Miláčci, je tu malé překvapení:D
Předposlední díl.
Jeho ruce zatím bloudily někde na mém podbřišku. Užíval jsem si každý jeho dotyk a vychutnával pocit, že jsem s ním, že se mě dotýká, že mě líbá. Nechával jsem se unést nádhernou vlnou osvobozujícího potěšení. Cítil jsem Gerardovy prsty na stehnech a až pak jsem si uvědomil, že už pod ním ležím úplně nahý. Nevadilo mi to. Svlékl jsem mu kalhoty a zasypával jeho krk polibky. Gerard mi přitlačil kolena k ramenům a pohlédl mi hluboce do očí. Čekal jsem, co bude dál…chtěl jsem, ať pokračuje.
"Chceš to?"zeptal se tiše.
"Vždyť to víš!"vykřikl jsem a drsně ho políbil. Potom do mě začal pomalu vnikat. I přes veškerou jeho jemnost jsem bolestně zasténal. Na chvíli přestal.
"Můžu přestat, jestli-"
"Chceš to?"zeptal se tiše.
"Vždyť to víš!"vykřikl jsem a drsně ho políbil. Potom do mě začal pomalu vnikat. I přes veškerou jeho jemnost jsem bolestně zasténal. Na chvíli přestal.
"Můžu přestat, jestli-"
"Ne! Pokračuj!"přerušil jsem ho a vypnul boky blíž k němu. A bolest se postupně měnila v otupnou slast. Sténal jsem jeho jméno a snažil jsem se nekřičet tak nahlas. Gerard přirážel rychleji a veškerá provizorní romantika se vytratila v dravé touze našich těl. Po pár nekonečných okamžicích dosáhl vrcholu a unaveně se svalil vedle mě. Letmo jsem ho políbil do vlasů a objal. Bylo ticho.
"Miluju tě, Frankie. Miluju už tak zatraceně dlouhou dobu. Od první chvíle, co jsem tě viděl. Od toho zimního dne, kdy jsi se procházel ulicemi. Od první chvíle."šeptal mi těsně u ucha a mě zaplavil podivný pocit. Sledoval mě. A tak dlouho. Miloval mě. A tak dlouho. Nevěděl jsem, co říct. Co jsem vlastně cítil? Touhu, co byla konečně ukojena nebo opravdovou lásku, co našla protějšek. Dá se to tak brzy poznat? Mohu lásku ještě někdy cítit? Plul jsem někde v oblcích tupé nevědomosti a slepé beznaději. Chtěl jsem mu odpovědět, tak moc jsem chtěl. "Frankie?"zeptal se Gee. Chtěl odpověď, pro kterou si nemohl dojít skrz mé oči, protože jsem je před ním úzkostlivě zavřel. Chtěl slyšet jen to jediné.
"Miluju tě, Frankie. Miluju už tak zatraceně dlouhou dobu. Od první chvíle, co jsem tě viděl. Od toho zimního dne, kdy jsi se procházel ulicemi. Od první chvíle."šeptal mi těsně u ucha a mě zaplavil podivný pocit. Sledoval mě. A tak dlouho. Miloval mě. A tak dlouho. Nevěděl jsem, co říct. Co jsem vlastně cítil? Touhu, co byla konečně ukojena nebo opravdovou lásku, co našla protějšek. Dá se to tak brzy poznat? Mohu lásku ještě někdy cítit? Plul jsem někde v oblcích tupé nevědomosti a slepé beznaději. Chtěl jsem mu odpovědět, tak moc jsem chtěl. "Frankie?"zeptal se Gee. Chtěl odpověď, pro kterou si nemohl dojít skrz mé oči, protože jsem je před ním úzkostlivě zavřel. Chtěl slyšet jen to jediné.
Pravda nebo lež?
"Já tebe taky, Gee."zašeptal jsem a nevěděl, jestli lžu nebo jen neříkám celou pravdu. Přitiskl mě ještě blíž k sobě a já mohl jen doufat, že, tak, jako ve světě lidí, čas všechno vyřeší i tady.
Čas je řešení, čas je lék. Čas je jediné, co mi zbylo.
A kolik času uplynulo od doby, kdy jsem se krčil na rozvrzané houpačce v parku? Netušil jsem ještě, že se už za pár hodin budu živit lidskou krví a za pár týdnů usilovat o změnu režimu v dravé zaslepenosti touhou po ovládnutí těch, mezi které jsem patříval. Vlastně všichni kolem mě. Občas jsem si říkal, nevím, proč to bylo, co by se se mnou stalo, kdybych šel v ten osudný večer domů trochu dříve…nebo později. Našel by si mě? Našel bych já jeho? Nebo bychom oba bloudili ulicemi města, každý ve svém světě, a čekali na zázrak v podobě jiskřičky lásky. Má jiskra měla zelenou barvu a ve dne nesvítila. Jenom v noci plála. A já se do ní tak rád díval. Miloval jsem její záři. Miloval jsem Gerarda a brzy jsem si to uvědomil. Jakoby čas plynul rychleji a já žil jen od krve ke krvi. S Gerardem jsme přesvědčili Berta a pomalu ovládali malé městečko, které jsme kdysi mohli nazývat domovem. Stál jsem s Gepardem po Bertově boku, když jeho slunce vyšlo nad obzor a on nestačil dát své poslední sbohem jediné lásce, co kdy měl. Byl jsem s Geem, když se nám dařilo, i když jsme si všichni mysleli, že je konec. Byl jsem vedle něj, zatímco on vytvářel děsivou armádu nežijících a každou vteřinu těch chvil jsem děkoval ďáblu za tu pekelnou náhodu, co nás svedla dohromady jedním malým kousnutím.








ach... zase krása;)