close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Můj život mezi tebou a snem

6. února 2008 v 19:52 | Pip(Death-Incarnate) |  Jednorázovky
Tahle povídka neni o MCR.
Je částečně o mně, o mém životě a mých snech. Jen trocha fantazie.
Chtěla bych jí věnovat Zuzce, dvojčátku, protože jedině ona ví, žeis there a point to this madness and all that he was…. Protože ona mě dokáže naplnit tak nevyslovitelně krásnou energií, že nepomůže nic, co by mohl člověk v běžném životě hledat, že nempomůže nic, co nesouvisí s ní. Za to, že naše společné chvilky pokaždé stojí za víc, než za to pověstné 'to'. Protože mě dokáže přivést do neuvěřitelně nádehrné nálady, aniž by byla někde blízko. Je zasraně daleko, a tak je to možná lepší.
Miluju Tě a děkuju Ti i za to, co ještě nepřišlo.

Ve snech může být život, ale žít v nich se nedá. Žít ve snu je jako spát. Nežít. A do jednoho dne to tak bylo i se mnou. Uzavřela jsem se ostatním pro toho, co nikdy nemohl přijít. Jak jsem si myslela. A se zavřenýma očima jsem chodila mezi sny o tom, co nebude pravdou, když zůstanu sama.
Každá má malá pouť byla jedním snem. Snila jsem o někom, kdo najde mé srdce a vlije do něj lásku. Nemyslím lásku ve smyslu partnerském. Myslím tu silnější, vzácnější a záhadnější. Láska někoho, kdo je mi svou povahou natolik blízký, že se s ním budu cítit jako v ráji. Každou vteřinu, každou minutu nebo hodinu krátkého setkání. Čekala jsem a doufala, že tenhle sen se mi jednou splní.
S podzimním větrem odešel klid a sny se měnily v noční můry. Při mých obvyklých toulkách, podnikaných na vlastní pěst v místech, která jsem neznala, jsem potkávala různé lidi. Sympatické i nesympatické, zvláštní i docela obyčejné. I to jsem si myslela, když jsem zahlédla postavu, spěšně kráčející proti mně. Vždycky se vyhýbám lidem, co jdou opačným směrem. Život mě naučil nestavět se jim do cesty. A i tentokrát jsem udělala spěšný krok vpravo, předpokládajíc, že kolem mě pouze projde a už nikdy neuvidím její tvář. Ne. I ona udělala ten krok, na tu samou stranu, v tu samou chvíli. Srazily jsme se. Ona téměř běžela a ani já nešla nijak pomalu, a tak nás náraz odmrštil od sebe a ona prudce dopadla na zem. Chvilku na mě zírala, opětujíc mi ustrašený pohled. V tentýž okamžik jsme se rozesmály a já jí opatrně pomohla na nohy. zeptala jsem se jí, jestli je všechno v pořádku a odpovědí mi bylo veselé "V pohodě". Tatáž odpověď, co používám já, ale i další tisíce lidí. Jen mně to v tu chvíli přišlo zvláštní. Oprášila si černé kalhoty a já jí pomohla totéž udělat i s tmavou mikinou. Zběžně jsem si prohlédla její oblečení, co se podivně shodovalo s tím mým, kterému se říká styl. Stejný typ těžkých, kožených bot s ocelovými špičkami, tmavé oblečení a poněkud extravagantní ostnaté doplňky. "Díky,"řekla ještě s úsměvem a také si mě prohlédla.
"Vážně promiň, já-"začala jsem.
"To nebyla tvoje chyba,"mávla rukou a podívala se na hodiny na mobilu. S tichým povzdechem ho zase uklidila do kapsy a sklesle svěsila ruce. Sotva jsem se nadechovala k otázce, co se stalo, uličkou se ozvalo pár not mé nejoblíbenější písničky.
The cup is not half empty as pessimists say
Odráželo se od popraskných stěn domů a já se zasmála. Překvapeně na mě pohlédla a zarazila se v pohybu.
"Poetic tragedy..."pokrčila jsem rameny a nemohla si odpustit potěšený úsměv.
"Ty ji znáš?"zeptala se trošku nechápavě a vytáhla telefon, aby zjistila, kdo jí to volá.
A whole cup full of nothing for him to indulge
"Miluju jí a pěknou dobu,"odpověděla jsem. Ona telefon nechala dál vyzvánět, nezvedla ho.
"Tak je skvělý!"zaradovala se.
"Kam máš namířeno?"zeptal jsem se, ani mi nepřišlo, že jsem moc vlezlá.
"Právě mi ujel rychlík domů a další jede až za tři hodiny,"řekla napůl smutně, napůl pobaveně.
"Jé, to je mi líto...Za to, že jsem tě zdržela, tě zvu na kafe. Teda jestli to nevadí,"nabídla jsem.
"Tak dobře,"usmála se zářivě.
"Kámoši mi řikaj Mili,"podala jsem jí ruku.
"Mně Suzy,"přijalas ji. A za slov té nejkrásnější písničky se naše dlaně dotkly a ani jedna z nás netušila, ze to byla i srdce. Odešly jsme uličkou a veselým rozhovorem se dostaly až k duši té druhé.
A singer, a writer, he's not dreaming now of going nowhere
Měsíce se táhly a naše přátelství se z náhodného setkání rozvíjelo už pouze po internetu, zachránci mých dnů. Našly jsme v sobě jedna druhou, to, co nás spojovalo dohromady. Bylo to všechno. Názory, oblíbená hudba, povahy. Našla jsi mé srdce a vstoupila do snů, do mého života.
Měly jsme už téměř vlastní život, doprovázený hlídáním rodičů, ale menším zájmem o naše osoby. Měly jsme své plány a těšily se, až je uskutečníme. Nebyl to útěk do zahraničí, nebylo to vykradení banky. Setkání. Pár hodin my dvě, naše sny a všechno, co bylo našim duším společné. Pro některé to znělo neuvěřitelně, říkali: "Jenom??" a my jsme odpovídaly vždycky stejně: "Jenom ty nejkrásnější chvíle, spolu,". A s úsměvem proplouvaly mezi dny, které nás dělily od té posvátné chvíle našeho objetí. Žily jsme ve snech a já tušila, že můj život do nich patří. Že ta vzdálenost, co nás dělila byla to nejlepší na tom setkání v uličce. A každý okamžik, který nás přibližoval k přímému pohledu do očí, nás doháněl k šílenství. Krásnému šílenství. Těšily jsme se na ty chvíle, co nakonec nastaly a pro nás znamenaly ráj na zemi, splněný sen. A těch pár let, co nám ještě zbývala do opuštění rodného hnízda, se pro nás stávala znamením, že jsme se konečně našly. Že máme být spolu.
Pár týdnů po maturitě, pár rozrušených telefonátů a konečně místo, přesně mezi našimi bydlišti. Malý útulný byt, akorát pro dva. Setkaly jsme se před vchodem a chviličku se dohadovaly o tom, kdo ho otevře. Nakonec jsme to udělaly společně. A sen se stával skutečným.
Navzdory našemu životu jsem se rozhodla pro studium na vysoké škole, zatímco tys nastupovala do práce. Viděly jsme se denně a štěstí nebralo konce. Bylo v hrátkách, doprovázených dětským smíchem, bylo v připálených jídlech, která se zapomněla ne plotně, když se stalo něco 'životně důležitého' u čeho jsme ani jedna nemohly chybět, bylo v každé bitce o koupelnu, v každém detailu bytu, co k sobě dokonale ladil, protože jsme se dokázaly shodnout na všem. Byly jsme šťastné a já začala přemýšlet o snech, co jsem snila, ještě než jsem tě potkala. Hudba byla mým i tvým životem. Hudbu jsme milovaly a mně napadl ztřeštěný nápad se založením vlastní skupiny. Nebyl jsi proti. Obě jsme byly tou myšlenkou posedlé a já oprášila svou starou kytaru.
"Tak...kterou?"zeptala jsem se s úsměvem, ale už dávno jsem věděla, jakou chceš ty. Jakou chci já, jakou chtějí naše srdce.
"Tu naši,"usmála jsi se a já rozhodně hrábla do strun. V té písni, jejíž slova jsme dokonale znaly, se odrazil ten jediný okamžik, co nás doslova srazil dohromady. Jako dvě auta, jedoucí po dálnici, jako dva mraky, plující nebem. A přesně mezi námi a nebem byla ta síla, kterou jsme si v té chvíli navzájem dodávaly. To odhodlání jít třeba za mimořádným úspěchem, o kterém se nám možná i kdysi zdálo. Ve slovech se značila naše důvěra, náklonnost a ta tolik tajemná a vzácná láska, ten splněný sen. Byly jsme tam, jedna pro druhou, připraveny chytit ji, až bude padat. V remontě se má fantazie znovu rozhořela a já si představovala, jaké by bylo, kdybychom udělaly díru do světa. S kapelou, která ještě nevznikla. My dvě, společně.
Začaly jsme skládat, začaly jsme si zpívat a shánět se po někom, kdo by k nám pasoval jako další člen. Našli se tři. První zkouška, první společně zahraná píseň a my věděli, že i náš poslední sen pomalu začíná dostávat barev. Zpívala jsi z našich společných textů, já s tebou a doprovod všech nástrojů vytvářel zvláštní harmonii v neohrabaných písních. Nehrály jsme pro slávu, ale pro radost. Jen jednoho dne přišel někdo s tím, že máme domluvený koncert. Odehráli jsme ho a naše píle se odrazila v názvu, co jsme na polední chvíli vymysleli. Byla to 'Our tragedy'. Jenže nikdo z nás nevěděl, že to bude brzy pravdou a sen se změní v noční můru.
Dařilo se nám. Písně se začaly zdokonalovat, texty už nebyly o všem, ale jen o nás. Začali jsme se šplhat po žebříčcích hitparád a já netušila, že něco není v pořádku. Milovala jsem to. Naši hudbu, pozornost, co se k nám poutala, davy, které postupně začaly chodit na naše koncerty a ten pocit, že se další sen stává úžasnou skutečností. Milovala jsem tu naši tragédii.
Z domácích rádií jsme se zázrakem dostali do zahraničí a s prvním turné mimo naši zemi se všechno zlomilo. Křik, hádka, předměty, létající vzduchem a nakonec jen dutá rána a průvan, co po tobě zůstal v malé šatně.
"To bylo něco!"vyskočila jsem do vzduchu a prudce tě objala. Cítila jsem jen malý dotyk tvých rukou na zádech. Usměv mi povadl a já se ustaraně odtáhla. "Děje se něco?"ptala jsem se starostlivě. Jen jsi zavrtěla hlavou a pustila mě úplně. Přešla jsi na druhou stranu šatny, ruce založila na prsou, nervózně popocházela a těkala očima jednoho místa na druhé, zamyšleně si přitom kousajíc ret. "Děje se něco?"zeptala jsem se znovu a naštvanost byla z mého hlasu více než znát.
"Ne, nic,"falešně jsi se usmála a posadila se na pohovku.
"Něco musí, když se takhle tváříš!"sedla jsem si k tobě. Ticho. Mlčky jsi zírala před sebe a snad ani nevnímala, že tě ustaraně pozoruju. Po chvilce se tvé rty oddělily a roztřesený hlas nařízl divně neznámou atmosféru.
"Myslíš, že je to takhle správně?"tvou otázku jsem nemohla pochopit. Zamyšleně jsem upřela pohled do zdi a přemílala si, možnosti, které se nabízely. Nakonec mi to pomalu začalo docházet.
"T-ty nemáš radost? Že jsme se konečně někam dostali?"řekla jsem tiše a úzkostlivě otočila hlavu na druhou stranu.
"M-mám,"řekla jsi váhavě. "Jen si myslím, že tohle jsme nechtěly,"mávla jsi bezděčně rukou po šatně. Naštvaně jsem se otočila.
"Cože? Vždyť tohle bylo od začátku naším cílem! Chtěly jsme být slavné, chtěly jsme mít známou skupinu a cestovat po světě!"vyskočila jsem na nohy. Za okamžik jsi stála také a hnědé oči mi propalovaly díru do zaslepené duše.
"Ne! Chtěly jsme být spolu a užívat si! Nechtěly jsme být na předních stránkách všech možných časopisů, nechtěly jsme mít fotku na každém druhém webu a nechtěly jsme davy ječících fanoušků, co křičí jen: 'Miluju tě!'."s každým slovem jsi zvyšovala hlas, až dosáhl nepříjemné hranice křiku, co jsem ještě neslyšela.
"Tobě se tohle nelíbí?? Máme vše, co jsme kdy chtěly! Máme fanoušky, peníze, slávu, máme cokoliv si zamaneme! Každý druhý by za tohle dal nevím, co, ale ty musíš mít něco extra!"řvala jsem nepříčetně a naštvaně chodila po místnosti, zuřivě rozkládajíc rukama.
"Chováš se jako komerční hovado! Jako hvězdička, zhýčkaná přepychem a bohatstvím!"rána pod pás. Pár vět a vzalo mi všechna má slova. Vzalo mi možnost jakkoliv se bránit a cokoliv ti odpovědět. Jen jsem zírala do té oříškové hnědi, ovládaná vztekem a neschopná cokoliv namítnout.
"A co teda chceš?"vyjela jsem vztekle.
"Chci tebe! Tebe takovou, jaká jsi byla, když tou uličkou zahrály první noty! Tebe, jaká jsi byla, když jsme se objímaly při každém našem očekávaném setkání a potom i před novým bytem! Tebe, takovou, jaká jsi byla ještě před pár měsíci!"
"Vždyť jsem! Jen jsem zase o něco šťastnější, když se mi splnila i ta nejúpornější touha! Jsem, jenom ty to nevidíš!"
"Nevidím? TY se nevidíš, když se podíváš do zrcadla! Ty vidíš jen tu medii opěvovanou stvůru, prahnoucí jen po penězích! Myslela jsem, že tě sláva nezmění, ale myslela jsem špatně!" "Neříkej, že tobě se to nelíbí! Ty bys bez toho nevydržela!"
"Tohle nikam nevede! Celá tahle skupina, všechny ty…koncerty! Je to jen…jenom…OMYL!"
"Omyl, co ti na účtu nechal slušný prachy!"ječela jsem, dohnaná skoro k nepříčetnosti. Naštvaně jsme stály proti sobě, hleděly si do očí a doufaly, že se za pár okamžiků probudíme a celá tahle noční můra skončí. Ne, neskončila.
"Víš co? KONČIM!"zakřičela jsi naposled a opustila místnost. A veškerá radost, co mě popoháněla v touze dostat se výš a výš, dojít až na vrchol a tam se usadit. Toužila jsem po slávě, toužila jsem po ještě větší pozornosti a nehlídala sebe samu, jak se chovám. Hnal mě jen dravý chtíč po vlastní hvězdě na nebi. A ani jsem si nevzpomněla na svůj sen, na to, co to odstartovalo. Ani na jeden.
"TAK SI BĚŽ!!"křičela jsem chodbou, uražená a naštvaná. Na tebe. Nenáviděla jsem tě za ty výčitky, co jsi mi kladla na srdce a já si je nedokázala připustit. Nenáviděla jsem tě za to, že nedokážeš rozumět tomu, jak jsem se cítila, když zhasla světla, Ale i dál se ozýval křik a potlesk fanoušků. Nesnášela jsem tě za ten neradostný pohled a falešné úsměvy. Proklínala jsem tě za tvoje tmavé vlasy, co mizely chodbou, za ta slova, co jsi na mě křičela. Za to, že jsi…zradila.
Už nikdy jsem se o tobě slovem nezmínila a už nikdy jsem o tobě ani slovo neslyšela.
A snad ve slepé touze po tom, abych ti dokázala, že to někam vede, jsem odložila kytaru a dala se do zpěvu. Psala jsem texty, plné nenávisti, co jsem k tobě cítila, plné zrady, které ses dopustila a veškeré té touhy dokázat ti, že jsi neměla pravdu. Davy se rozšiřovaly, sláva stoupala a já si byla jistá, že za chvíli dosáhnu toho vysněného vrcholu a vlastní hvězdy na obloze. Všechno se dařilo a já už jsem všechno měla.
Jenže časem jsem si musela uvědomit, že je něco špatně. Že je všechno špatně. Že ten sen, který jsem doteď měla za splněný, přeci jen něco postrádá. A bylo to, to, co mi s tvým odchodem nedokázalo dát najevo svou existenci. Byla to ta láska, to tajemné pouto. Byla to ta stejná duše, která měla kráčet po mém boku. Že ta naše tragédie nedovolala mojí duši spát…a snít.
"Kde je ti konec?"ptala jsem se. Nevěděla jsem, komu ta otázka patřila. Jestli mně, tobě nebo naší lásce. Chyběla jsi mi. Chyběla jsi mi ještě víc, než jsem si dokázala připustit, víc, než cokoliv jiného. Chtěla jsem tě znovu držet v objetí, znovu se s tebou smát a těšit se na banality běžného života. Chtěla jsem se vrátit do té šatny a smazat všechno, co jsem řekla. Všechno, co jsem dala za vinu tobě vrátit zpátky a přemýšlet nad sebou. A s dalšími výčitkami mi docházelo, že můj život zůstal v té nekonečné vzdálenosti. Přesně mezi mnou a tím místem, co nevím, kde je. S každou slzou, co zapadla do polštářů jsem čím dál víc věděla, že jediné, co chci je znovu sedět u nás v bytě, znovu oprášit mou kytaru a zahrát si tu naši. Věděla jsem, že můj život je někde mezi tebou a mým nesplněným snem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuziky Zuziky | 6. února 2008 v 20:49 | Reagovat

Peťo... tohle.... je nádherný. Ani nevim jak ti teď poděkovat. Chtěla bych ti sem napsat dlouhej komentář, ze kterýho bys pochopila jak moc pro mě ty věty v týhle povídce znamenaj. Doufám, že to budeš vědět i z těchhle pár nesmyslných vět.

Hrnou se mi do očí slzy, ale zas je rychle zahánim, protože vim, že tě brzo uvidim. Musí to vyjít, ty to víš. Ten sen je silnější než všechno okolo. Našla jsem jeden citát. "Čím temnější je nebe, tím světleji vyvstanou hvězdy." A tomu věř, dvojčátko moje. Mám tě strašně ráda, ale ani ty slova na to nestačí:-*

2 FeeHell(Fee:P) FeeHell(Fee:P) | Web | 6. února 2008 v 21:53 | Reagovat

krásný, dokonalý... Nemam slov... Prostě úchvatný...

3 sweetsky sweetsky | Web | 7. února 2008 v 9:17 | Reagovat

uch:'( mě to úplně dostalo...kdyby tvoje umění nadnášelo, tak seš dávno na nebi!

4 Miki Miki | Web | 7. února 2008 v 13:40 | Reagovat

to je tak krásný......nevim co napsat....asi jen to že mě dokážeš rozbrečet....

a taky to, že umíš strašně krásně psát, ale neni to o tom, jaký slova zvolíš, ale žeje to psaný srdce, který ty máš strašně velký....:*

5 3hena3 3hena3 | Web | 24. ledna 2009 v 12:51 | Reagovat

waaaaw, to je uzasnee =) ... k tomu sa neda napisat nic inee...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama