close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Divoká voda (první část)

5. února 2008 v 18:00 | Cecily |  Divoká voda
Žánr: slash, drama
Postavy: Frank / Gerard a další
Přístupnost: všichni
Poznámka: psané z pohledu Franka; two-shot (!!)
Věnované: Nathalii - za věrnost mému blogu; za čtení mých povídek; za psaní dlouhých a pochvalných komentářů; za to, že se jí hodně líbila moje povídka 'Drž mě pevně', a tohle je tak trochu podobné, akorát delší (napsané na její žádost)... a za všechno :)



Bylo parné léto a já s kluky jsme právě podnikali první dlouhou cestu. Přípravy a plánování trvaly dlouho, ale nakonec jsme přece jen se všemi potřebnými věcmi dorazili do horského pásma, kde nás vysadili u nejvyššího stanoviště. Měli jsme sjet horskou řeku až do údolí - přesně jsme si naplánovali, kde budou naše zastávky. Cesta dolů měla trvat několik dní a bylo to šest úseků, přičemž nejnebezpečnější z nich byl ten předposlední.
Postavili jsme stany, byl už večer. Ráno jsme se chystali vyrazit na první sjezd. Celá naše výprava sestávala z deseti členů - vedl nás Gerard.
Byl jsem značně nervózní - byl to můj první velký sjezd. Předtím jsem sjížděl jenom malé bezpečné řeky, ale tohle bylo něco jiného. Tohle byla divočina. Po březích se místy nedalo chodit pěšky. Žádní lidé. Nádherná příroda.
Opatrně jsem vlezl do Gerardova stanu. Ještě nespal. Když poznal, kdo ho to vyrušuje, usmál se na mě. "Copak, nemůžeš spát? Pojď ke mně."
Zalezl jsem si k němu do spacáku.
Objal mě a začal mi vískat vlasy. Neubránil jsem se spokojenému úsměvu. Po předchozí nervozitě nebylo ani stopy.
"Ty se bojíš, co?" pošeptal mi do ucha a zapojil i druhou ruku, kterou mi odhrnul vlasy z tváře.
"Jsem nervózní." Roztřeseně jsem vydechl.
"No tak, Frankie," řekl povzbudivě. "Povede tě přece starý ostřílený rafťák." Mrkl na mě.
Musel jsem se usmát. "Pojedu ve člunu s tebou?"
"To se ví." Políbil mě.
Nemusel jsem dlouho čekat, a naše rty se setkaly ve vášnivém polibku. Ruce každého z nás bloudily po těle toho druhého a naše jazyky o sebe třely. Natiskl jsem se na Gerarda tělem a začal ho líbat drsněji. To už mi zavzdychal do ucha a jeho oči se slastně přivřely v očekávání rozkoše.
Přejel jsem rukou po jeho zadku a pomalu mu začal vyhrnovat triko. Snažil se mi to oplácet stejně. Vzrušoval jsem ho jemnými vlhkými polibky na hrdle a přitom jsem mu rozepínal pásek. Stáhl jsem mu kalhoty a sjel svými rty až k jeho rozkroku.
Nebylo to tak nádherné, jako když jsme to dělali doma a v klidu. Tady jsme museli dávat pozor, abychom neprobudili ostatní, a byli jsme nervózní a napjatí z toho, že každou chvíli může někdo přijít, kdyby se venku něco stalo. Sice o nás dvou vědí, ale přesto…
Zvrátil jsem hlavu a marně se snažil zabránit hlasitému stenu, když jsem dosáhl vrcholné rozkoše.
"Gerarde," vydechl jsem unaveně a stulil se k němu. Vzal mě kolem ramen a políbil do vlasů. Teď už jsem nervózní nebyl. Teď už jsem mohl usnout.
-
"Divím se, že ten stan ještě stojí, potom, co jste tu v noci vyváděli."
"Vypadni, Quinne! Marš ven!"
Probudily mě hlasité zvuky a když jsem si zastínil oči proti slunci, které se dostávalo do stanu škvírou stanových dveří, uviděl jsem rozšklebený Quinnův obličej a vedle sebe Gerarda, jak ho vyhání.
Vyčerpaně jsem padl zpátky do spacáků a unaveně zasténal. "To už je ráno?"
"Přesně tak, lásko," potvrdil Gerard, který si zrovna natahoval kalhoty. "Oblékni se, jdeme se nasnídat."
Se zíváním a protahováním jsem se zvedl a začal na sebe házet svoje svršky. Když jsem vyšel ven, všichni už seděli u provizorního dřevěného stolku a pili čaj z termosky. Připojil jsem se k nim a Gerard zahájil "předpřípravní proslov".
"Takže, dneska bychom měli sjet první úsek. Jsou to zhruba čtyři kilometry, přičemž dva úseky po několika stech metrech jsou trošku divočejší. Jinak je tahle část snad nejklidnější, potom se to bude postupně zhoršovat. Tady ještě celkem nic nehrozí, v podstatě si musíme dávat pozor jen na středové kameny. Já tohle taky ještě nikdy nesjížděl, ale kolegové mi o tom hodně vyprávěli. Takže, až se nasnídáme, dáme dohromady čluny a zkontrolujeme vybavení."
Gerard byl prostě rozený šéf. Usmál jsem se a lokl si ze svého hrnku.
Za půl hodiny, když se všichni probrali a dojedli poslední zbytky snídaně, jsme se vydali k břehu, abychom připravili čluny. Všechny věci jsme složili do batohů a přivázali naše plavidla.
"Tady ty vesty a helmy na sobě ani nepotřebujeme," konstatoval Gerard, když si uvazoval oranžovou vestu. "Ale bezpečnost je holt bezpečnost."
Připravení jsme čekali na pokyny.
"Takže," ujal se znovu slova Gerard. "Já, Frank, Mikey, Alicia a Quinn poplujeme v předním člunu, a Bert, Ray, Zag, Brian a Tina ve druhém. Tady si ještě moc adrenalinu neužijeme, ale počkejte si na další úseky. Tam si zaječíte…" Zasmál se. "První zastávka - až uvidíte na pravém břehu malou louku. Nemůžete to minout. A vyrážíme!"
Nasedl do člunu a chopil se vesel. Nastoupil jsem hned za ním. Když byli všichni "na palubě", mohlo se vyrazit.
Prvních pár stovek metrů jsme pouze sjížděli klidnou vodou a kochali se okolní krajinou. Projeli jsme skutečně malými peřejemi - ani mi nestoupl adrenalin. Až téměř na konci cesty to bylo o hodně divočejší, ale nikoho - ani nic - jsme naštěstí neztratili. Dostali jsme se na břeh a utábořili se na malé louce, o které mluvil Gerard. Nebylo to tak krásné jako nahoře - byli jsme skrytí v lese a slunce sem prosvítalo jen málo, ale přesto to byla nádhera.
Trochu udýchaní jsme rozložili věci a chystali se na jídlo.
"Do háje! To je na draka!" zanadával Ray. Nebe se zatáhlo a drobné kapky se začaly snášet a s čím dál větší intenzitou máčely naše bundy i okolní les.
"Snad to přejde…" zaoptimizovala Tina.
Ale nevypadalo to. Místo toho začal pořádný slejvák a v dálce dokonce několikrát zahřmělo.
Postavili jsme provizorní přístřešek a schovali se pod něj.
"Už zase jíš?" sjel Quinn Zaga.
"Co máš, to je jenom svačina," bránil se ublíženě Zag a ukousl si ze čtvrtého chleba.
Já s Gerardem jsme seděli na druhé straně a opíral jsem si hlavu o jeho rameno. "Udělalo nám to čáru přes rozpočet?" zeptal jsem se.
"Myslíš ta bouřka? Ani ne," odpověděl. "Tu první část jsme sjeli dřív, druhou jsme měli v plánu až zítra. Myslel jsem, že bychom to stihli ještě dnes, ale takhle se vlastně jenom vracíme k původnímu plánu. Takže se nic neděje."
"To je dobře."
Nemohli jsme dělat nic jiného než se bavit hrami, co jsme si vzali s sebou, nebo duchaplnými konverzacemi, nebo tupým zíráním do clony deště a mokré přírody před námi. Pršelo celé odpoledne a nevypadalo to, že by chtělo přestat.
Večer jsme ulehli do stanů a doufali, že zítra déšť odejde a bude zase krásný slunečný den.
-
"Tak jedem jedem, vstávat, chlapci a děvčata!" nemilosrdně nás burcoval Gerard, který byl zvyklý vstávat už za svítání. "Nechal jsem vás spát už dost dlouho, tak se koukejte probudit a připravit se na cestu! Přichystal jsem vám snídani."
Všichni se se zíváním a protesty usadili kolem stolu. Po včerejším dešti zůstala jen zem nasáklá vodou a mokrý les, z něhož odkapávala voda, ale na obloze opět zářilo slunce a pomalu, ale jistě vytápělo ranní vzduch do tepla až horka.
"Máme nádherné počasí na cestu," povzbuzoval nás Gerard.
"Jen to nezakřikni," varoval Bert.
"Chce to jen optimismus," mávl rukou Gerard. "Je před námi další úsek cesty - tentokrát bude o něco delší. Platí to samé jako u prvního sjezdu - jenom si dávejte větší pozor. Peřeje jsou sice jen jedny, zato dost dlouhý. Bude to poměrně vyčerpávající a bude na to potřeba hodně síly."
"A kde je pauza?" ozval se Mikey.
"Ty si s tím nemusíš dělat starosti, jedeš se mnou. A tentokrát koukejte na levý břeh - když se voda uklidní, po pár metrech tam je vystupující skála; tak tam to je. Okay?"
"Okay," ozvalo se sborem.
-
"Tak co, koupal se u vás někdo? Já se nějak nestačil ohlížet."
Seděli jsme udýchaní na skalce u břehu. Zrovna jsme z vody vytáhli čluny a teď jsme odpočívali, od hlavy k patě postříkaní vodou, v krvi ještě hodně adrenalinu.
"Tina," odpověděl Brian. "Ale je v pohodě."
"Wow!" Alicia se po všech rozhlédla a obdařila je zářivým úsměvem. "Tak tohle už bylo něco!"
V tu chvíli toho na mě bylo trochu moc. Chtělo se mi vztekat a plakat - vstal jsem a utekl do lesa.
Asi po půl hodině jsem uslyšel Gerardovo volání. Hledal mě. "Frankie! Kde jsi, Frankie? No tak, ozvi se! Frankie!"
Našel mě sedět na jednom pařezu. Klekl si ke mně. "Copak, lásko? Trápí tě něco?"
"Ne - nebo vlastně - totiž - já -" koktal jsem. "Tohle bylo víc než… než všechno, co jsem kdy zažil, co jsem kdy sjížděl - já vím - vím, bylo to skvělé a tak, ale já mám prostě strach, že… že to nezvládnu."
"Myslíš, že je toho na tebe moc? Frankie, ale… to je normální. Já měl poprvé taky takový pocit."
"Vážně?" vzhlédl jsem k němu s nadějí.
"Jistě," usmál se na mě. Ovinul svoje paže okolo mých zad a já si o něj opřel hlavu. "Neboj se, Frankie. Já tě ochráním."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sweetsky sweetsky | Web | 5. února 2008 v 20:43 | Reagovat

nádherný! fakt pěkný

2 koko koko | 5. února 2008 v 22:22 | Reagovat

krása..jak jinak-už mě to nebaví psát ke všem tvým story...takový okoukaný..vymyslim něco novýho

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama