinn ho přerušil: "Tati, tohle nikam nevede! Frank za to nemůže!"
"Nikdy jsem neřekl, že za to může!"bránil se jeho otec.
"Ale řekl bys to, protože to říct chceš!"
"Nechte toho! Oba!"zvýšila hlas paní Allmanová a já slyšel tiché vzlyknutí. "Jakoby toho teď nebylo už dost, ještě se musíte hádat!"prudce vstala a přešla ke mně. "Necháme tady..Franka s Lucy o samotě, byli jsme tu už dost dlouho." Tahle věta my naprosto vyrazila dech. Tahle žena měla pro mě odjakživa jedině slova pohrdání a nenáviděla mě za to, že jsem si "její holčičku" nastěhoval k sobě, protože ona si přeci měla najít někoho, kdo je takzvaně "víc na úrovni". Nesnášela mě proto, že nenosím obleky a kravaty, protože jsem nevystudoval práva nebo medicínu a protože neposlouchám Mozarta. V životě by nás nenechala o samotě ani na vlastní svatbě, natož teď. Zmohl jsem se jen na nechápavý výraz, ale to už opouštěli pokoj. Posadil jsem se k Lucy a vzal ji za ruku.
"Miluju tě,"zašeptal jsem. Jenže jsem sám nevěděl, jestli náhodou nelžu. Smutně jsem se podíval z okna a znovu přemýšlel o včerejšku, dnešku a zítřku. Opět jsem se zamyslel tak, že mě vyrušilo až zaklepání na dveře. Otočil jsem se…








nerada bych to odepřela Geemu, ale takovej rumcajs by taky ušel :)