S tátou jsem vždycky vycházel a vždycky jsem si ho nesmírně vážil. Byl mi vzorem v mnoha věcech, mimochodem i v tom, jak se dokázal starat o mě a o mámu, jak nás miloval a jak si nás vážil. Že mámě vždycky řekl pravdu, ať byla jakákoliv. Možná proto měli tak harmonický vztah.
I já jim vždycky všechno říkal. Jakýkoliv problém, jakékoliv trápení. Vychovali mě tak, že jsem jim mohl dokonale věřit a ve všem se na ně spolehnout. Nikdy jsem se jim nebál nic říct. Jenže jednou musela přijít chvíle, kdy to prostě nešlo a všechna důvěra musela jít stranou strachu. V jednom zimním odpoledni, když se máma chystala odejít za kamarádkami.
"Mami, tati, já vám musím něco říct." Sedl jsem si do křesla a snažil se spolknout knedlík, co se mi udělal v krku.
"Joshi, teď? Já za chvíli musím jít!"křikla máma z chodby.
"Ale tohle je vážný!"odpověděl jsem jí. Možná to vyznělo až moc naštvaně, protože táta vešel do místnosti se zlobou ve tváři.
"Ale on opravdu vypadá ustaraně,"řekl táta a posadil se proti mně. Mamka si nahlas povzdechla a vešla do obýváku také.
"Tak, co máš na srdci?"popíchla mě.
"Já…víte…Už dlouho se mi zdá…Já nevím, jak vám to říct." Jazyk se mi zamotal a já zapomněl svou připravenou řeč, nad kterou jsem hodiny a hodiny přemýšlel.
"Joshi, prostě to vyklop."houkla netrpělivě máma, nedbajíc na mé rozpaky.
"Joshi?"houkl jemně táta. To mě trochu povzbudilo a já se zhluboka nadechl.
"Líbí se mi kluci."vysypal jsem a zavřel oči, jakoby mě to mělo ochránit před křikem a nadávkami, co jsem očekával. Jenže po chvíli ticha jsem je byl přinucen otevřít, abych viděl, jak táta zírá s otevřenou pusou a máma čistým šokem strnula v půlce pohybu. Vyděšeně jsem zamrkal a čekal, co se stane.
"A víš to naprosto jistě?"prolomil ticho táta a já z jeho hlasu nedokázal nic rozpoznat.
"No, ano."přiznal jsem.
"A…Jak dlouho to víš?"ptala se máma a sedla si na opěrku tátova křesla.
"Tak rok a půl."oznámil jsem jim, aby byli přesvědčeni, že to už se asi nespraví.
"Můj syn je gay…"hlesla mamča "..No, co se dá dělat."usmála se smutně.
"Ale počkejte, to jste asi nepochopili!"bránil jsem se. "Mně se nelíbí jenom kluci! Prostě…I kluci i holky."
"AHA!"vykřikl táta a úlevně se usmál.
"Tak to je jiná!"zajásala máma a vstala. Otevřel jsem ústa v bezmocném překvapení z jejich reakce. Máma ke mně přeběhla, políbila mě na tvář a odběhla zase ven. Pak se vrátila, políbila tátu a dveře se za ní definitivně zavřely. Byl jsem ponechán sám ve své šoku. Co to znamenalo? Tohle měla být reakce normálních lidí na to, že jim syn řekl, že je bisexuál? Zmateně jsem se podíval na dveře, jestli se třeba ještě neotevřou, ale klika se nepohnula. Po pár minutách krutého ticha jsem si uvědomil, že se v místnosti vlastně sedí i táta. Nepřítomně a až moc zamyšleně zíral do prázdna a prsty si přejížděl po rtech. Tvářil se malinko zděšeně a mně to působilo podivný pocit viny. Třeba teď přijde ten výbuch vzteku, který jsem očekával. Smršť nadávek a urážek, obviňování a křik. Ne, táta pořád seděl a zděšení v jeho očích narůstalo.
"Děje se něco?"zeptal jsem se opatrně. Vypadal, že se lekl. Prudce trhl hlavou.
"Ne…já…Vlastně ano, něco se děje."přiznal nakonec a zvedl se z křesla. Opatrně přestoupil k oknu a stoupl si tak, aby zvenku nebyl vidět. Podíval se dolů na ulici a akorát spatřil mámu, jak nastupuje do auta. Nadechl se: "To, co jsi teď řekl je nejspíš moje vina. Ne nejspíš, ale skoro určitě."byl nervózní, ruce a hlas se mu třásli, chodil roztěkaně po místnosti a rukou si vjížděl do vlasů.
"C-cože? Jak ty? Proč?"vykoktal jsem. Táta se roztržitě posadil a podíval se mi do očí.
"Víš, že jsem ke tvé mámě byl vždycky upřímný a že jsem jí nikdy nelhal."neptal se, oznamoval to. Já jsem jen mohl souhlasně kývnout hlavou. "Nikdy jsem ji nepodvedl s žádnou jinou ženou." Nechápal jsem, kam tím míří, proč to říká. Znovu jsem kývl.
"Ale jak to souvisí s tím, že-"
"Já jí podvedl s mužem!"vykřikl a já zmlkl. V němém úžasu jsem se začal téměř hystericky smát.
"Cože?"zvážněl jsem najednou.
"Ano! Já, prostě…Stalo se to tak najednou. Já…já ho miloval. Ne, že bych tvou mámu milovat přestal, ale miloval jsem…je oba. Věř mi, bylo to tak…zvláštní a…krásné. Nikdy si to nepřestanu vyčítat."přiznal a naštvaně se podíval z okna. Nevím, co jsem cítil. Vyskočil jsem na nohy a začal chodit po pokoji stejně jako před tím táta.
"Ale…Počkej, to ne. Já ti nevěřím! Ty bys mámě nikdy…to bys jí neudělal! Ty jsi přeci…ty jsi…"nevěděl jsem co říct. Je to můj táta, můj…
"Já vím, já vím, že je to šok. Vím, že tomu nechceš věřit a vím, že jsi na mě naštvaný. A máš na to absolutní právo."
"Nejsem naštvaný!"vykřikl jsem. Táta složil hlavu do dlaní. Bože, to není pravda. To by přece neudělal. "Jak…kdy…?"dostal jsem ze sebe pracně a konečně jsem si sedl. Přitáhl jsem kolena k hrudi a opřel si o ně hlavu. Táta se opřel v křesle a zahleděl se do země někam mezi nohy stolu a jeho vlastní chodidla. Vypadal zničeně, provinile, ztrhaně. Zdálo se, jakoby rázem zestárl o několik let. Chvíli bylo ticho, ale pak si dodal odvahy.
"Řeknu ti to od začátku, ano?"zeptal se.
"Dobře."
"Když jsi byl malý kluk, Lyn, tvoje máma, měla dopravní nehodu. Stalo se to pár měsíců před tvými pátými narozeninami."
"Ježiš, to si ani nepamatuju!"vyděsil jsem se.
"Přesně, ale někde v podvědomí víš, že od té doby má máma občas potíže s kolenem. Víš proč."objasnil mi táta a já si uvědomil, že má pravdu.
"Ano…"
"Byla pár týdnů na vozíčku, nemohla pohybovat nohama. Po čase se začala uzdravovat, ale pořád měla problémy s kolenem. Přemlouval jsem ji, aby jela do lázní na rehabilitaci, ale ona s tebou chtěla oslavit narozeniny. Jenže potom se jí přitížilo a ona nakonec souhlasila. Odjela na čtyři měsíce. Sice nás nechtěla nechávat samotné, bála se, abychom něco nevyvedli-" zasmál se "-ale nakonec odjela."
"A jak to-"
"Nepřerušuj mě!"okřikl mě.
"Promiň,"sklonil jsem hlavu.
"Byl jsi strašně aktivní dítě. Pořád jsi musel někde běhat, být mezi ostatními dětmi. Musel jsem s tebou chodit na procházky, do parků a na hřiště." A náhle se zarazil. Zasnil se a na všechno své rozrušení rázem zapomněl. Když znovu promluvil, jeho hlas se změnil. "Bylo to devatenáctého dubna před dvanácti lety. Šli jsme parkem, když do mě vrazil nějaký kluk. Ne, nebyl to kluk, ale muž, byl jen menší. Měl tak krásné oříškové oči a smutný úsměv. Ty oči…přímo prosily o to, aby byly vyslechnuty ze svého žalu a chtěly pomoct. Líbil se ti, chtěl jsi s ním být kamarád, jak jsi řekl. Jmenoval se Frank. Frank Iero…"
"Joshi, teď? Já za chvíli musím jít!"křikla máma z chodby.
"Ale tohle je vážný!"odpověděl jsem jí. Možná to vyznělo až moc naštvaně, protože táta vešel do místnosti se zlobou ve tváři.
"Ale on opravdu vypadá ustaraně,"řekl táta a posadil se proti mně. Mamka si nahlas povzdechla a vešla do obýváku také.
"Tak, co máš na srdci?"popíchla mě.
"Já…víte…Už dlouho se mi zdá…Já nevím, jak vám to říct." Jazyk se mi zamotal a já zapomněl svou připravenou řeč, nad kterou jsem hodiny a hodiny přemýšlel.
"Joshi, prostě to vyklop."houkla netrpělivě máma, nedbajíc na mé rozpaky.
"Joshi?"houkl jemně táta. To mě trochu povzbudilo a já se zhluboka nadechl.
"Líbí se mi kluci."vysypal jsem a zavřel oči, jakoby mě to mělo ochránit před křikem a nadávkami, co jsem očekával. Jenže po chvíli ticha jsem je byl přinucen otevřít, abych viděl, jak táta zírá s otevřenou pusou a máma čistým šokem strnula v půlce pohybu. Vyděšeně jsem zamrkal a čekal, co se stane.
"A víš to naprosto jistě?"prolomil ticho táta a já z jeho hlasu nedokázal nic rozpoznat.
"No, ano."přiznal jsem.
"A…Jak dlouho to víš?"ptala se máma a sedla si na opěrku tátova křesla.
"Tak rok a půl."oznámil jsem jim, aby byli přesvědčeni, že to už se asi nespraví.
"Můj syn je gay…"hlesla mamča "..No, co se dá dělat."usmála se smutně.
"Ale počkejte, to jste asi nepochopili!"bránil jsem se. "Mně se nelíbí jenom kluci! Prostě…I kluci i holky."
"AHA!"vykřikl táta a úlevně se usmál.
"Tak to je jiná!"zajásala máma a vstala. Otevřel jsem ústa v bezmocném překvapení z jejich reakce. Máma ke mně přeběhla, políbila mě na tvář a odběhla zase ven. Pak se vrátila, políbila tátu a dveře se za ní definitivně zavřely. Byl jsem ponechán sám ve své šoku. Co to znamenalo? Tohle měla být reakce normálních lidí na to, že jim syn řekl, že je bisexuál? Zmateně jsem se podíval na dveře, jestli se třeba ještě neotevřou, ale klika se nepohnula. Po pár minutách krutého ticha jsem si uvědomil, že se v místnosti vlastně sedí i táta. Nepřítomně a až moc zamyšleně zíral do prázdna a prsty si přejížděl po rtech. Tvářil se malinko zděšeně a mně to působilo podivný pocit viny. Třeba teď přijde ten výbuch vzteku, který jsem očekával. Smršť nadávek a urážek, obviňování a křik. Ne, táta pořád seděl a zděšení v jeho očích narůstalo.
"Děje se něco?"zeptal jsem se opatrně. Vypadal, že se lekl. Prudce trhl hlavou.
"Ne…já…Vlastně ano, něco se děje."přiznal nakonec a zvedl se z křesla. Opatrně přestoupil k oknu a stoupl si tak, aby zvenku nebyl vidět. Podíval se dolů na ulici a akorát spatřil mámu, jak nastupuje do auta. Nadechl se: "To, co jsi teď řekl je nejspíš moje vina. Ne nejspíš, ale skoro určitě."byl nervózní, ruce a hlas se mu třásli, chodil roztěkaně po místnosti a rukou si vjížděl do vlasů.
"C-cože? Jak ty? Proč?"vykoktal jsem. Táta se roztržitě posadil a podíval se mi do očí.
"Víš, že jsem ke tvé mámě byl vždycky upřímný a že jsem jí nikdy nelhal."neptal se, oznamoval to. Já jsem jen mohl souhlasně kývnout hlavou. "Nikdy jsem ji nepodvedl s žádnou jinou ženou." Nechápal jsem, kam tím míří, proč to říká. Znovu jsem kývl.
"Ale jak to souvisí s tím, že-"
"Já jí podvedl s mužem!"vykřikl a já zmlkl. V němém úžasu jsem se začal téměř hystericky smát.
"Cože?"zvážněl jsem najednou.
"Ano! Já, prostě…Stalo se to tak najednou. Já…já ho miloval. Ne, že bych tvou mámu milovat přestal, ale miloval jsem…je oba. Věř mi, bylo to tak…zvláštní a…krásné. Nikdy si to nepřestanu vyčítat."přiznal a naštvaně se podíval z okna. Nevím, co jsem cítil. Vyskočil jsem na nohy a začal chodit po pokoji stejně jako před tím táta.
"Ale…Počkej, to ne. Já ti nevěřím! Ty bys mámě nikdy…to bys jí neudělal! Ty jsi přeci…ty jsi…"nevěděl jsem co říct. Je to můj táta, můj…
"Já vím, já vím, že je to šok. Vím, že tomu nechceš věřit a vím, že jsi na mě naštvaný. A máš na to absolutní právo."
"Nejsem naštvaný!"vykřikl jsem. Táta složil hlavu do dlaní. Bože, to není pravda. To by přece neudělal. "Jak…kdy…?"dostal jsem ze sebe pracně a konečně jsem si sedl. Přitáhl jsem kolena k hrudi a opřel si o ně hlavu. Táta se opřel v křesle a zahleděl se do země někam mezi nohy stolu a jeho vlastní chodidla. Vypadal zničeně, provinile, ztrhaně. Zdálo se, jakoby rázem zestárl o několik let. Chvíli bylo ticho, ale pak si dodal odvahy.
"Řeknu ti to od začátku, ano?"zeptal se.
"Dobře."
"Když jsi byl malý kluk, Lyn, tvoje máma, měla dopravní nehodu. Stalo se to pár měsíců před tvými pátými narozeninami."
"Ježiš, to si ani nepamatuju!"vyděsil jsem se.
"Přesně, ale někde v podvědomí víš, že od té doby má máma občas potíže s kolenem. Víš proč."objasnil mi táta a já si uvědomil, že má pravdu.
"Ano…"
"Byla pár týdnů na vozíčku, nemohla pohybovat nohama. Po čase se začala uzdravovat, ale pořád měla problémy s kolenem. Přemlouval jsem ji, aby jela do lázní na rehabilitaci, ale ona s tebou chtěla oslavit narozeniny. Jenže potom se jí přitížilo a ona nakonec souhlasila. Odjela na čtyři měsíce. Sice nás nechtěla nechávat samotné, bála se, abychom něco nevyvedli-" zasmál se "-ale nakonec odjela."
"A jak to-"
"Nepřerušuj mě!"okřikl mě.
"Promiň,"sklonil jsem hlavu.
"Byl jsi strašně aktivní dítě. Pořád jsi musel někde běhat, být mezi ostatními dětmi. Musel jsem s tebou chodit na procházky, do parků a na hřiště." A náhle se zarazil. Zasnil se a na všechno své rozrušení rázem zapomněl. Když znovu promluvil, jeho hlas se změnil. "Bylo to devatenáctého dubna před dvanácti lety. Šli jsme parkem, když do mě vrazil nějaký kluk. Ne, nebyl to kluk, ale muž, byl jen menší. Měl tak krásné oříškové oči a smutný úsměv. Ty oči…přímo prosily o to, aby byly vyslechnuty ze svého žalu a chtěly pomoct. Líbil se ti, chtěl jsi s ním být kamarád, jak jsi řekl. Jmenoval se Frank. Frank Iero…"








Jéé to bude pěkný dál dál