Žánr: slash, songfic
Postavy: Gerard / Frankie ( vypráví Gerard Frankiemu )
Poznámka: Není to nic moc, je to trochu přehnaný a drsný... no co. Není to zas moje nejhorší dílo :)
Psáno na slovenskou písničku. Za gramatiku v písničce tudíž neručím .. Na tenhle nápad mě přivedla máma, když mi řekla, že psát dvěma jazyky je rušivé, a že anglicky někdo nemusí rozumět.
Postavy: Gerard / Frankie ( vypráví Gerard Frankiemu )
Poznámka: Není to nic moc, je to trochu přehnaný a drsný... no co. Není to zas moje nejhorší dílo :)
Psáno na slovenskou písničku. Za gramatiku v písničce tudíž neručím .. Na tenhle nápad mě přivedla máma, když mi řekla, že psát dvěma jazyky je rušivé, a že anglicky někdo nemusí rozumět.
Sme rana a nôž.
Sme pravda a lož.
My sme dvaja psi, Abrahám a syn.
Ja sa polepším, ty sa polepši.
Tisíc dôvodov na sto rozchodov
a posledný krát pokus o návrat.
Sme pravda a lož.
My sme dvaja psi, Abrahám a syn.
Ja sa polepším, ty sa polepši.
Tisíc dôvodov na sto rozchodov
a posledný krát pokus o návrat.
"Frankie, p-přestaň."
"Ale no tak, Gee. Uvolni se trochu..."
Neviděl jsem ti do tváře, ale cítil jsem tvůj dech na krku. Cítil jsem, jak se tvoje břicho otírá o moje záda, a ruce jsi měl pevně obmotané okolo mého hrudníku. Tak pevně, až to bolelo. Chtěl jsem se k tobě otočit, ale nedovolil jsi mi to - zaklonil jsi mi hlavu tak, abych ji měl opřenou o tvůj krk. Úmyslně ses o mě otíral, úmyslně jsi mě držel tak pevně. Zase jsi mě přinutil. Přinutil zavřít oči, roztřásl jsi můj dech. Když se mě totiž dotýkáš, cítím podivnou slabost. Chci si užívat tu pozornost, to, že se mojí kůže dotýká někdo, koho miluju. Ale přesně tohle je přece to, co jsem nechtěl.
"F-frankie, nedělej to..."
Ale i přes moje protesty jsi mě políbil - dlouze a hrubě. Ochutnával jsem alkohol z tvých úst. Potom jsi mi přiložil k ústům láhev, ze které jsi předtím pil ty. Když se mě to chladné sklo dotklo, odvrátil jsem hlavu, ale tys mi tu zasranou láhev pořád přikládal k ústům, až jsem nakonec povolil čelist a nechal tě vlít mi do krku celý zbytek lahve. Rychle jsem polykal, abych se nezadusil, ale přesto mi po bradě stékaly drobné potůčky vychlazeného piva. Jazykem ses o ně postaral, a zanechal jsi mi na krku ulepené stopy po tvých slinech. Neutřel jsem si je.
Měl jsem vědět, že ten zasraný večírek skončí takhle. Přesně tak, jak jsem nechtěl... jak jsem si přísahal, že to nesmí skončit.
Pamatuješ si, když jsem ti zavolal a pozval tě k sobě, jak jsi mě odmítal? Jak jsi byl odtažitý? Snažil jsem se o rádoby bezstarostný hlas, ale i tak se mi zdálo, žes vycítil skrytý úmysl.
"Proč mi voláš, Gerarde?"
"Chtěl jsem tě pozvat na takovou pánskou jízdu, bude tam pár kamarádů a tak jsem si řekl, jestli... jestli bys nechtěl přijít taky...?"
Dlouhé ticho, během kterého jsem se modlil. Věděl jsem, že teď musím mlčet a nechat tě, ať odpovíš sám. Nesmím naléhat. Prosím...
"Tak dobře."
Vydechl jsem si úlevou. "Dnes večer u mě? Asi v šest."
"Okay." Píííp.
... Snad jsem měl v úmyslu dát nás zase... znovu dohromady? Ale ne! Nesmysl. Budu si nalhávat, že je konec, až tomu doopravdy uvěřím? Ne... chci věřit, že nic není ztracené. Že všechno se dá ještě vrátit. Nebo přinejmenším to, co teď potřebuju... co chci.
Opravdu jsi přišel - po jednom dlouhém měsíci, kdy jsme se rozešli, jsi byl znovu v mém bytě. A já schovával za kamarádskou párty to, že jsem tě chtěl vidět. Odolával jsem pokušení, sledoval tebe i ostatní, jak se opíjíte, zatímco sedíme v kruhu a hrajeme flašku. Stálo mě to tolik přemáhání! Přísahal jsem, že jsem s alkoholem skončil, ale tys mě záměrně přinutil zrušit slib, který jsem dal sobě, tobě i ostatním. Ano, udělal jsi to schválně - záměrně jsi mě trápil. Neříkám, že vědomě, ale upřímně - kolik věcí dělá člověk vědomě? Dost málo. Něco jsem zkrátka nemohl přičítat jenom tvojí opilosti.
Vím, nejspíš jsi mě trestal. Přestože jsem nebyl opilý, vnímal jsem všechno jakoby z velké dálky - hlasitý smích kluků, bouřku za oknem. Jediné, co jsem vnímal blízko, byly tvoje ruce, tvůj dech, tvůj šepot.. Znovu jsem si mohl užívat tvých rukou, jejich dotek, tvojí pozornost... ale ne lásku. Z tohohle bylo cítit jen kurvení - sex - alkohol - drogy. Ale přesto jsem si to užíval. Bylo to zvrhlé, věděl jsem, že se sám ponižuju, věděl jsem, že víš, o co mi jde - ale v tu chvíli mi to bylo šuma fuk. Hrál jsem si na nevinného, chtěl jsem znovu vzdychat při tvých dotecích, znovu sténat tvoje jméno.
Vycítil jsi to. I když jsi byl opilý, věděl jsi - a já tuším, že už od začátku -, co chci. Možná jsi mě za to chtěl potrestat, možná za to, že jsem to s námi skončil kvůli zasnoubení s Lynn. Tvoje doteky se změnily na hrubé škrábání nehtů po mé kůži, nedovolil jsi mi dýchat.
"Vždyť ty jsi kurva, Gee," zasyčel jsi. "Stačí na tebe sáhnout a už vzdycháš." Schválně jsi mi zajel rukou do kalhot a sevřel v ruce můj penis. Měl jsi pravdu, jsem kurva. Nenáviděl jsem, když někdo dělal věci v rozporu s tím, co říká. Tělo mě nutilo se ti poddat, ale v duchu jsem měl vztek a bolelo mě to, co jsi mi říkal. Takhle jsem to přece sakra nechtěl!
"Hahaha, Gerarde, pozor, ať se tu nevystříkáš!" zasmál se Quinn a všichni vyprskli.
"A Ray si musí vyholit afro!" křikl Mikey.
"V žádným případě," odsekl Ray a sundal si mikinu.
"Uzavřeme sázku?" ozval ses najednou a vrhl po mně ošklivý pohled. "I když budu tady Gerarda jakkoliv provokovat, vsaďte se, že mi nikdy nevrazí. A jestli jo, dostane za to... jednu noc. Se mnou."
"To je pitomost!" odsekl jsem. "Jste všichni namol!"
Bert se rozesmál. "Ale to je dobrá sázka! Jen do toho, Frankie!"
Rychle jsem se na tebe podíval. To přece nemůžeš myslet vážně... to ti mám dát facku, aby ses se mnou nedobrovolně vyspal? Nikdy! Ale ani to, žes byl opilý, tě neomlouvalo z věcí, které jsi řekl. "Tak co, je ta potetovaná píča lepší v posteli než já?" Přiblížil ses ke mně obličejem tak, že jsem byl od tebe sotva pár centimetrů.
"Frankie, nech toho, nechceš se přece ztrapnit," řekl jsem klidně.
"Ale, Gee má asi strach. Tak co, srábku? Strkáš jí ho i do toho jejího tučnýho zadku? A dělá tě aspoň dobře? Aspoň tolik, jako jsem tě dělal j-?"
"Dost! Tohle nebudu poslouchat." Chtěl jsem se zvednout, ale s nečekanou silou jsi mě strhl zpátky na zem.
"Tak to teda budeš," zavrčel jsi výhružně. Opravdu jsem tě nepoznával. Ty tu facku snad chceš... chceš mě do postele. Chceš prohrát. "Víš, že s ní šukal i Mikey? Ona totiž šukala každýho, ale Mikey je s tím svým-"
"Frankie, prosím..." odvrátil jsem hlavu, ale chytls mě za bradu a přinutil mě dívat se ti do očí.
"-ptákem tak pomalý, že to tý kurvě nestačilo a musela se jít kurvit i ke mně - a já jí-"
"Není to pravda!"
"-ošukal tu její prdel tak, že si tejden nesedne... a Mikey-"
PLESK!
"Tohle jsi chtěl, ty ubohej parchante?" Vstal jsem a zamířil k sobě do pokoje. Ve dveřích jsem se otočil na ostatní. "Uklízet tu nemusíte, ale vypadněte." A pak už jsem s pláčem padl na postel. Oba jsme to přehnali. Vlastně to jinak dopadnout nemohlo. Ať jsem si od toho sliboval cokoliv, nevyšlo to. Doufám, že tě to bolí stejně...
"Ale no tak, Gee. Uvolni se trochu..."
Neviděl jsem ti do tváře, ale cítil jsem tvůj dech na krku. Cítil jsem, jak se tvoje břicho otírá o moje záda, a ruce jsi měl pevně obmotané okolo mého hrudníku. Tak pevně, až to bolelo. Chtěl jsem se k tobě otočit, ale nedovolil jsi mi to - zaklonil jsi mi hlavu tak, abych ji měl opřenou o tvůj krk. Úmyslně ses o mě otíral, úmyslně jsi mě držel tak pevně. Zase jsi mě přinutil. Přinutil zavřít oči, roztřásl jsi můj dech. Když se mě totiž dotýkáš, cítím podivnou slabost. Chci si užívat tu pozornost, to, že se mojí kůže dotýká někdo, koho miluju. Ale přesně tohle je přece to, co jsem nechtěl.
"F-frankie, nedělej to..."
Ale i přes moje protesty jsi mě políbil - dlouze a hrubě. Ochutnával jsem alkohol z tvých úst. Potom jsi mi přiložil k ústům láhev, ze které jsi předtím pil ty. Když se mě to chladné sklo dotklo, odvrátil jsem hlavu, ale tys mi tu zasranou láhev pořád přikládal k ústům, až jsem nakonec povolil čelist a nechal tě vlít mi do krku celý zbytek lahve. Rychle jsem polykal, abych se nezadusil, ale přesto mi po bradě stékaly drobné potůčky vychlazeného piva. Jazykem ses o ně postaral, a zanechal jsi mi na krku ulepené stopy po tvých slinech. Neutřel jsem si je.
Měl jsem vědět, že ten zasraný večírek skončí takhle. Přesně tak, jak jsem nechtěl... jak jsem si přísahal, že to nesmí skončit.
Pamatuješ si, když jsem ti zavolal a pozval tě k sobě, jak jsi mě odmítal? Jak jsi byl odtažitý? Snažil jsem se o rádoby bezstarostný hlas, ale i tak se mi zdálo, žes vycítil skrytý úmysl.
"Proč mi voláš, Gerarde?"
"Chtěl jsem tě pozvat na takovou pánskou jízdu, bude tam pár kamarádů a tak jsem si řekl, jestli... jestli bys nechtěl přijít taky...?"
Dlouhé ticho, během kterého jsem se modlil. Věděl jsem, že teď musím mlčet a nechat tě, ať odpovíš sám. Nesmím naléhat. Prosím...
"Tak dobře."
Vydechl jsem si úlevou. "Dnes večer u mě? Asi v šest."
"Okay." Píííp.
... Snad jsem měl v úmyslu dát nás zase... znovu dohromady? Ale ne! Nesmysl. Budu si nalhávat, že je konec, až tomu doopravdy uvěřím? Ne... chci věřit, že nic není ztracené. Že všechno se dá ještě vrátit. Nebo přinejmenším to, co teď potřebuju... co chci.
Opravdu jsi přišel - po jednom dlouhém měsíci, kdy jsme se rozešli, jsi byl znovu v mém bytě. A já schovával za kamarádskou párty to, že jsem tě chtěl vidět. Odolával jsem pokušení, sledoval tebe i ostatní, jak se opíjíte, zatímco sedíme v kruhu a hrajeme flašku. Stálo mě to tolik přemáhání! Přísahal jsem, že jsem s alkoholem skončil, ale tys mě záměrně přinutil zrušit slib, který jsem dal sobě, tobě i ostatním. Ano, udělal jsi to schválně - záměrně jsi mě trápil. Neříkám, že vědomě, ale upřímně - kolik věcí dělá člověk vědomě? Dost málo. Něco jsem zkrátka nemohl přičítat jenom tvojí opilosti.
Vím, nejspíš jsi mě trestal. Přestože jsem nebyl opilý, vnímal jsem všechno jakoby z velké dálky - hlasitý smích kluků, bouřku za oknem. Jediné, co jsem vnímal blízko, byly tvoje ruce, tvůj dech, tvůj šepot.. Znovu jsem si mohl užívat tvých rukou, jejich dotek, tvojí pozornost... ale ne lásku. Z tohohle bylo cítit jen kurvení - sex - alkohol - drogy. Ale přesto jsem si to užíval. Bylo to zvrhlé, věděl jsem, že se sám ponižuju, věděl jsem, že víš, o co mi jde - ale v tu chvíli mi to bylo šuma fuk. Hrál jsem si na nevinného, chtěl jsem znovu vzdychat při tvých dotecích, znovu sténat tvoje jméno.
Vycítil jsi to. I když jsi byl opilý, věděl jsi - a já tuším, že už od začátku -, co chci. Možná jsi mě za to chtěl potrestat, možná za to, že jsem to s námi skončil kvůli zasnoubení s Lynn. Tvoje doteky se změnily na hrubé škrábání nehtů po mé kůži, nedovolil jsi mi dýchat.
"Vždyť ty jsi kurva, Gee," zasyčel jsi. "Stačí na tebe sáhnout a už vzdycháš." Schválně jsi mi zajel rukou do kalhot a sevřel v ruce můj penis. Měl jsi pravdu, jsem kurva. Nenáviděl jsem, když někdo dělal věci v rozporu s tím, co říká. Tělo mě nutilo se ti poddat, ale v duchu jsem měl vztek a bolelo mě to, co jsi mi říkal. Takhle jsem to přece sakra nechtěl!
"Hahaha, Gerarde, pozor, ať se tu nevystříkáš!" zasmál se Quinn a všichni vyprskli.
"A Ray si musí vyholit afro!" křikl Mikey.
"V žádným případě," odsekl Ray a sundal si mikinu.
"Uzavřeme sázku?" ozval ses najednou a vrhl po mně ošklivý pohled. "I když budu tady Gerarda jakkoliv provokovat, vsaďte se, že mi nikdy nevrazí. A jestli jo, dostane za to... jednu noc. Se mnou."
"To je pitomost!" odsekl jsem. "Jste všichni namol!"
Bert se rozesmál. "Ale to je dobrá sázka! Jen do toho, Frankie!"
Rychle jsem se na tebe podíval. To přece nemůžeš myslet vážně... to ti mám dát facku, aby ses se mnou nedobrovolně vyspal? Nikdy! Ale ani to, žes byl opilý, tě neomlouvalo z věcí, které jsi řekl. "Tak co, je ta potetovaná píča lepší v posteli než já?" Přiblížil ses ke mně obličejem tak, že jsem byl od tebe sotva pár centimetrů.
"Frankie, nech toho, nechceš se přece ztrapnit," řekl jsem klidně.
"Ale, Gee má asi strach. Tak co, srábku? Strkáš jí ho i do toho jejího tučnýho zadku? A dělá tě aspoň dobře? Aspoň tolik, jako jsem tě dělal j-?"
"Dost! Tohle nebudu poslouchat." Chtěl jsem se zvednout, ale s nečekanou silou jsi mě strhl zpátky na zem.
"Tak to teda budeš," zavrčel jsi výhružně. Opravdu jsem tě nepoznával. Ty tu facku snad chceš... chceš mě do postele. Chceš prohrát. "Víš, že s ní šukal i Mikey? Ona totiž šukala každýho, ale Mikey je s tím svým-"
"Frankie, prosím..." odvrátil jsem hlavu, ale chytls mě za bradu a přinutil mě dívat se ti do očí.
"-ptákem tak pomalý, že to tý kurvě nestačilo a musela se jít kurvit i ke mně - a já jí-"
"Není to pravda!"
"-ošukal tu její prdel tak, že si tejden nesedne... a Mikey-"
PLESK!
"Tohle jsi chtěl, ty ubohej parchante?" Vstal jsem a zamířil k sobě do pokoje. Ve dveřích jsem se otočil na ostatní. "Uklízet tu nemusíte, ale vypadněte." A pak už jsem s pláčem padl na postel. Oba jsme to přehnali. Vlastně to jinak dopadnout nemohlo. Ať jsem si od toho sliboval cokoliv, nevyšlo to. Doufám, že tě to bolí stejně...
Pýtaj si, čo chceš,
všetko dostaneš.
Nik nás nepozná, nikto nevie viac,
ako z bláznom žiť, prázdno je náš byt.
Iba ty to vieš, a ja to viem tiež.
Iba ty to vieš, a ja to viem tiež.
všetko dostaneš.
Nik nás nepozná, nikto nevie viac,
ako z bláznom žiť, prázdno je náš byt.
Iba ty to vieš, a ja to viem tiež.
Iba ty to vieš, a ja to viem tiež.
Ozvalo se váhavé zaskřípání dveří a vešel jsi dovnitř. Možná se mi to jen zdálo, možná jsi opravdu vypadal celkem střízlivě a... zahanbeně. Posunul jsem se na posteli na znamení, že si ke mně můžeš lehnout, i když jsem o to nijak zvlášť nestál. Chtěl jsem být po té komedii radši sám.
Postel zavrzala a prohnula se, když se na ni položilo tvoje tělo. Přisunul ses blíž ke mně. "Tak... máš jednu noc. Se mnou. Celou jenom podle tebe.."
"Ne, Frankie. Takhle to nechci. Odejdi... prosím."
Opravdu jsi odešel a nechal mě samotného. Tak samotného a opuštěného, jako ještě nikdy. Ale radši ať to není vůbec, než takhle.
A tak uběhl další měsíc. Příští týden jsme se s Lynn měli brát - už jsme rozeslali pozvánky. Odmítl jsi jít mi za svědka. Nabídl se Mikey. Chápal jsem tě, rozuměl jsem ti. Věděl jsem, jak se cítíš. Doufal jsem, že se s tím nějak srovnáš. Ale v hloubi duše jsem byl neklidný. Jako by něco bylo špatně. Tys byl sám - já - já měl Lyn. Ale přesto - přesto jsem se cítil osaměle. V tichém prázdném bytě, bez tebe... bez lásky...
Kdykoliv jsem viděl tvojí - v poslední době tolik strhanou tvář - bylo mi tak mizerně. Vyčítal jsem si to. Moc dobře jsem věděl, že chceš být se mnou, i když jsi byl tolik naštvaný, když jsem ti oznámil, že se s Lynn budeme brát. Ale kdykoliv jsem viděl její rozjasněnou tvář, hlodalo mě to uvnitř. Něco se se mnou dělo, a já nevěděl, co.
Postel zavrzala a prohnula se, když se na ni položilo tvoje tělo. Přisunul ses blíž ke mně. "Tak... máš jednu noc. Se mnou. Celou jenom podle tebe.."
"Ne, Frankie. Takhle to nechci. Odejdi... prosím."
Opravdu jsi odešel a nechal mě samotného. Tak samotného a opuštěného, jako ještě nikdy. Ale radši ať to není vůbec, než takhle.
A tak uběhl další měsíc. Příští týden jsme se s Lynn měli brát - už jsme rozeslali pozvánky. Odmítl jsi jít mi za svědka. Nabídl se Mikey. Chápal jsem tě, rozuměl jsem ti. Věděl jsem, jak se cítíš. Doufal jsem, že se s tím nějak srovnáš. Ale v hloubi duše jsem byl neklidný. Jako by něco bylo špatně. Tys byl sám - já - já měl Lyn. Ale přesto - přesto jsem se cítil osaměle. V tichém prázdném bytě, bez tebe... bez lásky...
Kdykoliv jsem viděl tvojí - v poslední době tolik strhanou tvář - bylo mi tak mizerně. Vyčítal jsem si to. Moc dobře jsem věděl, že chceš být se mnou, i když jsi byl tolik naštvaný, když jsem ti oznámil, že se s Lynn budeme brát. Ale kdykoliv jsem viděl její rozjasněnou tvář, hlodalo mě to uvnitř. Něco se se mnou dělo, a já nevěděl, co.
Najhoršie výčitky sú tie nemé,
prečo sa súčasne milujeme a zraňujeme,
všetko vieme, prečo sa chápeme - nechápeme?
Je zázrak ako sa rany hoja.
Tak už mi zavolaj, láska moja.
Nikto ťa nemá rád, tak ako ja,
tak už sa nehnevaj, láska moja.
prečo sa súčasne milujeme a zraňujeme,
všetko vieme, prečo sa chápeme - nechápeme?
Je zázrak ako sa rany hoja.
Tak už mi zavolaj, láska moja.
Nikto ťa nemá rád, tak ako ja,
tak už sa nehnevaj, láska moja.
Často jsem vzpomínal na nás dva. Na ten večer, kdy ses opil - na tu pitomou sázku. Měl jsem toho využít? Hloupost! Tolik jsem toužil si s tebou promluvit. Nevím, proč - ale vím, že musím. To já za to přece můžu... ale nešlo to vrátit. Prostě už se stalo.
"Ahoj, tady Frank. Právě nejsem doma, zanechte mi vzkaz." Píííp.
"Ahoj, Frankie... tady Gerard. Prosím, zavolej mi, chci si s tebou promluvit." Píííp.
"Ahoj, tady Frank. Právě nejsem doma, zanechte mi vzkaz." Píííp.
"Frankie, prosím! Zvedni to. Musím s tebou mluvit." Píííp.
Dva dny před svatbou. Musel jsem utéct od té přetvářky. Za tebou. Proč za tebou? Nevím. Ale chtěl jsem.
Crrrn! Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrn!
Buch! Buch buch buch!
"Frankie!" křičel jsem přes dveře. "Frankie, prosím! Otevři mi! Musím s tebou ještě mluvit! Kamaráde... Frankie, prosím!"
Nikdo neotvíral. Ale okno bylo pootevřené... naštěstí. Musel jsem vlézt jím. Věděl jsem, že jsi uvnitř... byla už skoro noc a uvnitř se svítilo. Prošel jsem tvým bytem, kde už jsem tak dlouho nebyl. Nikde nikdo. Šel jsem do koupelny.
A když jsem otevřel dveře... nebyl jsi to ty. Byla to plačící troska. Třesoucí se rukou jsi držel nad svým zápěstím žiletku, na podlaze byl rozbitý holicí strojek. Vrhl jsem se k tobě a chytl tě za ruku, aby sis nemohl ublížit. Vyndal jsem ti žiletku z dlaně a sledoval tvojí ruku, na které už sis stačil způsobit pár drobných řezných ranek.
"Frankie..." Chtěl jsem tě obejmout, ale tys měl ještě tolik síly, abys to odmítl. Uhnul jsi mi.
Tvůj zoufalý pláč zaplňoval tichou koupelnu a já se musel dívat na tvoje svíjející se tělo. Byl jsi tak zoufalý a bezmocný. Chápal jsem, proč jsi odmítl moje objetí. Když tě někdo chce obejmout, dá ti i on najevo, že to potřebuješ - že tvoje problémy jsou skutečné. Ale nebylo to spíš tím, že jsem to já?
"Miláčku, co tě to napadlo." Neřekl jsem to ani jako otázku, ani jako výčitku. Opatrně jsem tě objal a ty ses mi zhroutil v náručí.
"Šššt, Frankie. Už je to dobré.."
"Není!" vyhrkl jsi plačtivě a zoufale. "Já... já si t-tolik přál, aby... abys se mnou z-zůstal... abych tvůj prsten na ruce nosil já... já tě nepřestal milovat! Bez tebe to n-nezvládnu..."
"Už nikdy to nebudeš muset zvládat beze mě, Frankie. Promiň za to, že jsem byl tak hloupý, promiň za tu facku a za všechno. I já tě miluju."
"N-nemiluješ! Říkáš to jen tak, abych se n-nezabil!"
"Ne, ne, ne. Podívej, Frankie..." Sundal jsem si prsten a zahodil ho. "Bude to dobré. Slibuju."
Nedal jsi najevo, jestli mi věříš. Žádná radost, ani nedůvěra. Nic. Jen jsi zavřel oči a celou vahou se o mě opřel. Možná sis chtěl užít nějaké naposled. Ale já ti dokážu, že je to jen tvoje mýlka. Protože jsou tu ještě nesplacené dluhy... a sázky.
"Ahoj, tady Frank. Právě nejsem doma, zanechte mi vzkaz." Píííp.
"Ahoj, Frankie... tady Gerard. Prosím, zavolej mi, chci si s tebou promluvit." Píííp.
"Ahoj, tady Frank. Právě nejsem doma, zanechte mi vzkaz." Píííp.
"Frankie, prosím! Zvedni to. Musím s tebou mluvit." Píííp.
Dva dny před svatbou. Musel jsem utéct od té přetvářky. Za tebou. Proč za tebou? Nevím. Ale chtěl jsem.
Crrrn! Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrn!
Buch! Buch buch buch!
"Frankie!" křičel jsem přes dveře. "Frankie, prosím! Otevři mi! Musím s tebou ještě mluvit! Kamaráde... Frankie, prosím!"
Nikdo neotvíral. Ale okno bylo pootevřené... naštěstí. Musel jsem vlézt jím. Věděl jsem, že jsi uvnitř... byla už skoro noc a uvnitř se svítilo. Prošel jsem tvým bytem, kde už jsem tak dlouho nebyl. Nikde nikdo. Šel jsem do koupelny.
A když jsem otevřel dveře... nebyl jsi to ty. Byla to plačící troska. Třesoucí se rukou jsi držel nad svým zápěstím žiletku, na podlaze byl rozbitý holicí strojek. Vrhl jsem se k tobě a chytl tě za ruku, aby sis nemohl ublížit. Vyndal jsem ti žiletku z dlaně a sledoval tvojí ruku, na které už sis stačil způsobit pár drobných řezných ranek.
"Frankie..." Chtěl jsem tě obejmout, ale tys měl ještě tolik síly, abys to odmítl. Uhnul jsi mi.
Tvůj zoufalý pláč zaplňoval tichou koupelnu a já se musel dívat na tvoje svíjející se tělo. Byl jsi tak zoufalý a bezmocný. Chápal jsem, proč jsi odmítl moje objetí. Když tě někdo chce obejmout, dá ti i on najevo, že to potřebuješ - že tvoje problémy jsou skutečné. Ale nebylo to spíš tím, že jsem to já?
"Miláčku, co tě to napadlo." Neřekl jsem to ani jako otázku, ani jako výčitku. Opatrně jsem tě objal a ty ses mi zhroutil v náručí.
"Šššt, Frankie. Už je to dobré.."
"Není!" vyhrkl jsi plačtivě a zoufale. "Já... já si t-tolik přál, aby... abys se mnou z-zůstal... abych tvůj prsten na ruce nosil já... já tě nepřestal milovat! Bez tebe to n-nezvládnu..."
"Už nikdy to nebudeš muset zvládat beze mě, Frankie. Promiň za to, že jsem byl tak hloupý, promiň za tu facku a za všechno. I já tě miluju."
"N-nemiluješ! Říkáš to jen tak, abych se n-nezabil!"
"Ne, ne, ne. Podívej, Frankie..." Sundal jsem si prsten a zahodil ho. "Bude to dobré. Slibuju."
Nedal jsi najevo, jestli mi věříš. Žádná radost, ani nedůvěra. Nic. Jen jsi zavřel oči a celou vahou se o mě opřel. Možná sis chtěl užít nějaké naposled. Ale já ti dokážu, že je to jen tvoje mýlka. Protože jsou tu ještě nesplacené dluhy... a sázky.
Nikto ťa nemá rád, tak ako ja,
tak už sa nehnevaj, láska moja.
tak už sa nehnevaj, láska moja.
(Elán - Láska moja)








.....ach..to je...no, prostě nemám slov