close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

When you were a little boy (3) END

18. března 2008 v 21:27 | Pip |  When you were a little boy
Máme tady konec, vážení a milí, přesně tak, jak jsem slíbila. S Jacqueline jsem vedla rozhovor o povídkách a řekla jsem, že v každé mé stroy je jedna moje část. A už vím, jaká je v téhle a už vím, že vlastně popisuju jakousi realitu.
Takže tenhle díl je pro Jacq, milouši, těšim se na naši svatbuuu, miluju tě, Tomísku!
Snad se vám to aspoň trošku líbilo a já vám děkuji, pokud jste to četli.

"Myslel jsem na ni denně a v duchu jsem se proklínal. Denně jsem se díval do zrcadla a chtělo se mi zvracet. Denně jsem si říkal, že to skončím, ale jediný pohled do těch oříškových očí mě donutil to odložit ještě o den. A o další a další. Bylo to strašně složité. Já ho vážně miloval."do očí se mu vehnaly slzy. Odvrátil jsem hlavu a bojoval s lítostí, která hnala můj vztek na ústup.
"Jak to bylo pak?"zeptal jsem se nemilosrdně. Chtěl jsem, aby to prožil znovu a uvědomil si, že to byla chyba.
"Ten den odešel. Nemohl jsem s ním být, nechtěl jsem to. Nedokázal jsem se mu podívat do očí, protože jsem v nich vždycky viděl tebe a s tebou i Lyn. Musel jsem být sám. Jenže jsem se mu nemohl vyhýbat věčně a i ty jsi chtěl Franka znovu vidět. Částečně vůli tobě, částečně kvůli sobě, jsem se přemohl a domluvil jsem si s ním schůzku. V tom parku, kde jsme se potkali prvně.
'Byla to chyba.'vybalil jsem na něj hned z kraje. Neřekl nic, jen jsem zahlédl, jak kýve hlavou.
'Ale já to myslel vážně.'zašeptal, zvedl se a rychlým krokem odešel pryč." odmlčel se a rychle zamrkal.
"Skončilo to?" zeptal jsem se, ale odpovědí mi bylo jen tiché zavrtění hlavy.
"Bylo to složitější. Pár dní jsem si myslel, že už se nikdy neuvidíme. Jenže jsem to nemohl vydržet. Bez něj mi byl smutno, pořád jsi mi ho připomínal, pořád jsi ho chtěl vidět a, čím víc jsem ti ho odpíral, tím víc jsem si uvědomoval, že chci to samé. Ještě aspoň jednou být s ním. Dotknout se ho, držet ho v objetí nebo cítit jeho vůni. Já ho potřeboval vidět a byl jsem to já, kdo první zavolal a prosil o schůzku. Sešli jsme se, tentokrát bez tebe. Přivítal mě zase tím zničeným pohledem a smutným úsměvem. Mlčeli jsme. Hodně dlouho. Mlčeli jsme, nejen protože ani jeden z nás nevěděl, co říct. My nechtěli mluvit. Slova stejně nebyla na místě. Prostě jsme věděli, že jsme řešení našeho problému vzali za špatný konec. Nechtěli jsme to moc rozmazávat, a tak jsme dělali, jako by se to nestalo. Nic z toho."mlčel. Možná jsem si jen myslel, že už skončil, možná jsem v to doufal.
"Takže jste byli zase přátelé?"
"Nikdy jsme nebyli přátelé, Joshi, nikdy. Jak dlouho si myslíš, že jsem s ním mohl být v jedné místnosti a bojovat sám se sebou, jestli se ho dotknout nebo ne?"zeptal se mě naprosto vážně.
"No...Já nevím..."sklonil jsem hlavu.
"Ani pár hloupých hodin. A jak dlouho jsem se s ním mohl vídat a předstírat, že ten cit, co byl mezi námi vlastně neexistuje?" jen jsem zakroutil hlavou. "Dřív nebo později by se to stejně stalo. Výbuch. Nevydržel to trápení a řekl mi všechno. To, co ke mně cítí, to co prožívá, když děláme, že jsme jenom přátelé. To, že mě opravdu miluje. A já mu to také řekl. Také jsem ho miloval. Dokonce tak moc, že jsem si ani neuvědomoval vážnost situace a nepřestal jsem se s ním vídat úplně. Nevydržel bych to bez něj. A tak jsme se začali stýkat jako každý pár. Jako dva zamilovaní. A bylo to krásné. Některé z těch chvil se mi vryly do paměti navždycky. Něco byly dokonce ty nejkrásnější chvíle v životě. Ty, které jsem prožíval s tvou mámou."zasnil se. Opravdu vypadal šťastně, když vzpomínal. V očích mu plály podivné plamínky a já si něco uvědomil. Uvědomil jsem si, že láska na celý život není totéž jako opravdová láska.
"A...Co jsi chtěl udělat?"
"Myslíš, že jsem přemýšlel, že bych tebe a mámu opustil a šel k Frankovi? Ne, na to jsem ani jednou nepomyslel. Nikdy. Jen jsem nevěděl, jak to skončit. Já i Frank jsem věděli, že to není navždycky a oba jsme věděli, že se naše chvíle blíží ke konci a nikdy se už nebudou opakovat. A oba nás to zraňovalo. Ale blížil se den, kdy se Lyn měla vrátit a my už spolu nedokázali být. nemohl jsem se mu podívat do očí a když jsem to udělal, viděl jsem jen výčitky, bolest a zlomené srdce. Musel jsem ho přestat trápit ještě dva dny před tím, než to mělo skončit.
'Frankie, já... už musím jít.'šeptal jsem mu mezi dveřmi. Držel jsem ho v objetí, a tak jsem cítil, že zachvěl. Tušil to? Nevím.
'Dobře.'souhlasil a chtěl mě pustit, jenže já ho pořád tiskl k sobě. Tak pevně, až to bolelo. Bolelo zevnitř.
'Navždycky.'vymáčkl jsem ze sebe a už jsem se nesnažil zadržet slzy. Nešlo to.
'Já vím.'zašeptal tiše a přerývavě. Také plakal. A strašně se třásl.
'Miluju tě.'přitiskl jsem ho k sobě ještě víc. Jakoby měl vejít do mě a zůstat v mojí duši.
'Já tebe taky. Miluju tě.'zavzlykal.
'Navždycky.'zašeptali jsme oba současně a konečně se pustili. Odešel jsem a ani se m nepodíval do očí. Šel jsem rovnou za tebou. A usnul u tebe v posteli, když jsi mě tam utěšoval."usmál se táta, ale já ve světle zvenku viděl slzy, co se mu při vzpomínce valily z očí. "Ale nebylo to tak jednoduché. Druhý den ještě přišel. Zrovna když jsme šli na hřiště. Přišel se rozloučit i s tebou.
'Vždycky tu budu pro tebe a pro to, co je mezi námi, Gerarde, připravený a blízko. Navždycky.' Naposled mě políbil. Na rozloučenou. A to je právě jediný polibek, na který nezapomenu. Nikdy v životě."dokončil svoje vyprávění. A já ho nechal ještě chvilku v tichu.
"Pořád ho miluješ." neptal jsem se. Já to věděl naprosto jistě. A odpovědí mi bylo sotva znatelné kývnutí hlavy.
S Frankem už se nikdy nesetkal. Možná nechtěl, možná se jen bál. Ale milovat ho nikdy nepřestal.
Jak už jsem říkal, táty jsem si vždycky vážil. Vždycky jsem s ním měl krásný vztah a důvod, proč mi svoje tajemství řekl, byl pouze pocit viny. Ne protože podvedl mámu, ale protože si myslel, že jeho vztah s mužem, co se odehrál přímo před mýma očima, mě ovlivnil v mém životě. Nevím, možné to je. Ale když mi to řekl, vážil jsem si ho ještě víc. I kdybych ho měl možná nenávidět. Nenávidět za tu lež, co říkal mámě celých dvanáct let.
Jenže máma to věděla. Jednou mi vyprávěla, že jí to řekl nějaký cizí muž, s tak krásnýma oříškovýma očima a smutným úsměvem. Oba žili ve lži, i když pravdu znali.
A Frank Iero? Ten žil jen o pár ulic dál a žil svůj vlastní život, plný běžných radostí a strastí, jako každý jiný. Jen byl nablízku své jediné pravé lásce, ochraňoval ji a byl připraven ji chránit, kdykoliv to bylo třeba, přesně tak, jak slíbil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dark_Eye Dark_Eye | Web | 19. března 2008 v 17:22 | Reagovat

pane bože je to fakt nádherný!!A ty poslední odstavce mě úplně dostali!!

2 5ka 5ka | E-mail | Web | 19. března 2008 v 17:31 | Reagovat

mne sa ten pribeh velmi pacil...je velmi dobre napisany a spracovany ;)

3 nunu nunu | E-mail | Web | 19. března 2008 v 18:53 | Reagovat

proč mi tohle děláš? Já brečím, i když jsem si slíbila, že nebudu. To není fér. Ani psát nemůžu. Nádhera...

4 sweetsky sweetsky | Web | 19. března 2008 v 19:04 | Reagovat

To co cítim, když to čtu se nedá popsat slovy..je mi líto že nemůžu dát najevo jak mě to k♥rva vzalo

5 W. W. | 19. března 2008 v 20:01 | Reagovat

Tahle povídka se mi zdá krásně realistická... Abyste to pochopili, taková.. "z obyčejnýho, běžnýho života".

Je kouzelná. :)

6 jinx.x jinx.x | Web | 19. března 2008 v 21:42 | Reagovat

je to nádhera:)

7 Miki Miki | Web | 22. března 2008 v 14:04 | Reagovat

docela sem se i u toho smála, ale ten konec mě rozbrečel...já brečim a usmívám se...to je paradox...krása:*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama