close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

I can't say no to you 6.

27. února 2008 v 1:41 | Cecily |  I can't say no to you
Baby if you turn around
And prove to me its real
Maybe we can work it out
Cos this is how I feel
Do you know where you go when you give it all away
I'll be there for you, care for you
Love you everyday oh baby
And do you feel the same for me?
Everyday you're away
When I feel a little low
I would cry for you, die for you
Just to let you know oh baby
And if you come to me you know I'll make it right

Frank's point of view:
Když jsem se ráno probudil a uviděl ležet - ještě spícího - Gerarda vedle sebe, první, co jsem cítil, byla provinilost. Mikey. Můj Mikey… jak jsem mu to mohl udělat?
Po tom, co jsem se rozešel s Gerardem, jsem začal chodit Mikeym - sám nevím, proč. Snad, abych se Gerardovi pomstil za jeho podvod, snad proto, abych ho naštval - věděl jsem, jak je majetnický a žárlivý. Ale Mikey… to je něco úplně jiného. Mikey je tak nevinný, tak naivně důvěřivý. S ním jsem poznal, jaké to je, být ve vztahu ten hlavní. Když jsem ještě chodil s Gerardem, míval hlavní slovo on. Vždycky měl vůdcovskou povahu - a možná i trochu sadistické sklony. Jenže mně se to na něm líbilo. Jak v sexu, tak i v ostatních věcech.
Kdežto Mikey… ten byl odjakživa mírný, klidný, plachý a nesmělý. Když jsem po něm chtěl sex, třikrát mi odmítl - až počtvrté se konečně podvolil. Někdy mi ta jeho naivita a bezmocnost na něm celkem vadila - jindy to bylo roztomilé. Ale nikdy to nebylo takové jako s Gerardem.
Přiznávám - v určitém ohledu jsem masochista. A Mikey, který - když už mi dovolil ho šukat - pode mnou vždycky ležel jako leklá ryba, nikdy nemohl uspokojit všechny moje potřeby. Kdežto Gerardovy "tvrdé fyzické praktiky", to bylo něco úplně jiného. S ním jsem se cítil… naplněný. Kompletní. Jako by mi dával všechno, co chci. A jako bych cítil, že i on mě miluje a že i já mu dávám to, co on chce. Neptá se - jde si razantně za svým. A vždycky si to vezme. To se mi na něm líbí.
Probudil jsem se ze zamyšlení, když jsem vedle sebe ucítil pohyb a uslyšel zamručení. Otočil jsem se a sledoval spícího Gerarda. Ve spánku vypadá každý zranitelně.. Pozoroval jsem jemné rysy jeho tváře, rozcuchané vlasy, klidnou tvář a zavřené oči, chvějící se pod víčky. Byl jsem mu tak blízko… tak blízko, jak jsem už dlouho nebyl. Najednou se vrátily všechny vzpomínky, které jsem potlačil, když jsme se spolu rozešli. Jako by znovu našly své místo a… co mě samotného překvapilo, odešla i provinilost. Najednou jsem věděl, že dělám správně, když tu ležím s Gerardem v posteli. Najednou jsem se cítil šťastný.. Skutečně šťastný, po tak dlouhé době.
Ale byl tu i Mikey. Mikey, kterému jsem slíbil, že ho budu držet a že budu navždycky s ním. A on mi věřil. Vždycky byl důvěřivý… tak naivně důvěřivý. Život viděl jednoduše. Spoléhal se na mě a myslel si, že já ho před vším ochráním. Jenže zapomněl, že i já jsem jenom člověk, zrovna tak jako on. Okay, možná víc namyšlený, víc silný, víc sebevědomý.. Ale to neznamená, že nepotřebuju podporu a lásku a ochranu. A tu mi Mikey prostě nedává. Nedává mi všechno. Jsem si jistý, že všechno, co může, ano. Ale to se neshoduje s tím, co chci a potřebuju; nestačí mi to.
Podobá se to dvěma vzdáleným hvězdám. Jedna mi svítí na cestu, ale jakmile vyjde druhá, její světlo v sobě zatratí tu první - a ta už potom není vidět. Zmizí v záři té druhé. Té jasnější a silnější. Té Gerardovy.
Láska je tak hloupý cit! Občas si říkám, jak dobře by mi bylo, kdyby prostě neexistovala. Kdyby neexistoval ten pocit, že někoho potřebuju, abych mohl dýchat - že ho potřebuju i na tak primitivní věc. Že ho potřebuju, abych přežil. Bez něj tápu ve tmě, ztracený a beze světla. Bez toho, komu se dávám do rukou.
Vlastně je to jednoduchý a krásný cit. Jen život je komplikovaný. Osud mi postavil do cesty dva lidi. Chtěl to tak a řekl: 'Poraď si s tím.'
Miluju… Gerarda. Je to tak jasné a prosté. Ale někdy člověk nemůže mít toho, koho chce. Bál jsem se, že když Gerardovi řeknu o Mikeym, ztratím je oba. A tím i sebe. Proč je všechno tak komplikované? Proč je nemůžu mít oba? Nejde to. Jestli chci Gerarda, budu se muset vzdát Mikeyho, a naopak. Jenže co když si vyberu špatnou cestu… co když je ztratím oba… co když mě Gerard opustí, až se dozví o Mikeym… a milion dalších 'co když'.
Najednou jsem věděl, že nesmím čekat, až se Gerard probudí. Jako kdybych už potom od něj nemohl odejít. Jako by to znamenalo 'ano'. Kdybych zůstal a on mě uviděl u sebe, až se probudí, vyloží si to jako 'teď je Frank můj'. Spadnu do jeho pasti a už se nebudu moct vrátit zpátky a rozhodnout se. Zatímco když teď odejdu, možná mám ještě šanci to všechno nějak urovnat..
Rychle a v tichosti jsem posbíral všechny svoje věci, oblékl se a vyšel na ulici. Věděl jsem, že okamžitě musím za Mikeym. Už je po deváté ráno a on mě bude určitě čekat… slíbil jsem mu to. Vzal jsem si taxi a dojel až před jeho dům. U dveří jsem zazvonil a Mikey mi téměř okamžitě otevřel.
Uhodil mě do očí jeho vzhled - vypadal unaveně, jako by nespal.
"Ahoj, Mikey," pozdravil jsem ho a vešel dovnitř. Jakmile jsme byli v ložnici a sedli si na gauč, Mikey se mi ovinul okolo krku. "Frankie, já měl o tebe strach.."
"Cože? Proč?" nechápal jsem. Přesunul jsem ruku k jeho hlavě a začal ho hladit po vlasech.
"Já nevím… prostě jsem měl takový divný pocit."
Dál jsem se ho nevyptával. Jen jsem se zeptal, jestli už snídal. Když řekl, že ne, odešel jsem do kuchyně připravit kávu a toasty. Společně jsme posnídali v obývačce.
"Frankie?" ozval se asi po dvaceti minutách Mikey, a vypadal, jestli si nemá rozmyslet, co řekne.
Polkl jsem poslední sousto chleba a utřel si ruku do kalhot. "Ano?"
"Opravdu… opravdu jsi spal v práci?"
Nechápal jsem jeho otázku. "Ano, samozřejmě. Proč se ptáš?"
"Jen tak," povzdechl si uklidněně.
"Ty mi nevěříš?"
"Ale ne, ne, tak to není… jistěže věřím…!" odpověděl chvatně.
Sledoval jsem jeho upřímný pohled a po chvíli se zvedl. "Tak… já už budu muset."
Zvedl se taky. "Ahoj, Frankie."
Políbil jsem ho na tvář a otočil se k odchodu. Zarazil mě jeho hlas. "Frankie?"
"Ano?" obrátil jsem se k němu.
Chvíli váhal. "M… miluješ mě?"
Lehce zamračeně jsem ho pozoroval. "Ano… samozřejmě."
"Já tebe taky."
Kývl jsem hlavou a odešel.
---
"Zatraceně, ten zkurvenej mobil!"
Upadl mi do louže, když jsem ho chtěl zapnout. Ráno jsem byl v takovém spěchu a tak zmatený, že jsem na to zapomněl. Jakmile se zobrazil displej, uviděl jsem zameškaný hovor - od Gerarda.
Okamžitě jsem naťukal pár tlačítek a zavolal mu zpátky.
"Ahoj baby… proč mi nezvedáš telefony?"
"Promiň, zapomněl jsem si ho zapnout.."
"Chtěl jsem s tebou posnídat, ale ty jsi měl asi naspěch…?"
"No, ano, musel jsem něco za-zařídit."
"Ano, samozřejmě." Jako bych před očima viděl jeho úšklebek a blýsknutí v očích. "A už sis to zařídil?"
"Ano."
"Výborně, takže ke mně můžeš přijet." Nebyla to otázka.
"Ano, můžu."
"Dobře, budu tě čekat." Řekl to věcně, obyčejně. Ne jako kurva.
Věděl jsem, že na mě bude čekat. Věděl, že přijdu … že přiběhnu jako pejsek na zavolání. Nevím, co se se mnou stalo. Podvědomě jsem se toužil vzepřít, aby byl potom ke mně Gerard zlý? Nevím. Ale nepřišel jsem..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama