Face it, you're gonna make it - 1.

28. února 2008 v 1:48 | Cecily |  Face it! You're gonna make it!
Přestože byl slunečný den, na tmavou ulici mezi starými paneláky paprsky nedosáhly. Ve starém sídlišti v zapadlé části města bydlel čtrnáctiletý kluk, který právě procházel ulicí vedoucí k jeho domu, ačkoliv onen dům snad mohl být domem, ale nikdy pro něj nebyl domovem.

Hoch menší postavy se starým batohem na zádech, ve vyšlapaných botách, vytahaném tričku svojí oblíbené skupiny a černých džínových kalhotách, které měl na kolenou lehce potrhané, klidně procházel tichou ulicí. Vtom ticho přerušil vzdálený, a přece tolik blízký třesk právě rozbíjeného okna.
Kluk ani nezvedl své zelené oči - byl na ten zvuk zvyklý. Došel ke vchodu, odemkl a vydal se po schodech nahoru. Věděl, co ho tam čeká, ale už se nebránil - nekřičel, neplakal. Jeho domov byl prostě místem, kterému se vyhýbá zákon i čas, ale nevyhýbá se mu křik, nepořádek, lži, zločin, krádeže a znásilňování. Hoch šel odevzdaně do bytu; cestou míjel popraskanou omítku, odpadky, rozbité zábradlí, střepy a díry ve zdech. Sem tam slyšel z bytů křik, pláč, kašlání a někdy i třískot rozbíjených věcí, které po sobě spolubydlící házeli.
V téhle čtvrti bydleli ti, kdo se odsunuli na okraj společnosti. A v takovém prostředí ten kluk bydlel se svými rodiči v jednom z bytů, které byly všechny stejné - levné a ubohé, sotva zajišťující základní potřeby domovního zázemí. Hoch sám si musel kromě školy ještě vydělávat, a dělal to všemi možnými prostředky.
Před domovními dveřmi zaváhal, zhluboka se nadechl a otevřel je. Uvítal ho řev otce, který mu dal jasně najevo, že otec je zase opilý. "Zavři dveře! Mámo! Mámo, slyšíš?! Kluk je tady! Kluk je doma a nese nám prachy!" Připotácel se k synovi, popadl batoh, který měl hoch přehozený přes rameno, rozepnul zip a vybral z něho peněženku. Chvíli počítal zelené bankovky. "Víc nemáš? Ty děvko, za co tě živíme? To je málo! Vypadni a přines víc, ty kurvo!" Hodil mu batoh zpátky.
Kluk ho chytil a honem vyrazil pryč. V tomhle prostředí vyrůstal, byl zvyklý, poslední dobou to ale bylo čím dál víc k nesnesení. Běžel ulicí pryč a s každým dalším krokem si byl jistější a jistější. Už nikdy se tam nechtěl vrátit - už nikdy nechtěl zpátky. Domů. Co je to vlastně domov? Jak nádherně je člověku, když může být venku, pod teniskama má pevnou zem a nad hlavou slunce, které ho oblévá teplými paprsky. To má člověk pocit, že jeho domov je všude. Že se vlastně nemusí nikam vracet.
Šel ke svému nejlepšímu kamarádovi, u kterého často přespával, když to doma bylo nesnesitelné. Rodiče se někdy ani nezajímali, kde je a s kým tráví svůj volný čas - jen matka mu občas zavolala. Kamarádovi rodiče měli naštěstí větší pochopení. Vždycky ho doma nechali přespat a pokaždé se postarali, aby k jídlu dostal přinejmenším jednu porci navíc. V každém životě, jakkoliv pochmurném a zdánlivě beznadějném, se skoro vždycky najde nějaké světýlko blýskající lepšími časy, nebo alespoň nadějí.
--
O ČTYŘI ROKY POZDĚJI
"Nazdar, kámo!"
"Ahoj! Tak co, jdem do garáže?"
"Jasně!"
Bylo parné léto a dva kluci, jeden vysoký s kudrnatými vlasy a druhý nižší v černém tričku bez rukávů, spolu kráčeli ulicí. U jednoho paneláku ve čtvrti, kde bydlel vyšší z nich, byla nepoužívaná garáž s rozbitou střechou - patřila jednomu nájemníkovi vedlejšího paneláku, jenže ten se neměl k tomu ji spravit, a měl tolik dobroty, že ji vypůjčil dvěma klukům, co měli zrovna namířeno právě k ní.
Zatímco venku sálalo slunce a po ulici chodili lehce oblečení, potící se lidé, oni si užívali příjemného chládku uvnitř malé garáže, jejíž vrata se nedala úplně zavřít a místo betonové tu byla hlinitá podlaha. V koutě malého obdélníkového prostoru byla jedna elektrická zástrčka a několik nepotřebných věcí, včetně starého piana. Všechny patřily majiteli garáže.
"Nemyslíš si, že na takovéhle sny jsme už příliš staří?" ozval se pobaveným hlasem vyšší z kluků. V garáži to způsobilo malou ozvěnu.
"I kdyby, co. Pojďme! Třeba naposledy, ale ještě jednou!"
V odpověď se mu dostalo pokrčení ramen, ale přesto jeho přítel přešel do kouta, kde ležela obyčejná elektrická kytara. Zapojil ji a začal si lehce brnkat. Hrál, až z toho vznikla melodie. A druhý kluk se postavil doprostřed garáže, rukama sevřel kus věcí, které byly slepené dohromady do tvaru mikrofonu, přesně tak, jak to dělají ti na pódiu, a začal do té melodie zpívat. Zvučným hlasem zpíval vymyšlený text. Chtěl ještě jednou zavřít oči a představovat si, že před ním stojí milion jeho fanoušků.
Najednou je ale vyrušilo zaskřípání dveří a dovnitř někdo vešel. Byl to malý kluk, s tmavými vlasy střiženými lehce na pankáče, s piercingem ve rtu, oblečený v černých kalhotách, obyčejném lehkém tričku a s ohromeným i nesmělým výrazem ve tváři. "Já… slyšel jsem tu někoho hrát."
Vysoký kluk odložil kytaru a ušklíbl se. "Jo. To jsme byli my. Chceš něco?"
Vetřelec lehce zčervenal v obličeji. "Nic, jenom jsem byl zvědavý. Vy máte kapelu?"
"Kapelu?" pobaveně po něm zopakoval druhý kluk. "Ale jdi. Hrajeme si jen tak pro sebe. Kdo by o ty naše sračky stál?"
"Možná bych o někom věděl." Odmlčel se. "Já bych o ně stál."
"Cože?" vyprskl smíchy kytarista. "Počkej, jak to myslíš?"
Pokrčil rameny. "Já sám hraju na elektrickou kytaru už pár let, a vy hrajete zatraceně dobře. Spolu vám to zní skvěle; když jsem procházel kolem, říkal jsem si, že…" Nedokončil větu.
"Co?" zvědavě se zeptal menší ze dvou přátel.
"Sháním kapelu. Ta moje se rozpadla. Jestli… jestli stojíte o dalšího kytaristu, mohl bych přijít na… na konkurz?" navrhl.
"Žádný konkurz nepořádáme," zamítl rázně vyšší z nich, ale druhý se ozval: "Co blázníš, kámo, třeba je ten kluk dar z nebes! Třeba doopravdy dáme dohromady kapelu, tak, jak jsme si vždycky přáli!" Do hlasu se mu vloudilo nadšení, které v poslední době úplně potlačil. "Budeme rádi, když přijdeš… ehm…?"
"Frank," představil se honem. "Frank Iero."
"Gerard Way." Podal mu ruku. "A tohle je můj kámoš Ray Toro." Frank k němu zvedl pohled a nesměle se pousmál. Ray jen kývl hlavou.
"Takže…" ujal se slova Gerard. "Franku, co kdybys nám hned ukázal, co umíš?" Ukázal na Rayovu kytaru a Frank se jí s úsměvem chopil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pip (Death Incarnate) Pip (Death Incarnate) | Web | 28. února 2008 v 7:56 | Reagovat

I just wanna...

2 Lulusha Lulusha | Web | 28. února 2008 v 9:55 | Reagovat

Cec ty kanče,takovej krásnej příběh jsem dlooouho nečetla...plně mi z očí tečou slzy nadšením a to si nedělám prdel !!krásný,nádherný,úžasný..no nemám slov

3 pájina pájina | Web | 28. února 2008 v 14:53 | Reagovat

krásný nádherný úžasný

4 Nathalie Nathalie | Web | 28. února 2008 v 15:30 | Reagovat

jééj .. je to pekné :) No proste krása a úžas v jednom:)

5 Rafivie Rafivie | Web | 6. dubna 2008 v 22:20 | Reagovat

Rychlé dál.. je to úžasný...

6 Petra Petra | 25. dubna 2008 v 21:54 | Reagovat

suuuper storka pls pokráčko

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama