Jde to jako po másle.
,,Fajn, děkuju. Ahoj zítra." Rozloučil jsem se s Tomyho bratrem a šel domů. Ale byl to domov? To místo, kde se cítíte v bezpečí a vždycky dobře? Ne, bez Toma to nebyl domov. Už jsem ho neměl. Od té strašné události uběhlo jen pár dní. Zítra byl pohřeb. Rád bych řekl, že to zvládnu. Ale popravdě jsem to nevěděl. Bez Tomyho ne. Bezdušně jsem se šoural ulicemi až k jednomu známému baráku. Vyběhl jsem schody, ani nevím jak. Ve dveřích mě ovanula ta příjemná vůně, která mě vítala vždycky když jsem sem přišel. Znechuceně jsem se podíval do zrcadla. Že tohle jsem já? Vešel jsem do ložnice, připravit si nějaký oblek. Otevřel jsem skříň, kterou jsem měl společnou s tím nejlepším člověkem v mým životě. Očima jsem přejel všechny věšáky. Nic mi nepřipadalo dost dobré. Natáhl jsem ruku po tmavě šedém saku. Nebylo moje. Koupil jsem mu ho jednou k narozeninám. Hledal jsem ho asi měsíc, než mi padlo do noty. Dostal jsem chuť si ho zkusit. Nejspíš to nebyl nejlepší nápad, protože Tom byl přece jen menší než já. Jedna ruka na místě. Teď ještě tu druhou.
,,Kurva." Zaklel jsem a prohlížel jsem si díru pod rukávem. Jak to teď sundám? Zkroušeně jsem si sedl na postel. Něco mi zatlačilo na břicho. Zase jsem vstal a zavrtal jsem ruku do kapsy. Vytáhl jsem z ní propisku a nějaký papír. Jeho rukopis. Začal jsem si ho číst.
Gee, lásko.
Už několik nocí nemůžu klidně spát. Můžou za to ty strašné sny, který mám živě před očima. Kvůli kterým se pořád zpocený probouzím a které mě nenechají v klidu. Jsou vždycky skoro stejné. Vidím se v nich umírat a pak už mě mučí pohledem na tvůj unavený, zdrcený obličej s uslzenýma očima. Nevím, co znamenají, třeba nic. Možná je to jen kvůli tomu, že to teď v práci nemám jednoduché. Ale začínají mě děsit. Kdyby se mi náhodou něco stalo, pamatuj si že tě miluju! A vždycky budu.
Tvůj Tom.
Omámeně jsem zíral na ten malý obdélník papíru, na kterém se klikatily moje vzpomínky. Četl jsem to znovu a znovu. Pořád dokola a pokaždé mě napadlo jen jediné: Trápil se a neřekl mi to. Trápil se a já to nepoznal! Zklamal jsem ho! Jak dlouho to mohlo trvat? Jak dlouho se trápil a já to přehlížel?
"Zatraceně!"kopl jsem do koše na papír. Zdrceně jsem se posadil na postel a složil hlavu do dlaní. Na povrch paměti mi vyplouvaly jeho oříškově hnědé oči. Jeho neodolatelný úsměv a menší postava. Jeho hlas, jak něco říká. Jak říká…jméno. Jméno, co se mi spojovalo se záchvaty smíchu, údivnými pohledy a ztřeštěnými nápady.
"Ray Toro,"zašeptal jsem a s úsměvem se podíval na stěnu přede mnou. Doběhl jsem k telefonu a začal vytáčet číslo.
"Rayi, díky, že sis udělal čas,"vešel jsem k němu do bytu, kde se tomu dalo říkat spíš laboratoř. Byly tu slyšet různé zvuky a cítit divný pach spálenin.
"Je mi vážně líto, co se stalo. Ten obřad včera byl…nádherný."řekl smutně a povzbudivě mě objal.
"Právě proto jsem tady,"snažil jsem se nemyslet na Tomyho krásnou tvář.
"Cože? Proč?"divil se a prohrábl si vlasy.
"Víš, asi před rokem jsi nám říkal o tom svém vynálezu. O stroji času,"vyhrkl jsem a posadil se ke stolu. Ray upustil hek s kávou a ta se rozlila po podlaze.
"Snad nechceš-?"vyděsil se.
"Ano, chci!"řekl jsem odhodlaně a čekal, co udělá. On se jen posadil proti mně a stále zíral.
"Ale to nejde! Běh osudu nezměníš, nezachráníš ho! Nesmíš se o to ani pokusit! Je to zásah do budoucnosti!"říkal skoro hystericky. Nevnímal jsem ho.
"Ty to nechápeš?!"
"Chápu! Gerarde, tohle prostě nejde! To, co se stát mělo, se stalo! Nesmíš to měnit!"
"MUSÍM SE S NÍM ASPOŇ ROZLOUČIT!"zaječel jsem na něj a sesunul se po zdi na podlahu. Otřásaly se mnou návaly pláče a hysterie. Ucítil jsem jemný stisk na rameni. Podíval jsem se nahoru.
"Tak…dobře,"řekl tiše a pomalu mě vedl do jiného pokoje jeho domu. Otevřel dveře, co byly pečlivě zamknuté několika zámky a mně se naskytl pohled na něco, co mě ani moc nepřekvapilo.
"To-to je ono?"zeptal jsem se zaraženě při pohledu na něco, co vypadalo jako roura ze skla, která měla nahoře a dole černý uzávěr a uprostřed dvířka. Uvnitř bylo něco jako automat na kávu.
"Ano,"řekl, ne moc nadšeně, Ray. "Do kolikátého se chceš vrátit?"
"Jde tam určit hodina?"zeptal jsem se. Ray kývl. "Tak do sedmého, šest ráno."poručil jsem mu. Znovu přikývl a ukázal mi, abych šel do roury. Vlezl jsem tam.
"Ucítíš menší nevolnost,"oznámil mi. Něco nainstaloval na panelu, kde blikaly číslice a zmáčkl zelené tlačítko. A pak bylo jen tíživé ticho a všechno se rozmazalo. Točilo se se mnou úplně všechno a začínalo mi být špatně. Když už jsem myslel, že se pozvracím, ten pocit zmizel a já…se s děsivým výkřikem posadil na posteli.
"Tomy?"hlesl jsem. Vyskočil jsem z postele a prudce ho objal. Nechápal.
"Gee, co se děje? Něco se ti zdálo?"
"Z-zdálo se mi, že jsi umřel! Že jsi mě opustil a já ti nestihl říct, co všechno pro mě znamenáš. Neřekl jsem ti, že pro mě znamená úplně všechno, a že bez tebe by můj život nestál za nic,"tikl jsem se k němu a s úžasnou radostí cítil jeho dech na krku.
"Ššš, bude to v pořádku,"pohladil mě po vlasech. Po chvíli jsme se odtáhli.
"Nechoď dneska do práce, prosím,"žádal jsem ho.
"To nejde,"usmál se a políbil mě na špičku nosu.
"Ale jde!"zasmál jsem se a utkal k telefonu. Zvedl jsem sluchátko, vyzkoušel si chraptivý hlas a vytočil číslo Tomyho šéfa.
"Ano?"ozvalo se a já chraplavě spustil: "Dobrý den, pane řediteli, u telefonu Tom Drake."
"Bože, není vám něco? Zníte nějak divně!"oznámil mi a já se ušklíbl.
"Ano, totiž, jsem trochu nachlazený, dnes nemohu přijít do práce,"
"Ano, ano, vezměte si ještě dva dny volna. To by vám mohlo pomoct. Hlavně se brzy uzdravte!"řekl spěšně a zavěsil, jakoby se bál, že tu vymyšlenou nemoc chytí. Otočil jsem se na Tomyho a s andělským úsměvem roztáhl ruce.
"Jaký jsem?"
"Úplně na hlavu!"řekl a rozesmál se. Skočil mi do náručí a já se těšil z vůně jeho vlasů.
Zase jsem byl ten starý Gerard. Moje tělo bylo zaplavené absolutní výhrou a štěstím.
,,Lásko, co kdybychom někam vyrazili?" navrhnul jsem a vycenil úsměvem zuby.
,,A kam?" rozsvítily se mu oči. Nejspíš ho to docela zaujalo.
,,Co třeba k moři?" vylítlo ze mě. Chvíli popřemýšlel.
,,Jooo." Zase na mě skočil a tentokrát mě povalil na zem. S dunivým zvukem jsem zaskuhral. ,,Ou…promiň, já nechtěl." Koukal na mě těma svýma neodolatelnýma očima. Musel jsem ho políbit.
,,Máš všechno?" zavolal na mě Tomy.
,,Já potřebuju jenom tebe. Ostatní věci jsou mi ukradený." Zašklebil jsem se a hodil mu baťoh. Trochu zavrávoral, ale nespadl. Připravovali jsme se na výlet do Peru. Nechci být pořád jenom tady v tomhle městě. A až se vrátíme, nabídnu mu, že se někam odstěhujeme. Ne daleko, ale prostě jinam. Stejně nás tu nic nedrží. Kromě přátel se na nás všichni dívají skrz prsty.
,,Kampak, kampak?" ze dveří vykoukla ta stará…ne nebudu nadávat.
,,Na výlet paní Tooleyová." Kysele jsem odpověděl.
,,A to jenom vy dva? Sami?" Ta její prasečí očička na mě pohrdavě zírala.
,,Jo, jenom my dva." Usmál jsem se aby nepoznala, jak moc mě nejen její slova, ale i přítomnost vytáčí.
,,Moje kamarádka mi říkala, že jednou sousedila s dvěma homosexuály, ale že ne dlouho, protože je oba zavraždili." Uchechtla se. Daroval jsem jí jeden svůj obzvlášť vraždný pohled. ,,Abys neskončila jako oni. Beztak furt kecáš." Potichu jsem si špitnul jen pro sebe.
,,Co prosím?" natočila hlavu na jednu stranu.
,,Ale nic, já si zpívám jednu písničku." Pokrčil jsem rameny.
,,To je barbarské." Začala mě už dost štvát.
,,A proč vy vlastně nemáte manžela?" vyjel jsem na ní.
,,No..eh…já nikdy moc- " ne mlít tu nebude.
,,Nikdo vás nechtěl?"
,,Gee, kde jsi? Taxík už tu je." Ozvalo se zdola.
,,Mějte se pěkně paní Tooleyová. Nashle." Usmál jsem se, vzal si poslední kufr, zamkl jsem a seběhl dolů.
,,Nepovídej mi, že jsi vykecával s tou ježibabou." Chytl záchvat smíchu.
,,Vedli jsme rozhovor na úrovni." Dal jsem další kufr do kufru auta. Proč toho s sebou táhneme tolik?
,,Opravdu?" Tom hodil hlavou směrem k oknu našeho baráku. Stála tam naše sousedka a hlasitě hystericky křičela do telefonu. Škodolibě jsem se usmál. ,,Ty neřáde." Šťouchnul mě a šli jsme do auta.
,,Tady je to tak krásnýýý!"zvolal Tomíno a roztáhl ruce. Sedli jsme si do písku na pláž. Objal jsem ho kolem ramen a zahleděl se na oblohu. Bylo krásné vědět, že se nestane to, co se stalo. Sám pro sebe jsem se usmál absurditě mých myšlenek. Na nebi poletovalo hejno racků. Nestarají se budoucnost ani o minulost. Jen letí. Kam letí? Kde je konec jejich cesty?
,,Co kdybychom se šli převlíknout a šli si zaskákat na támhleto prkno?" nadšeně navrhnul, tak jsme se zvedli a došli do našeho hotelu. Za chvíli jsme vyběhli v plavkách. Doplavali jsme k nedaleké skále, kde bylo vysoké skákací prkno se žebříkem.
,,Jdu první." Oznámil jsem a vyšplhal jsem nahoru. Rozhoupal jsem se a šipkou skočil do vody. ,,Tak šup!" pobídl jsem ho a on skočil.,,Tome? Sakra kde si?" nějak se nevynořoval. ,,Tome!!!" zoufale jsem ho volal. Pořád nic.
,,Copak? Bál ses o mně?" uchechtnul se a přiložil mi na oči ruce. Vzal jsem se a otočil jsem se.
,,Tys mi nahnal teda." Přitiskl jsem k němu čelo. Plavali jsme tam až do setmění. Pak začal odliv a tak jsme se spakovali a šli do hotelu.
,,Dobrý ráno Gee."probudil mě svým krásným hlasem. ,,Zítra jedeme domu. Musíme si to tu pořádně užít až do konce." Všiml jsem si že už je v plavkách a okolo krku má ručník. Vstal jsem a na nějakou snídani jsem neměl ani pomyšlení. ,,Půjdeme rovnou na pláž ne?" převlíkl jsem se a šlo se.
,,Zajdeme nejdřív na ty velký skály? Chtěl bych se tam podívat." No řekněte mu ne.
,,Jasně, jdeme."
,,Podívej, támhle něco je. Jdu pro to." Před námi byla nějaká věc.
,,Dávej pozo- nééé! Tome!" šlápnul vedle a podklouzla mu noha. Rychle jsem skočil za ním a chytl jeho ruku.
,,Gerarde…já se neudržím." Ne prosím ne.
,,Vydrž hned to bude." Hledal jsem nějaký záchytný bod. ,,Chyť mojí druhou ruku." Natáhl jsem jí.
,,Ne Gee…já to nedokážu." Jeho ruka, kterou jsem pevně držel začala pomalu klouzat. ,,Miluju tě." V očích se mi třpytily slzy. ,,Ne! Tome ne!" pozdě. Jeho ruka pustila tu mojí a křehké tělo padalo…ani nevím kam. Nevnímal jsem to. Jenom párek racků, co kolem mě proletěl, mi utkvěl v paměti. Kam asi letěli? Kde skončila jejich pouť?








uch... x) toe naprosto...perfektní... x)