close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Time of dying 1.

14. února 2008 v 14:21 | Cecily |  Time of dying
Žánr: slash
Postavy: Gerard / Frank / Mikey
Přístupnost: všichni
Varování: waycest ;)

"Takto rozhodl soud: Michael James Way, narozený 10. 9. 1980, který při autonehodě v červenci roku 1999 přišel o oba rodiče, bude odebrán z péče jeho posledního žijícího příbuzného, bratra Gerarda Arthura Waye, narozeného 9. 4. 1977, a bude předán do péče dětského domova s doporučením dohledu odborníků a psychologů. Vztah bratrů Michaela Waye, narozeného 10. 9. 1980, a Gerarda Waye, narozeného 9. 4. 1977, soud neuznal za relevantní jakkoli narušovat svým rozhodnutím, a nebude do něj tudíž nijak zasahováno. Soudní příkaz nabude platnosti dne 22. července roku 1999. Tímto ukončuji soudní řízení."
***
Gerard's point of view:
Probudil jsem se uprostřed noci a zmateně jsem shledal, že mám téměř celé tělo orosené potem a dech mám zrychlený. Podíval jsem se na postel na druhé straně místnosti a oddechl si, když jsem ve tmě uviděl siluetu spícího bratra. Jen klid, Gerarde, říkal jsem sám sobě. Líčení ještě nezačalo.
Zjistil jsem, že mám žízeň, a opatrně jsem vstal z postele. Nechtěl jsem vzbudit Mikeyho - trvalo mu tak dlouho, než konečně usnul. Došel jsem do kuchyně a natočil si sklenici vody. Chvíli jsem zůstal opřený o kuchyňskou linku se skleničkou v ruce a hypnotizoval jsem spodek lednice. Znovu na mě dolehly ty starosti a obavy. Co když mi Mikeyho do péče nesvěří? Co když, co když, co když… Jediné, co jsem věděl, bylo, že Mikey nepatří do nějakého děcáku nebo na psychiatrii. Nikdy nebude šťastný, když nebude se mnou. Jsem přeci jeho poslední naděje, poslední žijící záchytný bod, poslední… příbuzný. A přítel. O našem vztahu, o našem štěstí či neštěstí měl rozhodnout nějaký soud. Co ten o tom může vědět?
Vím, že jsem neměl Mikeymu slíbit, že bude se mnou. Bylo to bláhové a riskuplné. Ale nemohl jsem mu přece říct, že nás možná rozdělí! Jednoduše to nešlo. On se na mě spoléhal, věřil mi. Nesmím ho zklamat. Problém je, že o tom nerozhoduju já..
Nedokázal bych znovu usnout, tak jsem si ani nelehal do postele. Zůstal jsem v kuchyni, až konečně (nebo bohužel?) přišlo ráno, a celou tu dobu jsem omílal všechny varianty (především ty nejhorší), otázky, pochybnosti…
Čekal jsem, až se Mikey probudí sám - nechtěl jsem být ten, kdo ho ze spánku poštve čelem k realitě, která na něj byla už tak nepřiměřeně krutá.
Mikey's point of view:
Byly zhruba dvě hodiny ráno, když jsem uslyšel, jak se Gerard v posteli převrací a mumlá ze spaní. Určitě ho tlačí noční můra. O pár minut později jsem slyšel zavrzání postele, když vstal a odešel z pokoje. Opatrně jsem se přetočil na bok, abych viděl hodiny. 1:44.
Byl jsem vzhůru až do rána - dál jsem předstíral, že spím, ačkoliv Gerard už do pokoje nepřišel. Nejspíš nemohl usnout, zrovna jako já. Ani se mu nedivím. Poslední dobou se toho odehrálo tolik…
Všechny ty události měly tak rychlý spád, že si je sotva dokážu vybavit, natož časově zařadit. Zrovna končila škola a začínaly letní prázdniny, když mi kdosi na školní sportovní akci přišel oznámit, že mi zahynuli oba rodiče při autonehodě. Když jeli na nákup do obchodního centra, srazilo je auto, které se nečekaně vrhlo do protisměru. Matka na místě zemřela, otec ještě chvíli bojoval v nemocnici, ale po pár hodinách to lékaři museli vzdát.
Trvalo několik týdnů, než jsem se vzpamatoval z toho šoku, který mi převrátil život naruby. Všechny plány se mi zbořily a já úplně přestal žít. Skoro celou první polovinu prázdnin jsem byl zavřený ve svém pokoji a žil jako ve snách. V noční můře. A přál jsem se probudit.
Hned další den po nehodě se tu objevil můj starší bratr. Nebydlel s námi v New Jersey - před pár lety se odstěhoval do New Yorku nejdřív na internát, potom za prací. Tak dlouho jsem ho neviděl… je to už několik let. Po tu dobu jsme o něm já a rodiče věděli jen málo - byl zavalený prací, i když nežil si nijak přepychově. Nejspíš sedl do prvního letadla hned potom, co se o té nehodě dozvěděl. Jen aby byl co nejdřív u mě.
Pamatuju si už jen úlomky z toho, co se stalo potom. Jak jsem mu plakal v náručí, když přijel. Jak přestěhoval postel do mého pokoje, abych nebyl sám. Jak jsme spolu několik dní lítali po úřadech. Poslední návštěva u sociálky - tehdy nám řekli, že o mém opatrovnictví bude muset rozhodnout soud.
Sledoval jsem paprsky červencového slunce, jak pomalu vnikají do pokoje. Měly být utěšující, ale pro mě byly úzkostné. Přišlo ráno. Dnes je 20. července. Dnes má soud rozhodnout…
Neochotně jsem vstal, aby mě nemusel vzbudit Gerard. Opatrně jsem vešel do kuchyně a uviděl Gerarda, jak sedí u stolu a pije kávu. Sevřel se mi žaludek, když jsem spatřil slušivý oblek, který měl na sobě.
Celou cestu, kdy jsem seděl na předním sedadle jeho auta a potil se v kvádru, jsem hypnotizoval horký slunečný den za oknem a křečovitě se držel dveří. Gerardovy rady a utěšující slova jsem vnímal přes jakousi mlžnou clonu.
Všechno, co bylo potom, jsem vnímal jako jeden velký sen, příliš intenzivní na to, aby byl zapamatovatelný. Po jeho skončení jsem si z něj nedokázal vybavit téměř nic, až později, s odstupem času, mi v hlavě probíhaly silné zážitky ze soudní místnosti.
"… proto si nemyslím, že by bylo vhodné svěřit Michaela Waye do péče jeho staršího bratra. Vzhledem k minulosti pana Waye staršího…"
"… pro Michaela by bylo nejlepší vyrůstat v rodině…"
"… vzhledem k tomu, že jeho bratr měl v minulosti potíže s alkoholem a nemá uspokojivou práci, není schopen živit svého bratra, a ten by měl být tudíž předán do péče příslušným úřadům…"
"… přesto se domnívám, že pan Gerard Way je schopný zajistit svému neplnoletému bratrovi veškerou základní péči…"
"Soud rozhodl takto: Michael James Way, narozený 10. 9. 1980, který při autonehodě v červenci roku 1999 přišel o oba rodiče, bude svěřen do opatrovnictví jeho posledního žijícího příbuzného, bratra Gerarda Arthura Waye, narozeného 9. 4. 1977, který je tímto jmenován jeho poručníkem. Soud doporučuje dohled psychologa nad Michaelem Jamesem Wayem, narozeném 10. 9. 1980. Pokud soud shledá dále nepřípustným, aby byl Michael James Way, narozený 10. 9. 1980, pod dohledem Gerarda Arthura Waye, narozeného 9. 4. 1977, bude Michael okamžitě odebrán z jeho péče a předán příslušným úřadům bez možnosti navrácení v případě nápravy jeho staršího bratra. Soudní příkaz nabude platnosti dne 23. července roku 1999. Do té doby bude Michael James Way ubytovaný ve svém původním bydlišti a jeho vztah s bratrem nebude nikterak omezován. Tímto ukončuji soudní řízení."
"… nakonec zvítězil Gerardův dobrý dojem vytvořený jeho zevnějškem…"
"Mikey! Vyhráli jsme to! Odteď budeme spolu - už mi tě nikdo nevezme."
Ani si nepamatuju, jak jsme se dostali domů. Ale je tohle můj domov? Dveře, do kterých jsem vcházel, vdechujíc vůni oběda, který vařila máma. Zdi, přes které jsem občas poslouchal, co si rodiče říkají ve své ložnici. A vzadu jeden pokoj, který už někdo dávno nepoužíval. Přesto byl stále připravený na jeho příchod. Na příchod toho, který dorazil až teď, když celý dům zeje prázdnotou. Na příchod Gerarda, kterého už rodiče neviděli a nikdy neuvidí.
Nemohl jsem mu nic vyčítat, nemohl jsem na něj mít vztek. Tak proč jsem se neradoval, že můžu zůstat doma? Že můžu být s ním? Proč jsem neoslavoval? Nemohl jsem. Jako by na mě všechno znovu dolehlo. Ano, vyhráli jsme to - tím jako by všechno skončilo. Jako bych už se neměl čeho bát. A právě toho jsem se bál. Té tísně a prázdnoty z toho, že teď vlastně nebude nic. Co by vlastně mělo být?
Teď jsem věděl jen to, že chci být sám. Nevěděl jsem, jak dlouho, ani jestli vůbec budu chtít začít znovu. Jenom s Gerardem - s tím, kdo mě tenkrát opustil, koho jsem tenkrát nechtěl nechat jít, kdo mi celou dobu chyběl, jediný, kdo mi zbyl. Poslední naděje. Poslední nenáviděná naděje.
Zavřel jsem se u sebe v pokoji a lehl si na postel. Už jsem neplakal - možná by na to slzy nestačily. Znovu jsem se oddal tomu, co by se možná dalo nazvat sněním s otevřenýma očima. Sněním, že jednou bude všechno zase jako dřív.
Gerard's point of view:
Byly chvíle, kdy jsem si u soudu opravdu myslel, že vybuchnu. Že to nezvládnu. Že mi Mikeyho vezmou a já s tím nebudu moct dělat vůbec nic. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem konečně slyšel, že Mikey mi bude svěřený do péče. A nikdo už to nemůže změnit.
Věděl jsem, že i on je rád. Ale zároveň mi znovu ztěžkl žaludek, když jsem viděl Mikeyho, jak se zavírá u sebe v pokoji hned potom, co jsme přijeli. Co jsem mohl čekat? Půl dne ho trápili, půl dne musel trpět ty neskutečné kecy všech lidí, co se nás od sebe snažili odtrhnout za každou cenu.
Odešel jsem do kuchyně a sedl si za stůl. Nechtělo se mi, ale musel jsem ho nechat samotného. Touhle fází si musí projít sám. Zamyšleně jsem bloudil očima po místnosti. Nebyl jsem tu tak dlouho… prozkoumával jsem každý kout a oživoval dávno potlačené, nikdy ale ne úplně zapomenuté vzpomínky. Vybavovaly se mi všechny věci, které jsme tu kdysi s Mikeym a s rodinou dělávali. Jako bych slyšel maminčin hlas… "Přestaňte se už kočkovat, vy dva!" "Nepřidáš si ještě jednu palačinku s marmeládou?" … A potom se mi v hlavě vynořil tátův pobavený hlas: "Chceš je přecpat k smrti, ty naše kluky?"
A najednou jsem toho litoval. Litoval jsem, že jsem se s nimi nemohl rozloučit, když odjížděli na ten zasraný nákup, na který nikdy neměli jet. Litoval jsem, že jsem s nimi nebyl každé ráno, že mě máma neprobouzela, že jsem s nimi společně nesnídal každé ráno v kuchyni. Litoval jsem, že jsem je opustil. Litoval jsem, že jsem opustil Mikeyho.
Zaostřil jsem oči proti slunci a na okamžik jsem viděl jen bolestně zlatou mlhu. Rychle jsem zvedl ruku a zabránil hromadícím se slzám vyplavat na povrch a stéct mi po tváři. Teď už Mikeyho nesmím nikdy opustit. Teď je to náš společný boj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Clair Clair | 14. února 2008 v 15:12 | Reagovat

je to neskutočne krásne...

2 sweetsky sweetsky | Web | 14. února 2008 v 15:19 | Reagovat

krásný...nechápu proč ale mam to před očima jako film

3 pájina pájina | Web | 14. února 2008 v 16:43 | Reagovat

náádherný

4 kačka kačka | 14. února 2008 v 19:55 | Reagovat

KRÁSNEJ PŘÍBĚH,PŘEMEJŠLELA SEM NAD ORIGINÁLNĚJŠIM SLOVEM ALE NĚJAK ME NENAPADLO XD JINAK TAKY SEM TO VIDĚLA JAKO FILM JE TO BEZVADNĚ POPSANÝ..

5 Piratka Piratka | Web | 15. února 2008 v 21:07 | Reagovat

hej, tak to je fakt....ohromný. Ty pocity a to všecko, no to je na mě moc. Fakt něco úžasnýho...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama