Takže, nový frerard. Je to spolupráce s mou drahou máti XD.
Takže, doufám, že se vám bude líbit, protože to byl fakt nápad jako blesk z čistého nebe.
"Šťastný nový rok!"zakřičeli jsme všichni najednou a do vzduchu se vzneslo dvacet skleniček šampaňského. Připili jsme si a já políbil Tomyho. Dneska jsou to přesně dva roky, co jsme se poznali. Bylo to na Silvestra, kdy se lámal rok 1984 a 1985. Byla to krásné chvíle. Ale ne tak nádherná jako teď, kdy všem bylo jedno, že uprostřed místnosti stojí dva kluci a líbají se, milují se a jsou spolu jako každý jiný pár. Byli jsme mezi přáteli a těm bylo jedno, kdo jsme. Ne jako na ulici, kde na nás lidé vrhali hnusné pohledy, kdykoliv jsme kolem nich prošli. Ale už jsme to ani nevnímali. Měli jsme jeden druhého a to bylo to hlavní. Měl jsem Toma a miloval jsem ho. Stejně jako on mě.
"Miluju tě,"řekl jsem mu do ucha, aby to slyšel přes všeobecné veselí. Odpověděl mi dalším polibkem a šli jsme slavit.
"Vážně už musíš?"mumlal jsem unaveně a ani se nenamáhal zvednout hlavu z polštáře.
"Ano, je pondělí,"zasmál se Tom a já slyšel, že si obléká tričko.
"Vezmi si volno, je nový rok, chci být s tebou,"žadonil jsem a natáhl ruku před sebe. Nevěděl jsem proč, ale udělal jsem to.
"Nový rok jsme slavili už týden, to si to nepamatuješ?"zasmál se znovu a oblékl si kalhoty. To mě přinutilo opřít se o lokty a rozloupnout jedno oko.
"Týden je pro mě málo. Zvlášť když se to týká tebe,"našpulil jsem rty a čekal na polibek. Přišel.
"Potřebujeme taky něco jíst. A vstávej, za hodinu máš být taky v práci,"hodil po mně moje triko a já líně vstal. Ještě, že ho mám, jinak bych na to zapomněl. O pár minut později jsme stáli mezi dveřmi a loučili se vášnivým polibkem.
"Miluju tě,"pohladil jsem ho po tváři. Usmál se a stoupl si na špičky, protože byl o něco menší než já.
"Já tebe víc,"dal mi malou pusu na špičku nosu a vyšel ze dveří. Ještě jsem přešel k oknu a zamával mu, když šel pod ním. Zalil mě krásný pocit. Chvíli jsem tak stál a civěl. Škoda že spolu nemůžeme být pořád. Jeden byt s velkou postelí by nám bohatě stačil k životu.
,,Sakra." Zaklel jsem, když jsem si uvědomil, že mám jít už za čtvrt hodiny do práce zatímco tu čumím na chodník kromě trička úplně nahej. Ještě mi nastydne. Vběhl jsem do koupelny, vyčistil jsem si zuby a učesal se. Na víc nebyl čas. Poslední zbytky oblečení už jsem měl na sobě. Vyběhl jsem z bytu. Na ulici jsem potkal sousedku. Ta babka mi tu ještě chyběla.
,,Dobrý den, Gerard. V noci jsem nemohla usnout. Tušíte proč?" to bude na dlouho.
,,No, moc se omlouvám, asi jsem nechal puštěnou televizi."omluvně jsem se usmál.
,,Podle mě to nebyla televize. Znělo to jako vy a váš zvrhlý přítel." To slovo přítel znechuceně zdůraznila.
,,Omlouvám se, ale už nemám čas. Musím jít do práce, ale jestli budete chtít, můžeme si o tom promluvit večer." Už abych vypadnul.
,,Do práce? V těch tygřích tlapách?" posunula si brýle na tom svém havraním nose a přísně se na mě podívala.
,,Eh...eh.."sakra já se neobul. Moje velký tygří tlapky jsem chtěl nechat doma.
,,Eh, není odpověď." No jo no, paninka dbá na spisovnou mluvu. Chodí do těch přiblblých vědomostních soutěží.
,,Jé já se zapomněl přezout. Děkuju že jste mě na to upozornila. Nashledanou."ani jsem nečekal na odpověď a letěl jak splašený zpátky domu. Moje papučky jsem uklidil vedle Tomyho dračích pařátů a znova jsem pelášil do práce. Šéf mě asi zabije. Udýchaně jsem rozrazil dveře svojí kanceláře a posadil se na otáčivou židli. Otočil jsem se směrem k velkému francouzskému oknu a zadíval se na město pode mnou. Po silnicích jezdila auta. Tam a sem. Nevěděli, že já sedím nahoře a pozoruji je. Kam asi jedou? Za svými milovanými? Do práce? Jen tam a sem.
"Ehm…"ozvalo se ode dveří a já se otočil. Ve dveřích stál můj šéf, ruce zkřížené na prsou a odhodlaný výraz ve tváři.
"Pane řediteli,"oslovil jsem ho kajícně.
"Pane Wayi,"kývl hlavou a přešel k mému stolu. Zvedl jsem se ze židle a podíval se mu do očí. "Přišel jste pozdě."usoudil a posadil se do křesla proti mně. Posadil jsem se také a čekal na ortel. "Ale proto, že jste jinak řádný zaměstnanec, vám udělím jen ponaučení, že toto se nesmí už nikdy opakovat."řekl s vážným výrazem a já horlivě přikyvoval.
"Děkuji, pane,"vstal jsem a potřásl si s ním rukou. Ředitel odešel a já se pustil do práce.
Minuty se nesnesitelně vlekly a účetnictví mi pomalu začínalo lézt na mozek. Podíval jsem se n hodiny. Přesně poledne. Zvedal jsem se, že si dojdu pro něco k pití, ale zazvonil telefon. "Prosím?"zvedl jsem ho, ale bylo tam jen ticho. "Haló!"skoro jsem zakřičel a odpovědí mi bylo něco jako…vzlyknutí.
"G-gee?"bylo to slyšet jenom velmi tiše, ale i přesto jsem poznal Tinu. Tomyho kolegyni a kamarádku. Hrozně jsem se lekl, co se stalo.
"Tino, Tino, co je? Co se stalo?"vyptával jsem se bezohledně, odpovědí mi bylo jen další tiché vzlyknutí.
"Gee, Toma, Tomyho srazilo auto,"vyhrkla rychle a já slyšel už jen pláč. Najednou se mi zastavilo srdce. Strašně špatně se mi dýchalo a bylo mi horko. Otevřel jsem ústa a opřel se o opěradlo křesla. Pak jsem se prudce postavil.
"A-a…a jak-jak, jak je na tom?"vykoktal jsem a snažil se potlačit nával slz. Nic se neozývalo. "TINO!"zakřičel jsem do telefonu.
"Gerarde, on…on…on to nepřežil. Je-j-je m-mrtvý,"zaslechl jsem jen prvních pár slov a pak všechno pohltila tma.
"Pane Wayi!"na tvářích jsem ucítil lehké štípání a pálení. Někdo mě propleskl. Omdlel jsem. Najednou jsem nerychle zvedl a natáhl se po telefonu, jehož sluchátko viselo přes okraj stolu a lehce se pohupovalo na šňůře.
"Tino?!"
"Gee? Co se stalo? Slyšela jsem ránu…skoro pět minut tu na tebe volám,"zněla strašně zmateně a vyděšeně. Najednou jsem se rozplakal, nic nedbajíce na to, že sedím na zemi v kanceláři a sleduje mě tucet lidí.
"Tino, Tino, řekni, že to není pravda. Prosím,"škemral jsem a přitáhl si kolena k bradě.
"N-nemůžu, Gee, nejde to, je konec,"zašeptala, sotva jsem to slyšel.
"K-kdy? Kdy se to stalo?"
"Ve tři čtvrtě na dvanáct. Š-šel si akorát p-pro oběd. On měl hlad. Šel do obchodu a on ho srazil. Jel jako šílenec, Gee, já…je mi to tak strašně líto!"vychrlila ze sebe a pak…jen tón oznamující konec hovoru, moje slzy a vzdálený šepot těch, co stáli za mnou. A auta pode mnou jezdila tam…a zase zpátky. Kam asi jedou?








wwaaaaaaaaaaaaaaaaaawwww nemam slof!...fakt kraaasneeee...pokracqooo pjosiim =)