close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Witness and victim 7.

9. března 2008 v 15:41 | Pip |  Witness and victim
No, a po půl roce tady máme něco, co nikdo nečekal!
WaV má pokračování!!
A toto pokračování, stejně jako všechna ostatní, bych chtěla věnovat Petronajtce. Díky ti holka, díky, díky, díky.

Mikey:
Podle toho nadávání, co se ozývalo z chodby, jsem mu asi dveřmi zlomil nos. Chudák. To jsem vážně nechtěl. Ale co, stalo se. Omlouvat se mu nebudu. Protáhl jsem se a pustil si televizi...škoda, že nemám brambůrky.
Náš vztah s Frankem se každým dnem prohluboval. On pouštěl psa na chodbu a ten zuřivě štěkal. Ve čtyři ráno. A já pouštěl Smashingy a ti zuřivě hráli. O půlnoci. A přidaly s k tomu i další naschvály. Frank mi jednou strčil hadici, napojenou na kohoutek u něj v bytě, pod dveře a vytopil mi byt. Já mu zase nechal poslat puget, jménem naší domácí, a on se jí pak tři týdny vyhýbal pětimetrovým obloukem. A, mimo jiné, jednou jsem chytil tu jeho chlupatou bestii a zavřel ji u sebe na balkóně. Frank ji hledal dvě a půl hodiny, než uslyšel, jak štěká a uviděl ji třicet metrů nad zemí. Málem mi vyrazil dveře. Když mi pak nadával , byl tak roztomile červený. Kdybych se nebál toho, že mi, v tu chvíli, ukousne hlavu, skočil bych po něm a celý ten jeho obličej bych zulíbal. Ano. Frankie se mi líbí. Přišel jsem na to, kdy se jednou polonahý promenoval po balkóně a věšel prádlo. Jenže jsem mu nemohl dát své city nikdy najevo, když mě nesnáší. A já jeho taky. Tedy, aspoň do dne, kdy nás oba proudil hluk, vycházející z chodby. Opravdu velký hluk.
"Umlč toho smetáka, skrčku, snažim se zjistit, co se stalo!" hulákal jsem na Franka přes jekot toho čokla. Frank sám ještě vykuleně a rozespale zíral, kde to vlastně je. Kývl hlavou a poslal 'Fifi' spát. Oba jsme se překlonili přes zábradlí schodiště, ale nic jsme neviděli.
"Se vsadim, že se propadlo schodiště,"zavtipkoval Frank.
"Ověřim to,"usmál jsem se a sešel prví schody.
"Tak co?"volal Frank ze shora. Na šestém schodu jsem se zastavil a zíral v němém úžasu. Dvacet schodů, které jsem měl ještě sejít, tam prostě nebylo. Zbyla po nich díra, hromada suti a oblaka prachu, co pomalu usedala na všechno kolem. Prostě…
"Ty vole!"zařval jsem a vyběhl nahoru. Franka překvapil můj výraz.
"No?"pobídl mě ve vypravování, které jsem ještě ani nezačal.
"No. Propadlo se schodiště."pokrčil jsem rameny. Frank se zasmál, ale pak bleskově zvážněl.
"To si děláš prdel?" zeptal se- zavrtěl jsem hlavu. Frank s povzdechem zabořil obličej do dlaní. Chtěl jsem ho utěšil, ale moje oči náhle zblejskly únikový východ. Přeběhl jsem k němu, vzal za kliku a…bylo to zamčený. Mačkal jsem kliku tak zuřivě, divže nevzlétla, ale dveře se neotevřely.
"Co je to za únik, když to ani nejde otevřít?"zanaříkal jsem a otočil se na spolutrosečníka, jestli neví, jak to otevřít. Frank ale jen užasle stál a pozoroval mě. Možná to bylo tím, že jsem na sobě měl jenom boxerky. Ano, věřím si. No, on měl na tobě totéž, takže zima byla nám oběma. Ale to nám prakticky vůbec nedělalo těžkou hlavu. Jen tak jsme stáli proti sobě a zírali na sebe. Beze slov. Fascinovala mě jeho tetování, jeho ruce, břicho, všechno. Nadechoval jsem se, že něco řeknu, ale vyrušil mě zvonivý, protivný hlas.
"Pane Iero, pane Wayi?"pořvával ječák té staré semetriky, co vlastní tenhle dům hrůzy a vyrthl nás ze zkoumání a rozjímání.
"Ano?"zařval Frank a sklonil se přes zábradlí. Měl jsem božský výhled na jeho božský zadek. No, to sem ale nepatří, je přeci krize.
"Opravy budou trvat kolem dvou až tří dnů. Máte tam dost zásob?"vykřikovala dál ta obluda.
"Snad jo,"odpověděl Frank a podíval se na mě. Zrovna včera jsem byl nakoupit, takže moje lednice praskala ve švech. Kývl jsem.
"Takže to zvládnete."ona se neptala, ona nám to oznámila. "O náhradě se dohodneme, jakmile to bude možná."vykvikla naposled domácí a její těžké kroky se vzdalovaly.
"No,"rozhodil jsem rukama.
"No."kývl hlavou Frank. A teď…?
"Nedáš si třeba…kafe?"nevrhl jsem. Naše naschvály budou muset ustoupit.
"Tak jo…Ale vezmu si je…něco na sebe."usmál se Frank a oba jsme zalezli do svých bytů. Rychle jsem na sebe také něco hodil a uklidil oblečení, které se válelo na podlaze v celém bytě. No, návštěvu jsem nečekal. Učesal jsem se a akorát šel najít hrnky, ozvalo se zazvonění. Nechal jsem hrnečky plavat (v myčce??:D ) a šel otevřít. Za dveřmi stál, teď už , bohužel, oblečený, Frank, měl ruce za zády a záhadně se usmíval. Byl jsem připravený bleskově zavřít dveře, kdyby vytáhl vodní pistolku a zase mě zlil od hlavy k patě. On ale jen stát a tak divně se uculoval.
"Víš na co jsem dostal chuť?"byl jsem trochu v šoku, ale zároveň se mi ulevilo, že na mě nechce nic vylít.
"No, to teda nevim,"přiznal jsem a Frank vytáhl ruku tak rychle, ž jsem nadskočil. Pobaveně se tomu zasmál.
"Na čokoládu!"vypískl pak a mával mi balíčkem čokoládových bonbónů před nosem. Oddychl jsem si a ustoupil ze dveří, aby mohl Frank projít. Vhopsal do bytu a rozhlížel se kolem sebe.
"Máš to tu pěkný,"uznal. Zasmál jsem se.
"Ty nevíš, jak to tu vypadá, po všech těch věcech, co jsi mi sem nastražil?"
"Když člověk ucpává záchod, nemá čas se zahlížet kolem!"zasmál se. Ukázal jsem na židli, kam si potom sednul. Došel jsem zalít kafe. Už jsem sahal po konvici, když jsem si uvědomil, že pořád nemám ty hrnky. Začal jsem je lovit v myčce a přemýšlel o vhodném tématu pro rozhovor.
"A kde vlastně pracuješ? Nějak jsem se zapomněl zeptat mezi tim kvantem rozhovorů, co jsme spolu vedli,"zasmáli jsme se.
"V nějakých novinách, nevim, jak se jmenujou,"uchichtl se.
"Já taky!"
"Vážně? Prima! Máme společnýho víc, než se zdá!"zašveholil nadšeně.
"Nejspíš jo,"usrkl jsem kávy a zabrali jsme se do rozhovoru. Probrali jsme všechno, včetně jeho rodiny, mého bráchy - ten detail, že jsem se odstěhoval vlastně jen pro to, aby mě jeho známí nezabili, jsem vynechal - práci, město, lidi kolem, dům, kde bydlíme. Tématu vztahy jsem se ale oba umělecky vyhýbali.
"Zapomněli jsme na tu čokoládu,"podotkl Frank a načal balíček. Usmál jsem se a zavrtěl se na židli. Sáhl jsem po jednom bonbónu, ale on mě chytil za ruku. Vzal bonbón sám a pomalu mi ho dával k ústům. Jemně mi jím obkroužil rty a pak mi ho do pusy dal. Na to se zatvářil nadmíru zděšeně a vyskočil od stolu. "Pro-pro-p-promiň, j-já nechtěl. Nechal jsem se unést, já…já už musím jít!"vyběhl z mého bytu a nechal mě sedět na židli v ohromeném tichu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Petronajt Petronajt | E-mail | Web | 9. března 2008 v 18:26 | Reagovat

Jeeeee,děkujuuuuu!Pip,seš jednička!:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama