It's too hard to give up on you (2)

28. února 2008 v 17:54 | Cecily |  It's too hard
DRUHÁ ČÁST



In the night
There's a fire in my eyes
And this paradise
Has become a place we've come to cry
When I open your letter
The words make it better
It takes it all away, it keeps me holding on

Neukázala se téměř další dva týdny. Celá ta maškaráda byla tak neuvěřitelně naivní. Ani jeden z nich nevěděl, čeho tím chce dosáhnout. Ale když nikdo nechce ustoupit, je domluva vždycky těžká..
Tady Adam Gontier. Nejsem právě doma, zanechte mi vzkaz. Pííp.
"Ahoj Adame, tady Naomi. Přestaň se už prosím tě schovávat a zavolej mi, vím, že jsi doma. Nebo k tobě přijedu." Pííp.
Crrrn! "Adame!" Zabušila na dveře. "Adame, jsi doma?" Znovu zazvonila. Konečně přišel otevřít - s rozcuchanými vlasy, slepenýma očima a ve vytahaném triku.
"Proboha, Adame! Vypadáš strašně!" Bez pozvání vstoupila. "Sedni si, uvařím ti kafe." Okamžitě se toho ujala, zatímco Adam si poslušně sedl ke stolu.
Postavila před něj hrnek s horkou kávou a políbila ho na tvář. "Adame… cítím tu alkohol. Ty jsi pil?!"
"Jenom trochu," zamručel.
"Sakra, Adame!" rozčílila se. Sledovala ho, ale on upíral pohled do stolu. Zavrtěla hlavou a vyčerpaně sklesla na židli proti němu. "Takhle to dál nejde."
Dívala se, jak mu po tváři sklouzla jedna slza a roztříštila se na stůl. Vstala a postavila se k jeho židli, aby ho mohla obejmout. Zabořil hlavu do jejího vlněného svetru a nechal skrýt svůj obličej v jejích dlouhých světlehnědých vlasech. "Nemůžeš míchat alkohol a prášky. Mohl bys umřít," řekla mu tónem, jakým se malému dítěti vysvětluje, že jedna a jedna jsou dvě.
Někdy ho tahle její vlastnost neskutečně štvala, ale teď jako by mu všechno bylo jedno. Jenom si povzdechl na znamení, že je mu to jasné.
"Vypij si to kafe." Odtáhla se od něj a usedla za stůl. Možná si myslela, že s ním tentokrát bude rozumná řeč. Každopádně to zkusila. "Adame-" začala. Ale než stačila cokoliv říct, přerušil ji a sám začal o tom tématu, který se Naomi bezpochyby chystala probírat.
"Naomi, víš, jak jsi mi říkala, že ti mám dát vědět, až se rozhodnu?"
Přikývla.
"Už jsem se rozhodl."
---
Zastavili před třípatrovou, nepříliš moderní, ale rozhodně ne zanedbanou budovou. Adam vystoupil z auta a nadechl se čerstvého podzimního vzduchu. Malá soukromá léčebna stála nedaleko od města a v jejím okolí byly paneláky i nedaleký les.
Zamířili ke vchodu. Adam se ještě otočil k autu, jako by se loučil, nebo se chtěl vrátit. Tím, že otevře dveře, se totiž dostane do pasti - ztratí svobodu a stane se z něj vězeň. Ale po jeho boku kráčela Naomi a pobízela ho dovnitř, kde už na recepci čekal ředitel.
"Pan Gontier?" vesele se na něj usmál a podal mu ruku. Adam ji přijal. "Pojďte se mnou do kanceláře, potom vám ukážu váš pokoj."
V kanceláři byly vyřízeny formality - pak je ředitel nechal v pokoji o samotě.
"Tak co… je to docela dobré, ne?" zeptala se opatrně Naomi. Adam se podíval po pokoji, potom na zem mezi ním a Naomi. "Jo. Je to o něco lepší než nemocnice."
Naomi vycítila sarkazmus v jeho hlase a přistoupila k němu blíž. "Ale no tak… neber to tak tragicky. Budu tě přece chodit navštěvovat." Pohladila ho po tváři. "I když…" dodala lehce nervózně.
"Co?" zeptal se.
"Odjíždím na služební cestu."
Adam na ni nevěřícně pohlédl. "Cože? A na jak dlouho?"
"Na tři měsíce."
"Na tři… a - a - kdy jsi mi to hodlala říct?"
"Než jsi mi řekl, že se chceš jít léčit."
"Aha - tys nechtěla, abych potom náhodou změnil názor, co?"
"Adame, nerozčiluj se. Nerozejdeme se přece ve zlém."
"Máš pravdu." Objal ji. "Promiň."
"Budu ti psát," slíbila.
A znovu odešla. Nechala ho samotného tam, kde chtěla, aby byl. Nechala ho v malé místnosti s jedním oknem, jednou postelí a jednou skříní. V jeho domově. Možná si vyčítali, že se víc nerozloučili - ale tady už nebylo nic, co by se dalo dělat. Byl to konec. Nebo začátek?
Tohle místo si nechtěli uchovat jako místo rozchodu. And this paradise
has become a place we've come to cry…

Here we are
Pretending we're okay
You can say what you want
But you still can't fool me
The life we're living
It's all a masquerade
I try to smile but I can't remember how
So how did we get so jaded
Is it so complicated
To not give up on me?

První noc byla pro něj peklem. Nespal vůbec. A tak to šlo dny, týdny, měsíce… Naominy dopisy ho udržovaly při životě. Po nocích si je četl. Nebyly nikdy příliš dlouhé, ale bylo v nich všechno, co potřeboval slyšet. Četl si je dlouho - často až do rozednění. Bylo mu jedno, že ho pálí oči; že při nich pláče; že kvůli tomu málo spí. Četl si je po ty tři měsíce každý den a všechny věty už znal nazpaměť.
"Adame?" vešel za ním jeden z pracovníků. "Máte návštěvu."
Zvedl se a šel do návštěvní místnosti. Kráčel chodbou s holými zdmi míjejíc ostatní obyvatele léčebny a zabočil do dveří místnosti, kde se setkávali přátelé a rodiny s klienty. A okamžitě uviděl Naomi, jak sedí u jednoho ze stolů. Změnila se - obarvila si vlasy a na sobě měla nové oblečení. Když ho uviděla, vstala.
"Překvapený?" usmála se na něj.
"Trochu ano." Snažil se oplatit jí úsměv, ale nějak nemohl. "Sluší ti to."
"Vážně?" Prohrábla si vlasy. "Díky."
"Sedneme si?"
"Jasně."
Posadili se k malému kulatému stolku. Mlčeli. Každý se rozhlížel po ostatních lidech v místnosti; nebylo jich málo, byly návštěvní hodiny.
"Jak bylo na služební cestě?" zeptal se Adam bezvýrazným hlasem.
"Fajn," odpověděla rychle. "A… a tady?"
Falešně se ušklíbl, jako by tím chtěl říct: "Jak asi." Naomi si toho všimla, ale místo omluvného nasadila výraz: "Já to chápu, ale není to moje vina!". Jako by sem Adam chtěl dobrovolně..
"Změnil ses," hlesla.
"Ty taky."
"Takže…" Vstala. "Já asi půjdu. Kdybych věděla, že v tom setkání bude tolik strohosti, nepřišla bych."
"Mohl bych klidně říct: Tak si běž," postavil se taky. "Ale místo toho řeknu, že jsem rád, že jsi přišla. Ale nemůžu zkrátka předstírat, že je všechno v pohodě."
"Klidně můžu odejít."
"Asi by to bylo nejjednodušší."
"To, že jsi tady, taky není jednoduché. Ale děláš to - protože je to správné."
"Zase ty tvoje poučky."
"Zase to tvoje nesnesitelné chování."
"A jak se mám chovat? Jak by ses chovala ty, kdybys tu byla zavřená?"
"Nejsi zavřený!"
"Máš pravdu," ušklíbl se ironicky. "Máme tu určenou dobu, kdy nás můžou navštěvovat přátelé, a vymezené časové období, kdy můžeme chodit ven."
"Asi bude lepší, když půjdu."

Whenever I need you
Wherever I run to
I know where to find you
It keeps me holding on

Mladý třicetiletý muž se nakláněl nad umyvadlem a holil se. "Naomi?" zavolal na ni z koupelny. "Kam jsi dala všechny ručníky?"
"Tam, kam vždycky," odpověděl mu ženský hlas.
O pár minut později vyšel z koupelny.
"Co to máš na tváři?" Dotkla se ho na tom místě.
"Řízl jsem se při holení." Naklonil se k ní a dlouze ji políbil. Konečně byli doma, ve vzájemném objetí toho druhého - byli to, co být měli a odjakživa byli - milenci.
Člověk se postupně naučí správně žít. Ne kvůli sobě, ale kvůli těm druhým. Těm, které miluje..

Whenever I need you
Wherever I run to
I know where to find you
It keeps me holding on
You keep me holding on


(Simple Plan - Holding On)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kajuš* kajuš* | 14. července 2008 v 12:42 | Reagovat

KRÁSA!

2 3hena3 3hena3 | Web | 24. ledna 2009 v 15:46 | Reagovat

jejoo, to je tak krasnee =) "...kvoli druhym.."

mam husiu kozu.. naozaj perfektne..

a simplaci maju fakt super songy !! :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama