Kamenný kvítek

28. února 2008 v 12:07 | Pip |  Jednorázovky
Chjo, tady máte názornou ukázku, že člověk, co měl kdysi nápadů nad hlavu, nedokáže napsat nic nového. Je to ptákovina.
Ale posuďte sami.

Seděli jsme v obýváku, v televizi dávali zrovna nějaký seriál. Nebavilo mě to. Chtěl jsem být s tebou. Ne jen vedle tebe sedět a sledovat tvé oči, jak hltají každý detail té smyšlené věci z obrazovky. Chtěl jsem se tě dotknout a cítit tvůj opětovaný dotyk tam, kde to mám rád. Pochybuji, že by sis v tu chvíli vzpomněl, kde to místo je. Přemýšlel jsem, jak upoutat tvou pozornost a vzpomněl si na první měsíce, co jsme byli spolu. Trávili jsme každou volnou chvilku pohromadě a bavili se nevinnými hrami, co se vždycky zvrhly v zábavu už ne tak nevinnou. Musel jsem se nad tím pousmát. Kdy naposled jsme se milovali? Milovali, ne spolu spali jak jsi to měl ve zvyku poslední týdny. Kam se poděl cit? Láska? Něha? Nebo cokoliv jiného. Padal na mě tíživý pocit, že něco není v pořádku, že mi něco zůstává utajeno, zatímco bych to měl vědět. A ty tvé oči jen hleděly do obrazovky.
"Frankie,"otočil jsi se na mě trochu prudce a ve tvých očích byly stopy nepříjemné zloby z vyrušení. Usmál jsem se a hodil po tobě polštář. Cukl jsi hlavou, když tě trefil do hrudi a odhodil ho na křeslo. Dopadl a mě bodlo u srdce.
"To je strašně dětinské!"ohradil jsi se a znovu se zabral do děje, abys dohnal vše, co ti tím okamžikem uniklo. Naštvaný, uražený a zmatený jsem se zvedl a odešel do ložnice. Nevím, proč, sedral jsem ze židle tvé tričko, co jsi měl ten den na sobě, a zabořil do něj obličej. Vonělo jako ty. Jako někdo, koho už neznám. Stalo se s tebou mnoho podivných věcí. Nebýval jsi nervózní, televizi jsi nesnášel a se mnou jsi trávil všechny možné chvíle. Teď jsem byl rád za jedinou. Bál jsem se o naši lásku. O tvoji lásku.
Dny s tebou se stávaly nesnesitelné a noci bez tebe probdělé. Toužil jsem po tobě, ale když jsi tam byl, proklínal jsem tě. Proklínal tvůj falešný úsměv, podivné jiskřičky v očích, co už dávno nehrály radostí a roztřesené pohyby, když jsi cokoliv dělal. Toužil jsem po vysvětlení, po zasvěcení. Bál jsem se, aby s tebou něco nebylo, abys nebyl nemocný. Měl jsem pocit, že žiju ve světě, kde jde všechno mimo mě a zmateně jsem stál na jeho okraji. Dokonale jsem si nepřipouštěl tu další, pro mě mnohem nesnesitelnější, možnost. Doufal jsem, že si všechno jen namlouvám a za chvíli se to spraví. Že ty týdny tvé přetvářky smyje oceán a my budeme znovu šťastní. Tak moc jsem to chtěl.
Pak přišel den, kdy klaply dveře a ticho bylo stejné jako před tím. Myslel jsem, že to byl průvan, protože jsem ani neslyšel kroky. Dál jsem seděl v křesle a sledoval…tvůj oblíbený seriál.
"Gee…?"ozvalo se po chvilce váhavě a mě z toho tónu zamrazilo. Zněl tak podivně provinile, bolestně a ustrašeně. Pomalu jsem se otočil a spatřil tě hned u dveří, jak třímáš v ruce jedinou rudou růži. Ohromně se mi ulevilo. Chtěl jsem křičet radostí, vrhnout se na tebe a udusit tě v objetí, kde by znovu ožila všechna má víra v tebe. Chtěl jsem se radovat, že se chceš usmířit, omluvit nebo udělat něco, co by všechno vrátilo. Už jsem se k tobě nadšeně zvedal, ale odtažitost ve tvých očích mi zabránila udělat další krok. Udělal jsi ho ty. "Já…Chtěl jsem ti říct, že…Už to není jako dřív a-" mluvil jsi podivně nesouvisle, klepal se ti hlas, třásly se ti ruce a mé srdce ucítilo ránu. Jako bych se probudil ze snu; z noční můry. Otevřel jsem oči a vidět, co mi bylo předtím skryté. Tvou tvář, co hyzdila zrada, slova nakažená lží a pohled prožraný předstíráním. Nenechal jsem tě domluvit, nemohl jsem.
"Tys mě…"to slovo mi nešlo vyslovit. Pálilo mě na jazyku, bodalo mě v srdci, ale já se ho nedokázal zbavit. V slzách se skrývala otázka: "Jak dlouho?"
"To je jedno,"hlesl jsi a zabodl pohled do podlahy.
"TO NENÍ JEDNO!JAK DLOUHO JSI MI LHAL?"usekával jsem slova své otázky a při každém jsem se snažil marně ovládnout.
"Měsíc nebo dva, ale na tom teď nezá-"
"Dva měsíce…Dva měsíce jsi ze mě dělal idiota! Proč jsi to neřekl hned? Bál ses nebo ti mě snad bylo líto? MNĚ JE LÍTO TEBE!"křičel jsem a chodil po místnosti. Tohle jsi vždycky dělával ty, ty, který jsi nehybně stál a potlačoval slzy.
"Gee, prosím,"vymáčkl jsi ze sebe tiše a bolestně. Plakal jsi. Bolelo tě to.
"Já taky prosil!! Prosil jsem o pravdu a tys mi vykládal lži! Znovu a znovu! Bolelo mě to a tys to neviděl! Nedokázal jsi se podíval do zrcadla, že? Nedokázal jsi se dívat na mě! Utíkal jsi k někomu jinému a ještě mě prosíš?"všechna touha po procitnutí se změnila v dravou nenávist, zlobu a odhodlání udělat ti ze života peklo tak, jak jsi mi ho dělal ty. Aspoň na tu malou chvíli, co jsi se bál pohledět mi do očí.
"Já ti to chtěl říct!"vzlykl jsi a konečně zvedl hlavu.
"Zjevně jsi nechtěl pořádně!"křikl jsem.
"Já…Bál jsem se tvé reakce!"
"Aha, tak ji radši chtěl čekat, než mi to dojde samo? Nebo jsi myslel, že to ukončím já, když uvidím, že se ke mně nemáš? Spletl ses, Franku, neopustil bych tě, protože tě miluju! A teď se cítím jako hloupá puberťačka, co slepě věří na lásku na první pohled!"kopl jsem do sedačky a nevnímal tu prokletou bolest nohy.
"Gee, Gee…Já…strašně se-"udělal jsi několik spěšných kroků ke mně, nastavujíc náruč k objetí. Odstrčil jsem tě a stoupl si ke zdi.
"Omluvy, výmluvy, LŽI!"sesunul jsem se na zem a nechal se konečně ovládnout pláčem. Cítil jsem tvé dlaně na ramenou a poznal, že jsi si klekl proti mně. Slyšel jsem tvé skrývané vzlyky a marné pokusy o to, říct nějakou něžnou lež, co bude bolet ze všeho nejvíc.
"Gee, dal jsi mi ty nejkrásnější chvíle v životě. Nikdy na ně nezapomenu. Dal jsi mi lásku, která mě naučila, co to láska je. Nikdy na ní nezapomenu. Dal jsi mi své srdce a já ti dal to svoje. Už je to ale pryč. Děkuju ti za všechny vzpomínky, za všechny včerejšky, co jsem s tebou strávil a za všechny zítřky, které díky tobě budu moct prožít naplno. Promiň."zašeptal jsi a tvá poslední slza spadla do květu růže, co jsi mi vtiskl do dlaně spolu s posledním polibkem na tvář. Odešel jsi a nechal můj smutek proplout všemi věcmi, co jsi nechal v našem bytě. Druhý den už tam nebyly. Ale ty ano. Byl jsi v každé místnosti, za každým rohem. Ty a s tebou vzpomínky, slzy, lítost a nenávist. Byl jsi v té růži, pomalu schnoucí na tvém místě v posteli. Ona byla tvojí náhražkou. Miloval jsem ji, proklínal jsem ji. Byl jsi čas, co tak pomalu plynul.
Sám jsem chodil bytem, sám jsem šel životem a sám proplul smutkem. Pořád jsem tě miloval a pořád jsem tě nenáviděl. Nedokázal jsem si připustit skutečnost, že jsi s někým jiným, že ho líbáš, tak jako jsi líbal mě, že jsi si ním. Hlodala ve mně myšlenka, že jsi líbal jeho i mě. Najednou. Strávil jsem hodiny přemýšlení nad tím, proč jsem to nepoznal. Dny otázkami proč jsi to udělal. A všechno šlo tak pomalu. Čas byl můj jediný společník. Tak tichý, ale všudypřítomný. Byl se mnou, byl ve mně. Všechen ten čas, co jsem byl s tebou i ten, co jsem s tebou nebyl. Čas je odpověď na otázky. Ale na jedinou ne. Proč. Nikdy mi jí nezodpoví. Čas je lék na bolest, ale na lásku ne. Tu mi nikdy nevezme. Je se mnou. Jako ty.
I můj nelepší přítel ztrácel svůj význam a čas pro mě přestal hrát tu důležitou roli. Svou minulost s tebou jsem zapsal do knihy a uzavřel kapitolu. Růže uschla, lístky opadaly a vůně je pryč. Je čas jít dál. Nikdy na tebe nezapomenu. Na tvá slova, na tvé dotyky. Jen tvoje tvář pomalu bledne a v mých vzpomínkách jsou trhliny. Tam, kde jsi byl ty. Odcházíš ze mě, z mé duše.
Ale ten kvítek, co jsi mi dal, zůstal v mém srdci. Zkameněl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cecily Cecily | E-mail | Web | 28. února 2008 v 12:28 | Reagovat

neni to ptákovina tak se nepodceňuj pořád :P

náhodou mě to i rozbrečelo ..

je to úžasný, dojemný, nádherně napsaný  a blá blá... ty moje kecy..nevim co mam k tomu říct.. prostě mně se to líbí

2 FeeHell(Fee:P) FeeHell(Fee:P) | Web | 28. února 2008 v 14:59 | Reagovat

je to krásný... hlata jsem to slovo po slově, stejně jako všechno, co kdy napíšeš. Jak už řeklo několik lidí přede mnou... Je v tom vidět, že do toho dáváš kus sebe a tím je to ještě krásnější;)

3 Nathalie Nathalie | Web | 28. února 2008 v 15:23 | Reagovat

No podle mě je to nádherný .. jako myslím nádherně napsaný a tak .. no prostě mě se to sakramentsky líbí :) Jako nepodceňuj se tak .. je to nádher. Ty posledné slova .. to všechno . Bože , opravdu moc pěkný :)

4 enys enys | 28. února 2008 v 23:10 | Reagovat

Je to bezchybny;-)....kráásny

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama