It's too hard to give up on you (1)

28. února 2008 v 17:53 | Cecily |  It's too hard
Žánr: songfic
Postavy: Adam (Three Days Grace) / Naomi
Poznámka: Původně jsem to nechtěla zveřejňovat, ale nakonec... proč ne. Není to sice o mcr, ale fan fiction to je. A můžu říct, že to považuju za nejlepší věc, kterou jsem kdy napsala..
Upozornění: rozdělené na dvě části kvůli délce.



Once again
I'm falling to my knees
I try to escape cause I just can't take it
Now this feeling
Is spreading like a disease
I fake another day and the wheel keeps turning

Mladý, sotva devětadvacetiletý muž se skláněl nad umyvadlem. V ruce pomalu třel malou ostrou věc. Žiletku. Hrál si s ní, přemisťoval ji z jedné ruky do druhé. Nevěděl, jak se vůbec dostala mezi jeho prsty. Vyndal ji snad z holicího strojku? Nepamatoval se.. Musela vypadnout sama.
Proč ji pořád drží? Chce s ní snad něco udělat? Oholit se… Ale ne, to už přece udělal ráno. Tak proč jsou na jeho tváři stopy vousů? Určitě to neudělal důkladně.. Pozvedl žiletku k obličeji a pomalu s ní přejel přes svou tvář. Zatlačil silněji - na jeho obličeji se objevila krev. Nebolelo to, jen lehké štípání ho upozorňovalo, že má přestat. Jako by si do něčeho skřípl kus kůže.. Ale nebolelo to víc, než facka, kterou mu ráno dala ona.
Odložil žiletku, ale nepohnul se ani o krok. Zůstal za zavřenými dveřmi koupelny, jediného útočiště v celém domě, kde mohl být sám. Kam za ním nemohla. Hypnotizoval svůj obraz v zrcadle. Shlížela na něj tvář, která se ničím nelišila od milionu jiných tváří. Jen on sám neviděl sebe. Jako by v zrcadle byl někdo cizí. Děsilo ho to. Děsilo ho podívat se sám na sebe. Nic z té tváře, která na něj pohlížela, neznal. Nebyla jeho. Viděl jednu polovinu tváře tam, kde jiní vidí druhou; viděl oči, do kterých se nikdy nepodívá; viděl jen falešný obraz tělesné schránky bez duše. Tmavé vlasy měl rozcuchané a dlouho nemyté, šedé oči vyzařovaly utrpení.
"Adame?"
Zpoza dveří se ozval ženský hlas. Muž v koupelně na chvíli zavřel oči. Snad proto, aby se ze snu vrátil zpátky do reality, snad, aby mohl dál snít o tom, že na něj ve skutečnosti nikdo nepromluvil, a ten hlas byl jen jeho falešnou představou. Ale když neodpovídal, ozval se hlas znovu.
"Adame? Jsi tam?"
Zhluboka se nadechl nosem a otevřel oči. Nevěděl, jestli se má radovat, že byl nucen se odtrhnout od toho děsivého obrazu v zrcadle, nebo ne. Pootočil hlavu ke dveřím a odpověděl. "Ano, jsem." Jeho hlas byl hrubý, a v tiché koupelně tak zněl ještě víc.
Žena ho znovu oslovila: "Budeš tam dlouho? Potřebuju vyprat prádlo."
"Už jdu," řekl bezbarvým tónem. Otočil klíčem a vyšel ven. Věděl, že ho žena sleduje, ale on se na ni nepodíval. Žena ho však zastavila: "Adame! Co to máš na tváři?" Otočila ho k sobě a on byl donucen se jí podívat do očí. Nešlo rozeznat, jestli se v těch jeho zračí podráždění nebo odevzdání, ale v jejích byla jasně zřetelná starost a možná i náznak omluvy.
Vztáhla ruku a lehce se dotkla jeho tváře na místě, kde mu pramínek krve stékal dolů k bradě. Vzal její ruku do té svojí a políbil ji. Možná to bylo znamení, že přijímá omluvu za facku. "To nic není, Naomi. Řízl jsem se při holení." Neusmál se.
Ještě několik vteřin si hleděli do očí, než žena uhnula hlavou. "Tak… já jdu vyprat to prádlo."
Muž kývl a bez jediného slova nebo pohledu nebo úsměvu odešel. V obýváku si sedl do křesla a prázdnýma očima sledoval televizi, kterou nechala Naomi zapnutou. I když jediné, co nevnímal, byla obrazovka; zvuky televize slyšel jen jako jakési mumlání, co mu bylo vzdálené asi tolik jako Antarktida, tolik jako Naomi, ačkoliv byla pár kroků od něj, a neméně tolik jako jeho pravé já a skutečný život.
---
"Adame! Posloucháš mě vůbec?"
Pohoršený hlas ho probudil zpět do reality. Narovnal se v křesle a pohlédl na ženu stojící nad ním. "Promiň, co jsi říkala?"
"Říkala jsem, že jdu domů. Přijdu zase zítra. A ty by sis měl jít lehnout, vypadáš unaveně."
Kývl hlavou a znovu zaměřil pohled do televizní obrazovky. Žena se otočila a odešla. Po několika minutách se Adam zvedl a zcela automaticky zamířil ke skříni - otevřel ji a ze zadní poličky vyndal lahvičku s léky. Stále otočený ke skříni ji otevřel a vsypal si na ruku tři prášky. Natočil si do sklenice trochu vody a polkl je. Zhluboka se nadechl a chvíli zůstal stát, než se otočil. A ve dveřích uviděl stát Naomi s kamenným výrazem na tváři.
Zírali na sebe, jako kdyby se nikdy v životě neviděli. Anebo - v jejím případě - jako na někoho, komu jste věřili a právě jste se dozvěděli, že vás zradil.
"Co sis to vzal?" ozvala se konečně Naomi.
Adam nervózně třímal lékovku v ruce. Neodpověděl.
Naomi k němu přišla a vytrhla mu lahvičku z ruky. Stálo na ní: OxyContin. Chvíli na ta slova zírala a potom zvedla oči k muži. V jejím pohledu bylo zklamání, nesouhlas, nevěřícnost, vztek… možná i pohrdání. "Adame…?" vyrazila ze sebe nevěřícnou otázku.
"Naomi, není to tak, jak si myslíš! Nech mě to vysvětlit-"
"Ne!" zakřičela náhle. Najednou byla vzteky bez sebe. "Sakra, Adame! Před dvěma týdny jsi mi přísahal, že jsi s tím skončil!"
"Já vím, ale-"
"Tady už není žádné ale! Jediné, co vím, je, že na tebe už není spolehnutí, že neplníš sliby a jsi závislý! Přiznej si, že ti to přerostlo přes hlavu!"
"Nemůžu si pomoct, Naomi! Ale já to zvládnu, já-"
Pohrdavě si odfrkla. "Zvládneš? Tak ty to zvládneš? To už asi těžko, Adame!"
"Tentokrát to opravdu zvládnu!" bránil se.
"Ne." Řekla to už klidně. Ale přesto s větší razancí, než kdyby křičela. Jako by to bylo definitivní a nezvratné. "Jenom by se to opakovalo. Bylo by to pořád dokola. A čím víc by se to zvětšovalo, tím větší kolo by to bylo. A kolo přece nemá konec.."
Muž mlčel a sledoval ji. "Kam tím míříš?"
Vážně na něj pohlédla. "Musíš se jít léčit, Adame."
Zavládlo ticho. "Léčit?" zopakoval po ní Adam, jako by nevěděl, co to znamená.
"Ano, léčit," řekla věcně. "Mám kamarádku, která má přítele - a to je syn jednoho chlapa, který má vlastní soukromou léčebnu."
"Nejsem žádný alkoholik!" ohradil se.
Upírala na něj pohled. "Buď se půjdeš léčit, nebo s tebou končím." Obrátila se a vyrazila pryč. Ve dveřích se otočila. "A tohle," pozvedla lahvičku, "si vezmu s sebou." Odešla. Odešla a nechala ho tam stát..

This place is so pathetic
Doesn't anybody get it
Is there anybody home?
Is there anybody home?
There's nothing left
We're just a shadow
Of what we used to be

Uběhl týden. Adam seděl znovu v křesle a místo sledování televize si přehrával hádku, kterou vedl s Naomi den potom, co přišla na to, že nepřestal brát léky.
"Byla jsem se podívat na tu léčebnu. A mluvila jsem s jejím ředitelem… bylo by to pro tebe nejlepší."
"Tak ty se o mně domlouváš za mými zády?!"
"Snažím se ti pomoct!"
"Já tvoji pomoc nepotřebuju, tak si přestaň hrát na hrdinku!"
"A ty si přestaň hrát na sobeckýho ubožáka! Kreténe!"
"A kolik to stojí, co? Kolik za mě dáš prachů? Abych se mohl léčit v luxusní soukromý klinice? No? Řekni, kolik to stojí! A neříkej mi kreténe - krávo!"
"Koukám, že s tebou se nedá normálně mluvit."
"Já se nikam léčit nepůjdu!"
"O tom už nerozhoduješ ty, záleží taky na mně!"
"Ty nemáš právo míchat se mi do života! Je to moje věc!"
"A že ti sem chodím postarat se o tebe, protože sám to nedokážeš, je taky tvoje věc?"
"Dokážu se o sebe postarat sám, klidně můžeš vypadnout! Stejně ti záleží jenom na sobě!"
"Tak to se pleteš, protože jedinej, kdo je tu sobec, jseš ty! A ano, půjdu - jen si pamatuj, že už se nevrátím!"
A nevrátila se. Aspoň doteď..
Znovu a znovu si tu hádku přemítal v hlavě. V tu chvíli na ní nenáviděl všechno - nenáviděl ji od hlavy k patě, nenáviděl její hlas, její oči, její chování, nenáviděl to, co dělala - všechno. Ale teď… zůstal sám. Sám s výčitkami, bolestí, osamělý ve svém domě. Bez jediného člověka, který mu dával naději a kterého miloval. Už neměl sílu ani chuť k životu. Domov už nebyl domovem. A vypadalo to, že s Naomi je definitivní konec. Ale tak to přece nemohlo skončit! Kvůli jedné pitomé hádce? Jenže uplynul další týden a Naomi se neozývala.
Byl večer a Adam už dobrých dvacet minut svíral v ruce mobil. Nerozhodně přecházel prstem po tlačítku a zíral na displej, kde bylo připravené jméno Naomi. Nakonec tlačítko stiskl a mobil přiložil k uchu.
Nezvedla to hned. Nevěděl, jestli mobil neslyšela zvonit, nebo jestli hned neuviděla Adamovo jméno na displeji a proto se ho rozhodla trápit a chvíli počkat, nebo jen byla nervózní jako on.
"Ahoj."
"Ahoj, Naomi." Žaludek se mu sevřel nepříjemnou křečí. "Ehm… jak se máš?"
"Adame, půjdeš se léčit?"
Bylo ticho. Potom se ozval: "Naomi, to ti na našem vztahu vůbec nezáleží?"
"A tobě?"
"Samozřejmě, že ano!" řekl, i když pochopil její narážku. "Naomi, pojď si o tom v klidu promluvit.."
Neodpověděla hned. "Dobře, přijedu." A zavěsila.
Za hodinu se domem rozezněl zvonek a Adam se zvedl, aby došel otevřít. "Ahoj, Naomi."
"Ahoj, Adame." Vešla dovnitř.
Hned, jak ji uviděl, mu bylo jasné, že se necítí provinile. Že se nepřišla bavit o ničem jiném než o léčebně, a že si bude stát tvrdě za svým.
Dřív, než jí mohl nabídnout kávu nebo aby se posadila, se k němu otočila a narovinu se zeptala: "Půjdeš na to léčení?"
Adam si povzdechl. "Naomi… Já nevím. Určitě to stojí strašně peněz - ještě k tomu soukromá léčebna - a - a je to tam prý hrozné! Nechci si připadat jako nějaký cvok!"
"Ale ty nejsi cvok!" odporovala mu Naomi. "Jsi jenom nemocný, a tak se potřebuješ vyléčit. Je to podobné jako lázně."
Adam si odfrkl. "Lázně… Naomi, moc dobře víš, že to nejsou žádné lázně!"
"Vím. Ale o to tady nejde. Jde o to, že ty si pořád snažíš namluvit, jak je všechno v nejlepším pořádku, a přitom není. A víš, proč si to namlouváš? Protože když se o něčem nemluví, může se předstírat, že to neexistuje. Utrpení nejde skrývat, ale lidi to mají ve zvyku. Ale to není ani řešení, ani ulehčení - je to jenom nezodpovědný názor, který prodlužuje lhaní a utiskuje skutečnost - ale ona časem vyplave na povrch. A čím déle to bude trvat, tím tvrději se potom projeví. Dej mi vědět, až budeš rozhodnutý."
A odešla.


KONEC PRVNÍ ČÁSTI
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama