close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Chapter two --> Truly Friendship (Part 1)

25. dubna 2008 v 21:40
Štve mě, že mi to nevyšlo do ednoho článku, ale co se dá dělat.
Konečně drhý díl, sand už to teď půjde rychleji...
A já o vás teď žádám, ne já POTŘEBUJU, vaše komentáře!
Kdo to přečte a neokomentuje, bude proklet!!!

Přátelství je dar. Dar, co poskytuje útočiště plné lásky, důvěry a štěstí. Přátelství je pohled na svět a překážky v něm, je to láska, to tajemné kouzlo, a je to i hazard. Dáváme svá srdce v sázku a někdy je poskytneme i někomu, kdo si toho nedokáže vážit.
Přítel je část duše a srdce. Je jisté, že je někde ve vás.
Opravdový přítel kráčí v našem stínu, i když ví, že to není třeba. Opravdový přítel totiž čeká, až budeme padat, aby nás mohl chytit.
Opravdové přátelství se ukáže, až když se zdá, že je vše ztraceno.
Jako každý večer sedával Bert McCracken v okně a pozoroval západ slunce. Jako každý večer utekl ze svého pokoje a vylezl na půdu, která už stejně nesloužila ani svému účelu. Nebylo tam nic. Na dřevěnou podlahu už usedla tlustá vrstva prachu, porušená jen několika mělkými stopami, tapety se odlupovaly a za stropu visely jen pavučiny. Byl zrovna čtvrtek. Ten nejdelší den. Blížil se totiž víkend, kdy s Mattem vyráželi do hudebních klubů, kde se pokaždé našel nějaký koncert, který by se jim líbil. Měl rád své útěky. Když byl tak daleko od domova, tam, kde ho všichni znají tak, jak si on vybral, cítil se jinak. Cítil se svobodný a necítil se sám. Nebyl tam nikdy sám. Našel si tam pár stálých kamarádů, které měl rád a dokonce oni měli rádi jeho. A ne pro peníze.
Jako každý večer přemýšlel nad svým tajným životem a nad lidmi, co jsou v něm. Nad tím, co je spojilo. Měl hudbu rád, vždycky jí měl rád. Jenže když to řekl rodičům, přihlásili ho na kurzy klavíru, houslí a podobných věcí. Nakonec si ale vydupal i kurz hraní na kytaru a konečně byl spokojený. Tedy…do té doby než dospěl. Málem se dokonale zamotal do vlastních myšlenek, protože jeden bláznivý nápad mu jich v hlavě rozvířil skoro nekonečné množství. Široce se usmál a seběhl schody až do přízemí, kde v obýváku seděla jako matka.
"Mami?"zeptal se zdvořile.
"Ano, Roberte?"
"Půda se nepoužívá, že ne?"ptal se, aby to nevypadalo, že o tom něco ví. Matka se na něj překvapeně podívala.
"Nepoužívá, proč to chceš vědět?"zvedla obočí.
"Chtěl bych si tam zařídit něco jako studio. Nebylo by to studio, ale nastěhoval bych si tam klavír a hrál. Abych si zkrátil volnou chvíli. Pořád se nudím a vzpomněl jsem si, jak jsem hrával na piáno, kytaru a tak."pokrčil rameny. Jeho matka chvilku přemýšlela a sjížděla syna podivným pohledem, ale nakonec se zářivě, a možná ani ne falešně, usmála.
"Jistě!"přitakala horlivě. "Konečně jsi dostal rozum, synku!"objala ho. "Ale nevím, jak to na půdě vypadá, možná to bude chtít menší úpravy. A rozhodně tam budeme muset nechat udělat zvukovou izolaci!"znovu se posadila.
"Nedělej si starosti, já to všechno zařídím. Jen jsem potřeboval tvoje dovolení."pousmál se Bert a vstal. "O víkendu zajedu do města a poptám se tam po nějaké dobré firmě."
"Jistě! Dělej, jak myslíš!"kývala hlavou a vesele se usmívala.
"Díky, mami, dobrou noc."rozloučil se Bert a matka mu mávla. Bert si za dveřmi neodpustil radostný výskok. Možná, že se to všechno podaří. Vyběhl po schodech a posadil se k počítači ve svém pokoji. Našel si nějaké stránky firem, co dělají zvukové izolace vybral tu nejlepší, která sídlila v okolí několika kilometrů. Aby se rodiče neptali. Podíval se na stránky letního festivalu a v chatové místnosti byl akorát jeden člověk. Zase ten Frankenstein. On snad nevypíná počítač. Bert se usmál a napsal pozdrav. Po minutě se objevila i odpověď a číslo, které zadal do ICQ. Přidal si Frankensteina do seznamu a čekal, jestli to bude on, kdo napíše první.
Frankenstein: Zdravim!
Double_Life: Čus…
Frankenstein: Konečně se někdo ozval :D…Už jsi na Summeru někdy byl?
Double_Life: Je tam nějak mrtvo :D Nebyl, jedu prvně…teda, pokud to všechno vyjde podle plánu.
Frankenstein: Aha, já jedu s partou…jedeme taky prvně. Už se těšim, konečně nějaký odreagování.
Double_Life: Já bych měl jet s kámošem, ale možná nás pojede víc…můžem se tam někde sejít;)
Frankenstein: Jasně! Rád poznávám nový lidi! Hlavně lidi…stejný jako já.
Double_Life: Přesně…tady je to strašný, cejtim se tu jako někdo jinej…není tu nikdo, kdo by byl jako já.
Frankenstein: Proto ta přezdívka? Jinak, jsem Frank…
Double_Life: Přesně proto…Jsem Bert…Odkud jsi?
Frankenstein: Monroeville…severní Jersey…ty?
Double_Life: Greenhill…jižní Jersey:D Takže se na ulici nepotkáme:D
Frankenstein: To asi ne:D Hele, budu muset končit…Šéf má nějaký kecy..a hlavně budeme zavírat.
Double_Life: Jsi v práci? Co děláš?
Frankenstein: Makám v knihovně…půjčuju knížky, přebírám knížky, říkám "nevedeme" nebo "zrovna není k dostání" a "povinná četba pro střední školy je vzadu, třetí regál zprava" :D Je to strašná nuda, ale peníze za nic, to se mi líbí. Dělám tu jen do prázdnin…pak chci jet někam pryč, najít si byt, lepší práci a začít znova. To by se mi líbilo.
Double_Life: :D:D:D Taky bych chtěl začít znovu, jinde a jako někdo jinej…To je můj sen.
Frankenstein: Jednou si ty sny všechny splníme ;) Ale už fakt musim, budeš tu i zítra?
Double_Life: Zítra asi ne, jedu na nějakej koncert…
Frankenstein: Škoda, tak jindy, měj se;)
Double_Life: Čau…:D
Odhlásil se a v břiše se mu rozlil příjemný pocit. Nevěděl, proč, ale cítil se ještě mnohem líp, než předtím. Líp, než kdy dřív.
Byl pátek a tentokrát Bert zeď nepřelézal. Nasedl do svého auta, co dostal k narozeninám, a nastartoval tichý motor. Stejně dojel do tmavé, nepoužívané uličky, převlékl se do roztrhaného černého oblečení a vyjel k Mattovu domu. Zazvonil a Matt mu, jako vždy, přišel otevřít.
"Ahoj, jdem?"usmál se Bert, ale Matt se zamračil.
"Promiň, Berty, ale nemůžu jet."omluvil se podivným hlasem. Bert stál mezi dveřmi a cítil se, jako by ho někdo poli horkou, a hned v zápětí, ledovou vodou. Nechápal, co se děje, možná to je jen vtip. Matt by mu přeci zavolal před tím, než by jeli. Nebo ne?
"A-ha…A proč?"vykoktal po chvíli trapného ticha.
"Rodiče,"pokrčil rameny Matt, ale Bert možná tušil, že je něco v nepořádku. Smutně po kamarádovi loupl očima, ale ten jakoby zkameněl. Dřív, co dřív, ještě včera, by čekal lítost v jeho hlase a soucitné poplácání po rameni, ale tohle…bylo zvláštní. Tak nepříjemně zvláštní.
"Aha…tak jo. M-měj se,"zamumlal zklamaně a otočil se k odchodu. Ještě, než Matt zavřel dveře, křikl: "Příští pátek!" a odcházel k autu. Zarazil ho ale kamarádův hlas.
"Berty!" Bert se otočil. "Promiň, ani příští pátek…" teď to ale omluvně znělo. Znělo to omluvně a provinile a Bert pochopil, že už možná nikdy nebude muset v pátek zvonit u dveří domu Metthewa Sanderse. Rozčileně, a snad aby Matt neviděl jeho slzy, se otočil a prudce zabouchl dveře auta. Nastartoval a, poprvé sám, se vydal vstříc něčemu, co nemohl tušit.
Ani se neohlížel k budově, kde bydlel jeho kamarád. Ne, neodstěhovali se. Už to není kamarád.
Zapálil si sedmou cigaretu v pořadí, zesílil rádio a nechal se unést tóny písničky. Posměšně si odfrkl, co by si nalhával? Nenechal se unést ničím jiným, než je naštvané proklínání a smutná nevědomost. Sakra, co se stalo? Jen tak, z ničeho nic, ze dne na den. Nedokázal si ani představit, co se mohlo přihodit. Matt byl přeci kamarád, byl jediný, s kým Bert vycházel. Byli stejní. Tak, co je?
Skoro si neuvědomil, že už je téměř ne místě, a zaparkoval po paměti. Vylezl z auta a skoro vběhl do klubu, odkud už se ozývala muzika, doprovázená křikem a různými hlasy. Zaplatil vstup a šel přímo k baru, kde už čekalo několik známých tváří.
"Nazdar, brácho!"zakřičel Quinn a objal Berta.
"Čau! Čau, všichni!"mávl Bert a odpovědělo mu několik hlasů. Posadil se na jedinou volnou stoličku, co tam byla. Objednal si nějaké pití a snažil se, aby působil normálně, klidně a vyrovnaně.
"Kde je Matt?"ptala se Julie a rozhlížela se kolem.
"Vykašlal se na mě."odfrkl si Bert a zamračil se při vzpomínce, co se mu vloudila do mysli.
"To je mi líto,"poplácal ho po rameni Brandon "Byli jste kámoši dlouho, co?"
"Byl to můj jedinej kámoš v tom blázinci, kde žiju."zakroutil hlavou Bert "Nebudem se o tom bavit, přijel jsem sem na koncert a ne na psychoterapii."
"Moje řeč, kámo!"zavolal Quinn. Bert vypil, co si objednal, spolu s ostatními se zvedl a šel si užívat koncert.
Ponořil se do tmy a davu a oddal se tónům nějaké písničky. Konečně vnímal jen ten okamžik a zapomněl na to, kdo je a kdo není. Zapomněl na svět a lidi v něm. Byl jen on a byl volný. Konečně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Winy Winy | 25. dubna 2008 v 23:20 | Reagovat

No Matte! To se nedělá :) super story :) honem další díly :)

2 Piratka Piratka | Web | 6. června 2008 v 16:49 | Reagovat

ou...tak to už chápu trochu víc...to je stejná story? :D tak nějak sem se do toho zamoatala, ale fakt pěkný to je :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama