Bite me! 11. END

29. února 2008 v 16:58 | Pip |  Bite me!
A je to tady.
Máme začátky, máme konce a já se cítím o něco lehčí.
Jak mě tahle story na začátku brala, teď se mi po ní bude stejně stýskat. I když jsem ji flákala, i když jsem ji zanedbávala. Prostě je v tom ta část mé duše, která v takovéhle věci věří a doufá.
Děkuji, pokud jste ji četli a byli jste s ní od začátku do konce, čeklai jse takovou dobu na další díly a vydrželi jste. Děkuju moc.

Měsíce šly dál a lidé v okolí si uvědomovali, že se musí bránit. Vytvořili svou vlastní malou armádu na boj proti upírům. Proti nám. Zabíjeli nás, kdykoliv mohli a my se báli, aby se nedostali přes naše ochranné zdi. Obavy byly naštěstí marné a my se dál měli kam schovat. Jenže před osudem se nikdo neschová. A když nemáte život, ve který byste věřili, nezbývá nic než v osud věřit.
"Frankie, rychle, mám hlad!"volal Gee a já si musel ještě obléknout tričko. Nechápu, proč tak spěchá, máme přeci celou noc…
"Už jdu!"vykřikl jsem a rychle přes sebe triko hodil. Vyrazil jsem ven a v Geeho doprovodu i za vysokou zeď, co nás dělila od lidské civilizace. Zmenšující se. Proběhli jsme hřbitovem, parkem i ulicí a já se znenadání zastavil. Rozhlédl jsem se kolem. Márnice. Stáli jsme před márnicí a pod nohama jsme měli to malé okénko. Nevím, co to bylo, ale přepadl mě podivný pocit nostalgie. Musel jsem se nad tím zasmát, i když to zábavné nebylo. Gee se zastavil.
"Copak?"zeptal se.
"Já nevím,"pokrčil jsem rameny. "Tohle místo ve mně vyvolává zvláštní…pocit?"pohlédl jsem mu do očí. Tak jasně zářily.
Miloval jsem je.
"Pocit,"usmál se "Zvláštní slovo, že? Víme, ale nevíme, co to vlastně je."řekl smutně a podíval se k měsíci. Přišel jsem k němu a lehce ho políbil. Položil mi ruce kolem pasu a podíval se na mě. "Miluju tě."zašeptal a položil mi hlavu na rameno.
"O, podívejme se! Jaká to romantika!"ozval se odkudsi posměšný hlas. Odtrhli jsme se od sebe a rozhlíželi se kolem. Kolem nás se začal stahovat kruh, tvořený z lidí. Bylo jich nejméně patnáct. Otáčeli jsme se a sledovali všechny jejich tváře. Měli na nich takový hnusný, krutý a pomstychtivý úšklebek. Někteří se i usmívali.
"Copak, copak, bojíte se?"zasmála se někdo další.
"A vy?"zavrčel jsem a cukl sebou, když jsem slyšel prasknutí nějaké větve. Chytil jsem Geeho za ruku a rozeběhl jsem se přímo mezi lovce. Běžel jsem a Gee vedle mě. Lovci nám byli v patách.
"Za chvíli jim dojde dech,"zasmál se Gerard a zahnul za roh. Musel jsem přidat, abych mu stačil. Běželi jsme ještě pár minut a lovci opravdu ztratili tempo a nakonec se úplně zastavili. Vylezli jsme s Geem na střechu nějakého domu, abychom měli výhled na ulice. Chvíli jsem chodil po obvodu střechy a pískal si písničku, jejíž text jsem snad ani neznal. Byla to podivně smutná a pomalá melodie. Nevím, kde jsem ji slyšel.
"Zvláštní,"poznamenal jsem "Dřív by běžel dál aspoň někdo z nich."
"Zvláštní,"řekl Gee "Dřív jich na nás nebylo tolik."otočil se kolem své osy. Bezděčně jsem rozhodil rukama. Nastalo ticho. Došel jsem doprostřed střechy a podíval se na měsíc. Jakoby znal všechny naše otázky. Jakoby znal na všechny odpověď. Pluly přes něj tmavé mraky, jako pochyby přes naše temné mysli. Tyhle chvíle byly podivné. Byly tak…klidné. Až děsivé.
Škoda, že jsme strach necítili.
Chtěl jsem něco říct, cokoliv. Ale nešlo to. Gee si stoupl vedle mě a také zvedl hlavu. Objal mě kolem ramen a já si v tu chvíli, v ten nepodstatný okamžik, přál, abych mohl cítit jeho teplo a vítr ve tváři.
"Zvláštní,"řekl kdosi, co se vynořil ze tmy "Dřív bych ani nehádal, že vás tu budu mít oba jako na talíři. Že se mi sami nabídnete."uchechtl se. Trhl jsem sebou a podíval se na něj. Přišel mi tak zvláštně povědomý. Tak zvláštně blízký. "Dřív to bylo jinak, dřív jsem měl…Dřív, dřív, dřív. Hnusné slovo, co říkáš, FRANKU?!"vykřikl a vylezl na světlo.
"Znáš mé jméno."nebyla to otázka.
"Znám tvé jméno, ano. A ty znáš to moje. Nepamatuješ se, Franku? V ten den, co jsi zemřel, jsi se mnou mluvil, Franku. V ten den, kdy zemřela moje sestra, jsem na tebe volal a prosil tě o pomoc, Franku. Tys nepomohl, tys ji zabil! V ten den, co jsi zabil i mou mámu, jsem se rozhodl, že já zabiju tebe, FRANKU!"křičel hystericky a mával něčím, co vypadalo, jako…dřevěný kolík.
"Já ale nikdy nezemřel,"oznámil jsem mu klidně a snažil se Geemu naznačit, aby odsud vypadl. Aby odešel a přivolal pomoc. Ani se nepohnul.
"Ale ano, zemřel. V den, kdy jsi zapomněl mou tvář,"udělal další krok a mně se odhalily jeho světlé vlasy a smutný lesk naštvaných, modrých očí. "Bob Bryar, Franku, tvůj nejlepší kamarád!"zakřičel naposledy.
"Velice mě těší,"utrousil jsem krutě. Gee vedle mě zavrčel.
"A co ty, ty, kdo jsi ho zabil? Ty, co jsi zabil mého otce? Bylo to asi před dvěma týdny. Vtrhli jste do toho klubu, kde byli a sprostě je zabili! Nemohli se vám bránit! Byli tak nevinní, tak zmatení! A vy jste je nahnali do kouta a udělali z nich stejné zrůdy jako jste VY DVA!"oči mu plály neskrývanou a nezkrotnou pomstou, nenávistí a zlobou.
"Sami se nám nabídli! Byli tak bláhoví, že nevěřili v naši moc! Teď v nás věří víc než v cokoliv jiného! Víc než v tebe!"křičel jsem na něj a jeho ruka se prudce vymrštila vpřed. Gee se přede mě postavil. Díval se mi do očí. Jenom stál, jeho oči na mě zíraly podivným, vyděšeným pohledem. Byl v něm ten strach, ta bolest a smutek. To poslední, co mi nestihl říct.
"Miluju tě,"zašeptal jsem v poslední naději, že to ještě slyšel, když se rozpadl…v prach. A já v očích ucítil…slzy. Odešel. Má láska, můj...život. Stál jsem jako kámen a zíral na so prázdna. Stál jsem tam a poslouchal tichý smích, co vycházel od místa, kde možná stál Bob. Ten, co mi ho vzal.
"Řekni mi, Franku, je možné zlomit srdce, které už nebije?"ptal se posměšně a já se na něj vztekle vrhl.
Jako svěcená voda, co mě pohnala v krutosti. Jako spoušť na zbrani mé rozervané duše. Tak působily poslední slzy, co jsem prolil nad jeho popelem.
Nevím, co se stalo pak. Nevím, kde jsem se skrýval celé dny po jeho smrti. Po jeho vysvobození. Po mé smrti a mém věčném prokletí. Pamatuji si už jen tu zrůdu, co po mně zbyla. Bestii, poháněnou smutkem, nenávistí a…strachem. Strachem, co nikdy nezmizí.
To je můj osud.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Piratka Piratka | Web | 29. února 2008 v 17:45 | Reagovat

