Tohle je má slohová práce do OV na téma dospívání, sex a láska.
Je to velmi....jak to říct....laxní?
Asi jo, protože jsem to psala doslaova na poslední chvíli a hlavně, tady nezáleželo na obsahu, ale na splnění podmínek, co nám učitelka zadala.
Navíc jsem za to eště ani nedostala známku, protože ona si to nebyla ochotna zatim přečíst:D
Takže máte premiéru.
Fakt, to za moc nestojí...
Byl to úplně obyčejný čtrnáctiletý kluk. Na první pohled ničím nezaujal. Snad je, až nezvykle, zelenýma očima, ze kterých se nedalo moc vyčíst. Byl průměrný ve škole i v jiných činnostech. Nevynikal ve sportu, ale nádherně kreslil. Měl své zájmy a své přátele. A jako každý, úplně obyčejný kluk, se začal zajímat o děvčata. Líbily se mu jich spousty, do několika byl i bláznivě zamilovaný. Tak proto si nemohl vysvětlit, co se s ním potom dělo.
Jak rostl a měnil se jeho pohled na svět, měnilo se i něco v něm. V jeho vnímání, v jeho myšlení. Nedokázal přesně říct, kdy, ale něco se v něm zlomilo. Snad ve chvíli, kdy uviděl toho nejkrásnějšího chlapce pod sluncem. Neviděl v něm jen hezkého kluka viděl v něm něco víc. Dokázal si ho představit vedle sebe, jak ho drží za ruku, jak ho líbá. Snad se to v něm probouzelo pomalu, ale byl si jistý, že je teď všechno jinak.
Byl to navenek obyčejný šestnáctiletý kluk, co chodil se skloněnou hlavou a nebavil se se spolužáky. A všichni věděli, co je u něj jinak. Pokaždé, když procházel školními chodbami, sedal si do lavice, procházel dveřmi, na něj někdo zakřičel. Neslušné výrazy, hnusné nadávky, odporné urážky. Občas po něm někdo hodil zmuchlaný papírek, jehož neposkvrněnou bělost porušovalo jediné slovo: Buzna. Papír byl každým písmenem zničen tak, jako jeho duše, jeho srdce. A to jen proto, že byl jiný. Že byl jiný a někomu se svěřil. Nechtěl už nikomu nikdy nic říct, nikomu nesdělit ani to, jak se má - měl se vždycky hrozně. Doufal jen, že se jednou najde někdo, jako je on sám. Někdo, kdo mu poskytne svou náruč, svá slova útěchy, své srdce.
Doufal pevně, a to mu pomohlo vydržet celý rok v zajetí spolužáků a všech lidí kolem. A byl to možná osud, co ho, v den jeho sedmnáctých narozenin, zavedl do malého tichého parku za městem. Seděl na lavičce a vychutnával si krásu okamžiku. Sám si tiše popřál vše nejlepší, protože nebyl nikdo jiný, kdo by to udělal. V duchu sfoukl svíčky a vyslovil své narozeninové přání. Vlastně si přál to samé, jako kdykoliv jindy. Každý den, každou hodinu, každou nekonečnou sekundu jeho života. Přál si bezpečí, důvěru, náklonnost, radost z každého nového rána. Jedním slovem: láska. Zabodl pohled do koruny stromu, jež se kývala v dubnovém větru a přemýšlel o tom, co je špatně. Co by chtěl tak moc změnit. Z úvah ho vyrušilo náhlé zakašlání. Stál před ním menší kluk, tmavé vlasy mu ledabyle padaly do oříškových očí a na rtech mu hrál veselý úsměv.
"Ehm, je-je tu volno?"zeptal se nesměle a čekal, co černovlasý mladík s porcelánovou pletí odpoví. Ten se jen rozhlédl kolem. Všechny ostatní lavičky byly prázdné. I přesto přikývl a příchozí se posadil. Zavládlo napjaté ticho, později vystřídané nesmělým rozhovorem.
"Ehm, je-je tu volno?"zeptal se nesměle a čekal, co černovlasý mladík s porcelánovou pletí odpoví. Ten se jen rozhlédl kolem. Všechny ostatní lavičky byly prázdné. I přesto přikývl a příchozí se posadil. Zavládlo napjaté ticho, později vystřídané nesmělým rozhovorem.
A poslední týdny nebyla tak hrozné. Měsíce po tom už byly téměř nádherné. S ním. Konečně se mu splnilo všechno, a přitom to jediné, co chtěl. Našel lásku. Má přítele, má se kam vrátit.
Byl to obyčejný letní den. Slunce prosvítalo skrz zelené lístky a jeho tenké paprsky vytvářely na chodníku v parku zvláštní smutné obrazce. Jako zrcadlo jeho duše. Jako před pěti lety sedí na lavičce a přemýšlí o tom, co udělal špatně. Co chce tak moc vrátit. I když za to nemůže. Byl to on, co ho nakazil. Ten, jemuž tak důvěřoval. Byl to on, kdo h odsoudil k předčasné smrti. Ten, co mu věnoval náklonnost a pocit bezpečí, co jako mávnutím kouzelného proutku zmizel. To on ho nakazil, i když mu tvrdil, že ho miluje a niky nepodvede. Všechny ty sliby, všechna ta ujištění a polibky, jimiž zahnal pochyby, byly lživé. Všechna radost zmizela a on se opět bojí každého nového rána. Byl zklamán, byl zrazen, byl opuštěn.
Vždyť na začátku všeho toho trápení to byl jen obyčejný čtrnáctiletý kluk, s černými vlasy a zelenýma očima, ze kterých lze vyčíst jen strach a bolest.








přečetla sem si první tři řádky a je to jasnýXD.....jak důmyslné...
a teď sem to dočetla a je to naprosto úžasný...vážně strašně moc pěkný....a děsně smutný:(.........jen by mě zajímalo, jestli tvá učitelka v těch klukách uvidí to co myXD