Žánr: slash
Postavy: Frank / Gerard
Přístupnost: všichni
Poznámka: vypráví Frank Gerardovi
Postavy: Frank / Gerard
Přístupnost: všichni
Poznámka: vypráví Frank Gerardovi
Čekání se vleklo tak dlouho, až se z let staly měsíce, z měsíců týdny, z týdnů dny, ze dnů hodiny a z hodin minuty.
Potom už to byly jen vteřiny, než jsme si měli poprvé pohlédnout do očí.
První pohled po deseti letech. Začátky jsou vždycky důležité - odvíjí se od nich řetěz toho, jak to bude pokračovat. Někdy špatný začátek znamená dobrý konec.
Jediná sekunda, ve které se naše oči setkají, měla rozhodnout o tom, jestli už je všechno dobré, nebo se to teprve teď začne hroutit.
Možná jsem za ten čas přestal doufat, že až se vrátíš, budeš jako dřív. Musel jsem přeci vědět, že je to nesmysl! Musel jsem vědět, musel jsem být připravený.
A věděl jsem proč. Tenkrát v tvých očích - viděl jsem tam něco nepopsatelného, děsivého, na co nikdy nebudu schopný zapomenout.
A v objetí byla odtažitost.
Připravoval jsem se na všechno, co by mohlo přijít. Ale příprava je jenom něco neurčitého, co stejně těžko uplatníte, jakmile se projeví skutečnost. Ta je vždycky horší. Ta už je totiž pravdivá. Žádné vyjednávání, okliky, žádné zkoušky nanečisto. Jenom ta pravda, co páchne nevolností a sírou. Pravda, co nechci, aby byla pravdou.
Přípravy byly důkladné, ale nikdy ne dokončené. Najednou jsem je neuměl použít. Jako by se vytratily a zůstalo po nich jen prázdno, se kterým jsem si neuměl poradit.
Chtěl jsem ti toho tolik říct! Tolik jsem toužil po tvých polibcích, po tvém hlasu, po objetí, po všem, co bylo tvoje. Celou tu dobu! Byl jsem ti věrný, i když to nemůžu dokázat. Ty mi přece věříš! Že ano, Gee? Lásko?
Proč mi neodpovídáš na nic, co ti říkám? Proč se tváříš, že neslyšíš? Proč jsi pořád jen zavřený u sebe v pokoji a neděláš nic z toho, co jsi dělal před tím?
Pověz, ukřivdil jsem ti snad? Ale to přece ne! Oni ti ublížili, ne já! Že ne?
Všechny ty soudy. Utrpení ve vazbě. Právníci. Žalobce, který tě zkoušel potopit, síň plná lidí, kteří upírali pohled jenom na tebe. A já mezi nimi. Já jediný věděl, jak tě to deptá. Oni viděli jenom zločince, vraha, na kterého je třeba se dívat skrz prsty, kterým je třeba opovrhovat. To oni byli zločinci, když dokázali poslat nevinného člověka na deset let za mříže. To oni, ty nelidské zrůdy, ti ze života udělaly peklo. I když jsi nechtěl, abych tě navštěvoval, to oni ty návštěvy zakázali. To oni tě dali do cely s chlapem, který tě celou dobu jenom týral a nutil tě k sexu někdy i čtyřikrát denně za cenu, že tě ochrání.
Znám všechnu tu hanbu, tvoje utrpení, příkoří, ponižování a mučení. Vím o všem, co ti dělali. Máš to napsané v očích. Zapálili ti v nich jiskřičky nenávisti, které se postupně rozhořely, až zahltily všechno pozitivní - uvnitř i okolo tebe. Sežehly naději, sny, nevinnost, lásku, radost. Pro tyhle věci nenechaly žádné místo.
Jestli naděje znamená víra ve spravedlnost, pak jsem ji ztratil spolu s tebou. Po tom, co jsem viděl i cítil, po všem, co sis prožil a já s tebou, už na spravedlnost nevěřím.
Tolik jsem ti chtěl dokázat, že všechno, pro co jsi žil a co ti vzali, ještě není ztracené. Nebylo důležité ti dokazovat, že věřím v tvojí nevinu - důležité bylo dokázat ti, že pobyt ve vězení není Kainovo znamení. Nemáš ho vypálený na čele, nikdo nevidí, žes byl trestaný. Snažil jsem se tě přesvědčit, že s mojí láskou k tobě se nezměnilo nic. Že tě miluju pořád stejně. Musel jsem ti říct, že se můžeš klidně vrátit do normálního života. Že tady jsi pořád doma. Že všechno zlé už je pryč a nikdy se to nevrátí.
Ale nemůžu ti vymazat z hlavy tu bolest. Vzpomínky. Křivdu, zradu. Nemůžu ti vymazat z hlavy, že tě téměř čtyřiadvacet hodin denně po několik let někdo mučil a trápil. Žes přestal být Gerardem Wayem a stal ses jen vězeňským číslem. Za to, že jsi byl vždycky tak nevinný a beztrestný. Nemůžu ti smazat ten kus života, který se s tebou povleče do smrti, bude tě pronásledovat v nočních můrách a kazit ti všechno, co jednou možná prožiješ.
Nečekám, že vyjdeš z pekla jako anděl. Jediné, co ti můžu nabídnout, jsem já. Budeš mít alespoň jeden opěrný bod ve světě, kde už se ti dávno všechno zhroutilo jako domeček z karet. Budeš stavět na vratkých nohách, ale spolu to zvládneme. Znovu. Když je to potřeba. Teď to přece nevzdáme! Znovu si postavíš život založený na zvycích - každé ráno se osprchovat, ve středu se dívat v televizi na soutěžní pořad…
Časem se určitě začneš znovu zabydlovat - začneš tam, kde jsi přestal. Se mnou. Nebudeš sám.
Všechno, co jsi ztratil, časem přebolí. Ztracená přátelství… ztracená víra… pošlapaná hrdost… pohnojený život… Může tohle vůbec vyléčit čas? Bude ho potřeba spousta. Já ho mám - máš ho i ty. Teď už nemusíme čekat.
Plynuly dny, pomalu týdny, a ty ses pořád jen zavíral u sebe v pokoji. Lehával jsi v posteli na boku a s otevřenýma očima. Neplakal jsi. Možná už jsi toho měl dost, možná na tohle slzy nestačily.
Ztratil jsi smysl života. Jak ti ho mám pomoct najít? Ty hovada! Mají na svědomí zbytečně zničený lidský život!
Pokoušel jsem se s tebou mluvit, ale ty jsi nekomunikoval. Jako bys neslyšel, ignoroval nebo si ani neuvědomoval, kde jsi. Vařil jsem ti tvoje oblíbená jídla, ale tys nejedl. Hubnul jsi a já nevěděl, co mám s tebou dělat.
"Gee, lásko?" klekl jsem si k tobě, když jsi ležel, a začal ti prohrabovat vlasy. "Zkusíme nějakého psychologa, co říkáš?"
"Ne."
Překvapils mě. Po tak dlouhé době jsem najednou konečně slyšel tvůj hlas. I když to byla jen tichá, chraptivá, unavená a strohá odpověď. Snažil jsem se nedat nic najevo. Že by moje úsilí začalo sklízet první plody?
"A pročpak ne? Mohl by ti pomoct."
Dál už jsi mlčel. Možná tě to jedno slovo tolik vyčerpalo, že ti hlasivky vypověděly službu. Bůhví, jak jsi tam mohl mluvit. Jak moc tě tam trápili.
"Miláčku, jestli to nechceš, tak to nebudeme dělat. Budu spát u tebe."
Lehl jsem si na postel tak, abys ty byl mezi mnou a zdí. Možná to bylo dětinské, ale chtěl jsem, aby sis připadal v bezpečí. Pečlivě jsem tě zakryl a sledoval, jak pomalu zavíráš oči…
"Pomoc! Nechte mě! Já už nechci!"
Zmateně jsem se probral ze spánku a vedle sebe uviděl tvoje tělo, jak sebou hází a tvoje rty cosi mumlají.
Chytil jsem tě za rameno a jemně s tebou zatřásl. Se zalapáním po dechu ses probudil a chvíli se rozhlížel kolem sebe.
"Pššt. Neboj, už bude dobře. Jsem u tebe, jsi doma, v bezpečí."
Přes objetí jsem cítil, jak se tvoje srdce po několika minutách uklidnilo a tys mi usnul v náručí. Opatrně jsem tě položil na postel a dával na tebe pozor, zatímco jsi spal.
V tom objetí jako by byla všechna ztracená láska. Všechny promarněné roky. Byli jsme si najednou tak blízko, jako dřív. Jako by se ani nic nestalo a všechno bylo v pořádku. Někdy jsem si tolik přál, aby to všechno byla jen noční můra. Abychom se jednoho dne probudili a žili jako dřív. Cestovali z jednoho místa na druhé jako tažní ptáci, co nastavují svá křídla proti slunci, jako ti, co žijí jenom pro budoucnost. Někdy je lepší žít bez minulosti.
Musí se bojovat. A ty jsi opravdu bojoval. Pomalu přišly dny, kdy jsi začal jíst. Jednoho večera jsem tě zastihl, jak se díváš na televizi. A dalšího dne jsi ke mně vzhlédl s nesmělým pohledem a usmál ses.
Věděl jsem, že to zvládneš. Od začátku jsem ti věřil. Potřeboval jsi jenom šanci, kterou ti jiní odepřeli.
O měsíc později jsme seděli u moře a nastavovali svoje štěstí slunci. Nedoháněli jsme to, co smyl déšť. Teď je všechno znovu, ještě jednou. Není to ani konec, ani začátek.
Když jsem se díval do tvojí tváře, která, ačkoliv je šťastná, už nikdy nebude úplně jako dřív, chtělo se mi plakat. Ale tady nebylo místo pro slzy. Snad už jen na ty šťastné.
Potom už to byly jen vteřiny, než jsme si měli poprvé pohlédnout do očí.
První pohled po deseti letech. Začátky jsou vždycky důležité - odvíjí se od nich řetěz toho, jak to bude pokračovat. Někdy špatný začátek znamená dobrý konec.
Jediná sekunda, ve které se naše oči setkají, měla rozhodnout o tom, jestli už je všechno dobré, nebo se to teprve teď začne hroutit.
Možná jsem za ten čas přestal doufat, že až se vrátíš, budeš jako dřív. Musel jsem přeci vědět, že je to nesmysl! Musel jsem vědět, musel jsem být připravený.
A věděl jsem proč. Tenkrát v tvých očích - viděl jsem tam něco nepopsatelného, děsivého, na co nikdy nebudu schopný zapomenout.
A v objetí byla odtažitost.
Připravoval jsem se na všechno, co by mohlo přijít. Ale příprava je jenom něco neurčitého, co stejně těžko uplatníte, jakmile se projeví skutečnost. Ta je vždycky horší. Ta už je totiž pravdivá. Žádné vyjednávání, okliky, žádné zkoušky nanečisto. Jenom ta pravda, co páchne nevolností a sírou. Pravda, co nechci, aby byla pravdou.
Přípravy byly důkladné, ale nikdy ne dokončené. Najednou jsem je neuměl použít. Jako by se vytratily a zůstalo po nich jen prázdno, se kterým jsem si neuměl poradit.
Chtěl jsem ti toho tolik říct! Tolik jsem toužil po tvých polibcích, po tvém hlasu, po objetí, po všem, co bylo tvoje. Celou tu dobu! Byl jsem ti věrný, i když to nemůžu dokázat. Ty mi přece věříš! Že ano, Gee? Lásko?
Proč mi neodpovídáš na nic, co ti říkám? Proč se tváříš, že neslyšíš? Proč jsi pořád jen zavřený u sebe v pokoji a neděláš nic z toho, co jsi dělal před tím?
Pověz, ukřivdil jsem ti snad? Ale to přece ne! Oni ti ublížili, ne já! Že ne?
Všechny ty soudy. Utrpení ve vazbě. Právníci. Žalobce, který tě zkoušel potopit, síň plná lidí, kteří upírali pohled jenom na tebe. A já mezi nimi. Já jediný věděl, jak tě to deptá. Oni viděli jenom zločince, vraha, na kterého je třeba se dívat skrz prsty, kterým je třeba opovrhovat. To oni byli zločinci, když dokázali poslat nevinného člověka na deset let za mříže. To oni, ty nelidské zrůdy, ti ze života udělaly peklo. I když jsi nechtěl, abych tě navštěvoval, to oni ty návštěvy zakázali. To oni tě dali do cely s chlapem, který tě celou dobu jenom týral a nutil tě k sexu někdy i čtyřikrát denně za cenu, že tě ochrání.
Znám všechnu tu hanbu, tvoje utrpení, příkoří, ponižování a mučení. Vím o všem, co ti dělali. Máš to napsané v očích. Zapálili ti v nich jiskřičky nenávisti, které se postupně rozhořely, až zahltily všechno pozitivní - uvnitř i okolo tebe. Sežehly naději, sny, nevinnost, lásku, radost. Pro tyhle věci nenechaly žádné místo.
Jestli naděje znamená víra ve spravedlnost, pak jsem ji ztratil spolu s tebou. Po tom, co jsem viděl i cítil, po všem, co sis prožil a já s tebou, už na spravedlnost nevěřím.
Tolik jsem ti chtěl dokázat, že všechno, pro co jsi žil a co ti vzali, ještě není ztracené. Nebylo důležité ti dokazovat, že věřím v tvojí nevinu - důležité bylo dokázat ti, že pobyt ve vězení není Kainovo znamení. Nemáš ho vypálený na čele, nikdo nevidí, žes byl trestaný. Snažil jsem se tě přesvědčit, že s mojí láskou k tobě se nezměnilo nic. Že tě miluju pořád stejně. Musel jsem ti říct, že se můžeš klidně vrátit do normálního života. Že tady jsi pořád doma. Že všechno zlé už je pryč a nikdy se to nevrátí.
Ale nemůžu ti vymazat z hlavy tu bolest. Vzpomínky. Křivdu, zradu. Nemůžu ti vymazat z hlavy, že tě téměř čtyřiadvacet hodin denně po několik let někdo mučil a trápil. Žes přestal být Gerardem Wayem a stal ses jen vězeňským číslem. Za to, že jsi byl vždycky tak nevinný a beztrestný. Nemůžu ti smazat ten kus života, který se s tebou povleče do smrti, bude tě pronásledovat v nočních můrách a kazit ti všechno, co jednou možná prožiješ.
Nečekám, že vyjdeš z pekla jako anděl. Jediné, co ti můžu nabídnout, jsem já. Budeš mít alespoň jeden opěrný bod ve světě, kde už se ti dávno všechno zhroutilo jako domeček z karet. Budeš stavět na vratkých nohách, ale spolu to zvládneme. Znovu. Když je to potřeba. Teď to přece nevzdáme! Znovu si postavíš život založený na zvycích - každé ráno se osprchovat, ve středu se dívat v televizi na soutěžní pořad…
Časem se určitě začneš znovu zabydlovat - začneš tam, kde jsi přestal. Se mnou. Nebudeš sám.
Všechno, co jsi ztratil, časem přebolí. Ztracená přátelství… ztracená víra… pošlapaná hrdost… pohnojený život… Může tohle vůbec vyléčit čas? Bude ho potřeba spousta. Já ho mám - máš ho i ty. Teď už nemusíme čekat.
Plynuly dny, pomalu týdny, a ty ses pořád jen zavíral u sebe v pokoji. Lehával jsi v posteli na boku a s otevřenýma očima. Neplakal jsi. Možná už jsi toho měl dost, možná na tohle slzy nestačily.
Ztratil jsi smysl života. Jak ti ho mám pomoct najít? Ty hovada! Mají na svědomí zbytečně zničený lidský život!
Pokoušel jsem se s tebou mluvit, ale ty jsi nekomunikoval. Jako bys neslyšel, ignoroval nebo si ani neuvědomoval, kde jsi. Vařil jsem ti tvoje oblíbená jídla, ale tys nejedl. Hubnul jsi a já nevěděl, co mám s tebou dělat.
"Gee, lásko?" klekl jsem si k tobě, když jsi ležel, a začal ti prohrabovat vlasy. "Zkusíme nějakého psychologa, co říkáš?"
"Ne."
Překvapils mě. Po tak dlouhé době jsem najednou konečně slyšel tvůj hlas. I když to byla jen tichá, chraptivá, unavená a strohá odpověď. Snažil jsem se nedat nic najevo. Že by moje úsilí začalo sklízet první plody?
"A pročpak ne? Mohl by ti pomoct."
Dál už jsi mlčel. Možná tě to jedno slovo tolik vyčerpalo, že ti hlasivky vypověděly službu. Bůhví, jak jsi tam mohl mluvit. Jak moc tě tam trápili.
"Miláčku, jestli to nechceš, tak to nebudeme dělat. Budu spát u tebe."
Lehl jsem si na postel tak, abys ty byl mezi mnou a zdí. Možná to bylo dětinské, ale chtěl jsem, aby sis připadal v bezpečí. Pečlivě jsem tě zakryl a sledoval, jak pomalu zavíráš oči…
"Pomoc! Nechte mě! Já už nechci!"
Zmateně jsem se probral ze spánku a vedle sebe uviděl tvoje tělo, jak sebou hází a tvoje rty cosi mumlají.
Chytil jsem tě za rameno a jemně s tebou zatřásl. Se zalapáním po dechu ses probudil a chvíli se rozhlížel kolem sebe.
"Pššt. Neboj, už bude dobře. Jsem u tebe, jsi doma, v bezpečí."
Přes objetí jsem cítil, jak se tvoje srdce po několika minutách uklidnilo a tys mi usnul v náručí. Opatrně jsem tě položil na postel a dával na tebe pozor, zatímco jsi spal.
V tom objetí jako by byla všechna ztracená láska. Všechny promarněné roky. Byli jsme si najednou tak blízko, jako dřív. Jako by se ani nic nestalo a všechno bylo v pořádku. Někdy jsem si tolik přál, aby to všechno byla jen noční můra. Abychom se jednoho dne probudili a žili jako dřív. Cestovali z jednoho místa na druhé jako tažní ptáci, co nastavují svá křídla proti slunci, jako ti, co žijí jenom pro budoucnost. Někdy je lepší žít bez minulosti.
Musí se bojovat. A ty jsi opravdu bojoval. Pomalu přišly dny, kdy jsi začal jíst. Jednoho večera jsem tě zastihl, jak se díváš na televizi. A dalšího dne jsi ke mně vzhlédl s nesmělým pohledem a usmál ses.
Věděl jsem, že to zvládneš. Od začátku jsem ti věřil. Potřeboval jsi jenom šanci, kterou ti jiní odepřeli.
O měsíc později jsme seděli u moře a nastavovali svoje štěstí slunci. Nedoháněli jsme to, co smyl déšť. Teď je všechno znovu, ještě jednou. Není to ani konec, ani začátek.
Když jsem se díval do tvojí tváře, která, ačkoliv je šťastná, už nikdy nebude úplně jako dřív, chtělo se mi plakat. Ale tady nebylo místo pro slzy. Snad už jen na ty šťastné.








jeeeeee to je pjekneeeeeeeeeee...chudacik Gee...