ehm....tak to jaksi nepobírám... si to čtu potřetí za sebou a...furt tomu nemůžu uvěřit..po té pauze se t těžko pamatuje, ale stejně...někdy to muselo skončit, to ano. Tak to skončilo. A byla to dobrá story. :)

2 Elishka! Elishka! | 29. února 2008 v 18:59 | Reagovat

bylo to nádherné..nemám slov hlavně ty dva posledni odstavce...krásně píšeš a já to miluju!!

3 Miki Miki | Web | 29. února 2008 v 19:57 | Reagovat

ty si ho zabila.....proč???......ale je to krásný:*

4 sweetsky sweetsky | Web | 29. února 2008 v 21:18 | Reagovat

vrahounko:D

5 FeeHell(Fee:P) FeeHell(Fee:P) | Web | 29. února 2008 v 22:17 | Reagovat

to je fakt úúžasný, jako vždy:)

6 Lulusha Lulusha | Web | 1. března 2008 v 13:17 | Reagovat

uhááááááááá nádhera..nemám slov :-* krásné kůůůžáátko!

7 ChemicalVampire ChemicalVampire | 15. června 2008 v 14:38 | Reagovat

nejúúúúžasnější upírská story jakou sem kdy četla!!!

i love Frerard Vampires!!!!!xDDD

8 komáří miminko komáří miminko | Web | 5. října 2008 v 13:00 | Reagovat

Ééééj to  skvělé. Ale proč mám pocit že některé věty v této story sou z filmu od burtona mrtvá nevěsta? xD

9 Niwy Niwy | Web | 27. ledna 2009 v 22:51 | Reagovat

aaaa revem...síce som čakala podobný koniec ale aj tak revem...bolo to...krásne :) a ja mám rada sadendy...a takéto konce proste...a celá tá story...a milujem upírov...a upírske stories...a niekde v hĺbke duše verím a dúfam, že to nie sú iba mýty a legendy a oni existujú...joj bože nejak sa v tom zamotávam...idem ja spať...krása..nyu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama