close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Nostalgy

3. března 2008 v 12:24 | Pip |  Jednorázovky
Mám takovou podivnou náladu, posedlou vším, co bylo v mém životě.
Proto bych chtěla tuhle povídku věnovat vzpomínkám. Nejen těm mým, ale i těm vašim. Chtěla bych ji věnoval minulosti, ale i přítomnosti. Chtěla bych ji věnovat včerejškům i zítřkům. Všemu, co je zapomenuto i všemu, co je skryto. Osudu, náhodě, času.
Vám všem, co v mém životě něco znamenáte.
Prostě vám všem.
Díky.

Každý se musí vrátit ke své minulosti. I když je vzdálená nebo teprve nedávná. Je to jedno. Každý by si měl jen tak sednout, zahledět se z okna a vzpomenout si na věci, co v jeho paměti utkvěly jako mušky na pavoučí síti. Nebo by se k ní mohl vrátit naprostou náhodou. Je ale jasné, že se jí nikdo nevyhne. Minulost je jako stopa, co se za námi táhne cestou života a vzpomínky jsou šlépěje, co nesmyl déšť, ani nevysušilo slunce. Jsou hluboké nebo mělké, celé nebo poškozené časem. Ale jsou tam. Tam někde, ukryté kdesi hluboko v mysli a skryté nánosem prachu jako staré fotografie schované v krabici na půdě. Každý má svou půdu, plnou tajemství a každý se jednou musí vydat a její záhady odkrýt.
Bylo to už dávno, co spadla naše poslední opona, světla zhasla a my se odebrali do zákulisí. Uběhlo už tolik času od posledního koncertu. Času, co tak rychle plyne. Jako voda. Stalo se už tolik věcí, co mě donutily téměř zapomenout, jaký pocit to je, když stojím před masou lidí, kde každý z nich má svůj sen a doufají, že zrovna já jim ho pomohu splnit. Nové vzpomínky smyly ty starší. Jako voda. Je to tak dávno, co jsem cítil tu výbušnou energii na pódiu a můj život se téměř zastavil. Je teď tak nudný, bez chuti. Jako voda. Staré povinnosti nahradily ty nové a ze mě se stal zodpovědný člověk. Už ne ten nespoutaný, neklidný a svůj. Už jen takový, jaký bych měl být. Klidný, poslušný a rozumný. Jako voda. Jenom na chvíli se vrátit. Vrátit se ke kořenům. Oživit si ty nádherné chvíle, tu starou historii. Jako voda. Vydat se po svých vlastních stopách.
Měli jsme tu chatu už pár let, sloužila spíš jako odkladiště. Nepotřebné a rozbité věci, které nám cit nedovolil vyhodit. Staré oblečení, roztrhané knihy, rozbité věci, zašlé fotografie. A přesně tam já se vydal. Tam, kde byly na půdě staré krabice. Bez označení, bez popisků, bez povšimnutí. Po tolik měsíců. Zalepené a zaprášené působily docela obyčejným žalostným dojmem. Bodlo mě u srdce, že se tak velká část mého života ocitla v malých krabicích z papíru. Odhrnul jsem pytle plné oblečení, co už nikdo nosit nebude a posadil se na zem. Přesně do středu místa, které jsem právě vytvořil. Přitáhl jsem k sobě jednu z krabic. Netušil jsem, co v ní je, ale něco uvnitř mě mi řeklo, že právě touhle mám začít. Rozlepil jsem ji a opatrně nahlédl dovnitř. Poslepu jsem sáhl dovnitř a nahmatal něco měkkého. Skoro jako nějaká látka. Vytáhl jsem starou uniformu. Zašlá, špinavá a na mnoha místech propálená bunda, co mi připomněla všechno, co nás dostalo do hitparád a na jejich první příčky. The Black Parade, hlásal nadpis na obalu malého CD v šedivém obalu. Usmál jsem se, ale sám jsem z toho gesta cítil smutek. Nikdy jsem nelitoval jediného řádku textu, co jsem kdy napsal. Nikdy jsem nepochyboval o tom, že tato deska byla skvělé a jedinečné dílo. Nikdy jsem nad tím ani nepřemýšlel. Ani teď nebylo proč. Jen mě bodl podivný pocit při vzpomínce na jednu z volných chvilek na nekonečném turné s tímto albem. Byl jsem tak zvyklý na veškerý ten stres, že klid byl pro mě nuda. Posadil jsem se k notebooku a zadal automaticky jednu internetovou adresu. I v té chvíli jsem si říkal: 'Vždyť tam to všechno začalo' a pod profilem naší kapely se ukazovaly zprávy, co vesměs hlásaly totéž. 'Už to není to, co bývalo', 'Jsou teď strašně komerční' a 'Chceme zpátky MCR' . Dotklo se mě to v tu chvíli tak, jak by se mě to dotklo teď? Nejspíš ne. Byl jsem až moc pyšný na to, co jsem udělal a sám na sebe, že jsem stránku hned zavřel a dělal něco jiného. Ani nejmenší pochyba. Teprve teď mi bylo líto každé zklamané tváře fanouška, co měl na našem koncertu na tričku napsáno: Three cheers for sweet revenge. Bylo mi jich líto, protože oni měli svou skupinu a tu jim vzali jiní. Tu jim vzal dav. Teprve teď jsem si uvědomil pravý rozdíl mezi tím, co jsem zažíval, když jsme vyprodali koncert v roce 2004 a pak v roce 2007. Několik tisíc. Nejen lidí, ale i dolarů, Euro, Liber. Bylo jedno, jakou měnou se platilo, vždycky bylo plno. A vždycky to bylo velkolepé. Za dob Three Cheers bylo všechno trochu jinak. Jen minimum fanynek zaječelo "Miluji tě!" a většina jich tam přišla jen pro to, že chtějí slyšet oblíbenou hudbu. Jak vypadá ten, kdo ji napsal, jim bylo jedno. S proto jsem se možná usmál nad CD The Black Parade, jež pod sebou nemělo napsáno počet prodaných kusů a nebylo zarámované za sklem. Položil jsem ho na složenou bundu a znovu zašmátral v krabici. Pár lahví, kde zbytky jejich obsahu už dávno vyschly a jež mají spíš symbolickou hodnotu, než tu, kterou jsem tam přišel hledat, několik plyšových zvířat a staré, zašlé kožené desky. Otevřel jsem fotoalbum a zahleděl jsem se na první stránku. "Nejlepší skupině na světě, navždy." Přečetl jsem nahlas a otočil list. Fotka v uniformách. Já, Mikey, Ray, Bob a Frankie. Jedna z těch, kde mé vlasy září bělostí. Zasmál jsem se svému vzhledu. Vypadal jsem hrozně. Ani nevím, jak mě napadlo takhle se odbarvit. Prohlédl jsem si svůj důležitý, nedotknutelný a drsný výraz a vzpomněl si, kam nás dostal. Otočil jsem další. Spousta momentových snímků. Frankovy různé výrazy, moje variace účesů, Mikeyho trička, Ray a úsměvy a Bobovy vždy vylekané oči. Tak nerad se fotil. Fotky z koncertů i mimo ně, fotky pro různé časopisy i záběry udělané z videí a klipů a také ty starší. Já s dlouhými vlasy, Frank s vyholenou hlavou a Mikey, jak má ještě ty svoje brýle. Studoval jsem svou zjizvenou tvář a přemýšlel nad tím, jestli jsou rány pravé nebo jen dokreslené. Uměl jsem to velmi dobře napodobit. Vypadal jsem zanedbaně, nemocně a na některých záběrech dokonce mrtvě. Zastesklo se mi po kvantech líčidel, která jsme spotřebovali. Odložil jsem album na místo, kam si budu dávat věci, které se mnou pojedou zpátky domů. Krabice už byla prázdná.
I v další krabici jsem nahmatal látku. Tentokrát mnohem tvrdší a tlustší. Vytáhl jsem ven těžkou neprůstřelnou vestu. Byla cítit podivnou směsí pachu piva, potu a trochu i zatuchliny. Jakby také ne, vždyť je to tak dlouho, co jsem ji měl naposledy na sobě. Stejně jako rudá tužka na oči, co jsem vzal Frankiemu, abych viděl, jak mi to sluší. Neslušelo, ale nikdy jsem ji nevrátil. Čistě jen protože by zjistil, že jsem to byl opravdu já, nebo proto, že jsem snad v hloubi duše věděl, že je to jedna ze vzpomínek. Tužku jsem odložil a z krabice vytáhl květinu. Zázrak, že neopadala. Byla oschlá, lístky křehké a skoro rozlámané. Držela je pohromadě jen síla vůle. Kdysi byla krásná, rudá a voněla. Byla to růže, co dopadla na podium jako první. Jen tu jsem zvedl a mám ji doteď. Padaly jich desítky, stovky a možná i tisíce, ale já měl jen tuhle jedinou. Už tolik let. Přivoněl jsem k ní. Opravdu svůj půvab ztratila. Položil jsem ji hned vedle alba. V krabici byla další spousta tužek, štětců a různých papírů s mými čmáranicemi a úkoly. Jeden strašně starý setlist, kde na posledním místě písmena tvořila dvě slova. Under Pressure. Cítil jsem slzy v očích, ale nesnažil jsem se je zahnat. Nechal jsem je volně dopadnout na ta písmena a stéct mi do klína. Tolik krásného a tolik bolesti se skrývalo ve dvou malých slůvkách, co pro mnoho lidí neznamenají vůbec nic. Pro mě to byla nejen písnička, pro mě to byl kousek mého života. Malý příběh, co neskončil šťastně. Vtip bez pointy. Nechtěl jsem si hlavu mořit myšlenkami na to, co se stalo, když tahle píseň navždycky zmizela z našeho repertoáru. Nechtěl jsem si kazit magickou chvilku štěstí. I přesto jsem kousek papíru položil na album a přitáhl si další krabici.
Tentokrát v ní nebyla žádná látka. Jen růžové boa, co mi koupil Ray, když jsem se jednou zmínil, že bych ho chtěl. Promnul jsem ho mezi prsty a jen velice nerad ho dal k věcem, co se odtud už nikdy nepodívají. V bedně bylo dál jen už pár menších věcí. Staré sluneční brýle, hračky, co jsme si s kluky dávali k vánocům, narozeninám, všechna naše zbylá CD, co jsem připojil k růži a papíru. Vylovil jsem ještě ohmatané vydání The Black Parade a přidal ho k nim. Jedno nepopsané DVD, co jsem ze zvědavosti schoval do kapsy, abych si ho hned po příjezdu pustil. Prohrabal jsem krabici. Do ruky mi padl nějaký blok, ze kterého vyčnívaly kousky papírů. Otevřel jsem ho. "Bože," uniklo mi. Staré texty. Všechny texty. Ty přeškrtané, doplňované, upravované. Všechny písně, co kdy opustily nahrávací studio i ty nedokončené. Přečetl jsem si je a vzpomněl na chvíli, kdy jsem si uvědomil, že už je nikdy nedokončím. Dohodli jsme se. Nebyl to impuls, prostě jsme všichni tak nějak vycítili, že už pokračovat nemůžeme. Že už jsme řekli všechno, co jsme říct chtěli. Nápady nás opustily, energie dával sbohem a nám už skoro vadilo to věčné cestování. Rozcestí v mlze se rozjasnilo a my si beze slov řekli, že je čas odložit nástroje a vydat se svou vlastní cestou. Bez rozloučení, bez vysvětlení, bez posledního rozhovoru, stráveného vzpomínáním nad tím, jak nádherné to všechno bylo. Bez rozhovoru, který nám mohl pomoci uvědomit si, že konec je jen předčasný závěr.
Zastesklo se mi po společně strávených měsících, probděných nocích a dnech, kdy jsme nechtěli vylézt z postelí. Stýskalo se mi po tom uvolňujícím pocitu, že můžu dělat cokoliv, když jsem stál na podiu a rozpřáhl ruce v prvních taktech úvodní písničky. Má duše postrádala melodii kytar, co mi v zádech určovala, kam jít. Mé srdce prahlo po tom, vždy jedinečném, uvolnění, kdy se rozzáří světla a všechno začne. Znovu jsem zatoužil létat. Znovu jsem chtěl být ten nespoutaný, nedotknutelný, svůj. Takový, jaký jsem chtěl být už dlouho, takový, jak jsem radil všem, co mě poslouchali, aby byli. Být sám sebou. Odhrnul jsem poslední vrstvu papírů a na dně poslední krabice ležela jediná fotka. Bylo nás tam všech pět, vesele jsme se smáli a v rukou jsme drželi transparent, na kterém se rozviklaným písmem tvořila černá slova: Be self. Byla to narychlo načmáraná slova, ale řekla mi snad všechno, co jsem chtěl slyšet. Nejsem to já, kdo tu sedí. Já zůstal někde mezi jevištěm a touhle chatou. Rychle jsem vrátil věci zpátky do krabic, vybrané vzal do ruky a odjel domů.
Pustil jsem si DVD. Byl to nějaký sestřih celé naší kariéry. Koncerty s písněmi ze všech alb, vývoj naší hudby, fotky, rozhovory, vzkazy. Náš život, co dávno skončil. Teprve teď jsem si pořádně uvědomil, jak moc mi to chybí. Jak moc to chci zpátky. Jak skvělé by bylo začít…znovu.
Pro ten impuls jsem se doslova nadchl. Nevím, co se mi honilo hlavou, když jsem popadl telefon a vytočil číslo jediného člověka, co by to mohl pochopit. Co by mohl dokonce i souhlasit. Člověka, který konce litoval možná i více než já. "Frankie?"vydechl jsem do telefonu a nabíral dech, co se tak záhadně vytratil.
"Ahoj, Gee, co se děje?"ptal se trochu vyděšeně. Přemýšlel jsem, jak zavést téma, jak ho navést k tomu, na co myslím.
"Víš…Přemýšlel jsi někdy…někdy o tom, jaké by to bylo, kdybychom…neskončili?" vymáčkl jsem ze sebe namáhavě.
"Já…Ano. Přemýšlel. Každý den, každou noc, pořád."vydechl. Píchlo mě u srdce.
"Já taky…A…Co bys řekl na to, kdybychom začali znovu?"
"Cože?"užasl.
"Já…Já jsem si uvědomil, že ten konec byl tak náhlý. Že jsme si ani nic neřekli a jen jsme skončili. Že jsme se vlastně s tím životem nerozloučili."
"Víš, ono je to všechno tak-"zarazil jsem ho.
"Dlužíme to naší minulosti,"řekl jsem tiše "Dlužíme to sami sobě."
"Bylo by to nádherné."
"Cože?"
"ANO!!!"zakřičel nadšeně do telefonu a mě poskočilo srdce radostí. Domlouvali jsme si schůzku s ostatními.
Sešli jsme se v malém rockovém klubu a ticho prořezávaly jen kytarové tóny. Rozhovor jsem začal já. Povídali jsme si takovou dobu, vzpomínali jsme. Byl jsem znovu jako někdo jiný. Ne…Byl jsem to konečně zase já.
Zavzpomínali jsme na staré časy a přemýšleli o budoucnosti. Byl jsem rád, že se mi povedlo nás dát zase dohromady. Byl jsem rád, že se loučíme s minulostí pohromadě. Protože každý z nás pěti alespoň jednou přemýšlel o tom všem, vytáhl vzpomínky z krabic a oprášil čas. Omyli jsme minulost a rozzářili její lesk. V duši mi zněly pomalé tóny, v hlavě mi zněla slova a srdce bušilo v dojemném rytmu naší písně. Byli jsme zase spolu. Byli jsme zase My Chemical Romance. A i kdybychom nezačali znova, náš dluh už je splacen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Piratka Piratka | Web | 3. března 2008 v 15:04 | Reagovat

sakra.....do prčic....sem měla úplně stejnej nápad, akorát trochu na delší vypravování......ale budu mít jinej impulz....nevadilo by to? kdyby to bylo podobný? a ty vůbec nějak teď píšeš moc o realitě a jaká by mohla být, třeba ten druhej příběh, jak to začalo...doufám, že je tohle jednorázovka....prosím, já to fakt chcu napsat...tak mi to kdyžtak promiň, jestli tam budě něco podobnýho, protože fakt to nemám odsud, ten nápad....

2 Dannie Dannie | 3. března 2008 v 15:42 | Reagovat

*reve*

3 Pip Pip | Web | 3. března 2008 v 16:15 | Reagovat

Piratka: V každym případě piš, vadit to nebude. Teď už neni moc možností na příběh, kterej by nebyl podobne nějakýmu jinýmu. Vůbec mi to nebude vadit a moc ráda si přečtu ten tvůj ppříběh!!!!Už se na něj těšim!!

Jo a ten druhej příběh nepíšu já, ale Cecily;)

Tákže...;)

4 Elizabeth Way Elizabeth Way | Web | 3. března 2008 v 16:41 | Reagovat

U mě na blogu máš diplomek... jo a omlouvám se za to jak vypadá...:D

5 FeeHell(Fee:P) FeeHell(Fee:P) | Web | 3. března 2008 v 17:50 | Reagovat

zas sem hltala slovo po slově a nemohla se jich nabažit:) fakt krásný:)

6 nunu nunu | E-mail | Web | 3. března 2008 v 20:38 | Reagovat

Luxusní, to je fakt paráda. Seděla jsem a hleděla do počítače tak zažraně, že se mě taťka ptal, co se děje a to je zvyklej na hodně.

7 Piratka Piratka | Web | 3. března 2008 v 22:55 | Reagovat

uff, tak to je fakt dobře...sem poprvé četla, že to vadit BUDE, tak sem se až zarazila a po třetím přečtení až pochopila, takže fakt super :D jo a k tomu druhýmu příběhu - opět nečtu autora :D ale i ten druhej je dobrej, ne? :D

8 Miki Miki | Web | 4. března 2008 v 18:40 | Reagovat

když sem to začla číst, ani mě nenapadlo, že to bude tak nádherný úžasný....prostě nepopsatelný a že u toho budu bulet jak magor.........ty vole....semekám před tebou, protože tomu se jen tak něco nevyrovná..............dokonalý...........:*

9 Matty Matty | 8. května 2008 v 0:06 | Reagovat

Ou...oprawdu sem netušila že dokážeš taq krásně psát!Bože taq po tomhle budu řwát až do rána je to oprawdu překrásný bože je to taq nádherný bože kde mam kapesníky..smekám oprawdu smekám je to oprawdu naprosto dokonalý...nádhera!

10 Klaudiqa Klaudiqa | Web | 5. září 2009 v 13:25 | Reagovat

tak toto bolo uplne najviac bombove!!! stale sa sama seby pytam a trieskam si hlavu o stenu preco som tetno blog objavila az vcera...kazda jedna poviedka je taka ze ked ju docitam tak sedim s otvorenou hubou a rychlo sa ponahlam citat dalsiu a po nej dalsiu a dalsiu...fakt paradna pracicka =))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama