25. dubna 2008 v 21:43
Platí stejné upozornění jako předtím!!
Jako každý večer seděl Frank na posteli u Annie v pokoji a přemýšlel sám o sobě. O tom, co dělá a co by dělat neměl, o tom, jak si ničí život. Přemýšlel, jak se z téhle zapeklité situace může dostat, ale nepřišel na nic jiného, než zamknout se do koupelny a utopit mysl v bílém prášku. Prudce vstal a rychle zaběhl do místnosti, kde mohl mít soukromí. Podíval se do zrcadla a chvíli si prohlížel svůj odraz. Přemýšlel, jestli by nebylo bláznovství, kdyby promluvil sám k sobě. Asi ano. Jen zakroutil hlavou a odvrátil pohled od své vlastní tváře. Hnusila se mu. Jak může takhle sprostě lhát lidem, na kterých mu záleží nejvíc. Jak může lhát Annie. Jak může lhát i sám sobě, nikdy to nebude lepší, když toho nenechá. Půjde to od desíti k pěti a skončí přesně tak, jak mu předpověděla matka. Sám, bez duše, bez srdce, bez lásky, bez těla. Sám, toužící po poslední dávce, protože víc už by stejně nemohl vydržet. Sám a litující všech svých chyb a toho, že se kdy vůbec narodil. Nemůže tak skončit. Nesmí. Ale co s tím může dělat? Teď? V místnosti dva na dva? Nedokázal by si ani vyčistit zuby, ruce se mu třásly už tak moc. Nezbylo mu tedy nic jiného, než sáhnout do zadní kapsy džínů a zjistit, že malý bílý balíček zmizel. Není tam. Zmateně a téměř zoufale se rozhlížel po podlaze, jestli náhodou nevypadl tam. Ne. Bezmocně vykřikl a rozklepanou rukou otevřel dveře, vystoupil ven, ale zarazila ho dívčí postava, s tváří skrytou ve stínu.
"Ann?"zeptal se, i když věděl, že to nikdo jiný být nemůže. Čekal, že kamarádka uhne.
"Něco se děje, Frankie? Slyšela jsem křik,"řekla hlasem, ze kterého byl poznat nedávný pláč. Proč plakala?
"Já jen…něco hledám,"vybreptl Frank a chtěl ji obejít, Ann mu ale zahradila cestu nataženou rukou.
"Hledáš tohle?" zakřičela, místnost zalilo světlo rozsvícené lampy a Annie zvedla ruku, kde držela sáček s bílým práškem, do výše Frankovy tváře. Frankovi se udělalo špatně.nevěděl, co dělat. Jen stál, naprázdno polykal a přemýšlel, co se teď s ním stane. Zápasil s touhou po tom balíčku natáhnout prsty, nechat si ho sklouznout do dlaně a utéct s ním pryč, daleko. Opřel se rukou o zeď, aby se mu nepodlomila kolena. Zhluboka se nadechl.
"Já-"na tváři mu přistála facka. Ublíženě si sáhl na bolavé místo a potlačoval slzy. Věděl, že by byly zbytečné a věděl, že teď by bylo zbytečné úplně všechno.
"Ty…J-á…JAK JSI MI TO KURVA MOH UDĚLAT?"křičela Annie a slzy jí tekly po tvářích. "JAK DLOUHO SIS MYSLEL, ŽE TO PŘEDE MNOU UTAJÍŠ? JAK DLOUHO JSI MĚ CHTĚL JEŠTĚ TAHAT ZA NOS?" Ann se nemohla ovládat, kopala do zdí, křičela, plakala a snažila se ze všech sil pochopit… "Proč?"zeptala se nakonec tiše, zoufale a prosebně. Doufala, že se teď dozví, že je to jen cukr, nebo že to Frank má u sebe pro nějakého známého. Doufala v cokoliv, v jakoukoliv nepravděpodobnou výmluvu, aby aspoň cítila, že mu na ní záleží. A frank jen stál, sledoval ji a čekal, co se bude dít dál. Čekal, ale už dlouho nemohl.
"Já-"Ann ho uhodila znovu a pak mu ustoupila z cesty.
"Vapdni,"řekla klidně. To Frank už nemohl vydržet a rozplakal se.
"Annie,"
"Vypadni!"zvýšila hlas.
"Prosím!"
"PADEJ!"
A večerní klid narušily zmučené vzlyky.
Nebylo snadné sehnat v Monroeville nějaký nocleh. Nádraží se zavíralo, zastávky a lavičky už byly plné a jediná možnost byla zalézt do nějakého starého rozpadlého domu, kde už mají sídlo nějací feťáci. Frank o jednom takovém domě věděl. Žil tam jeho dealer, ten, co mu dával drogy. Byl to jeho spolužák ze školy, byl o pár let starší, ale kdysi se spolu docela bavili. Měl Franka rád.
Ticho ulice, kde nebyl slyšet ani šum listí stromů, protože tam stromy nebyly, narušily spěšné kroky a zrychlený dech. Frank téměř běžel, protože už začínal cítit křeče v břiše a věděl, že jediný lék na ně je v budově starého obchodu na konci ulice. Necítil strach, i když sem se báli chodit i policisté, když nebyli ve dvojici. Nikdo totiž nevěděl, co se skrývá za jakým rohem. Neměl strach, protože věděl, že tady mu nikdo neublíží, dokud bude platit. Konečně se před ním rozprostřel starý rozbitý dům, ze kterého na silnici šlehaly pruhy světla. Nabral do plic vzduch a marně se pokoušel zpomalit tlukoucí srdce, nemohl přestat zrychleně oddychovat a začal se mu zvedat žaludek. Než stačil zaklepat na dveře, přebité prkny, vyzvracel se do krabice, plné odpadků.
"Kurva!"kopl do kamene na zemi a otřel si ústa a pot z čela. Nečekal, že ho mohl někdo slyšet, proto se lekl, když se dveře prudce otevřely a jeho tak oslnilo světlo zevnitř.
"Co tu tak řveš?"vyjel na něj vyšší kluk. Frank spolkl další nadávky a vyděšeně se snažil přijít na to, koho sem vlastně přišel hledat.
"P-promiň, já hledám…Kevina…Je tady?"kluk ve dveřích si změřil Franka pohledem, něco zamumlal a ustoupil mu z cesty.
"Po schodech nahoru a rovně."zabručel a zavřel za Frankem dveře. Akorát, když Frank stoupal po schodech, světlo zhaslo. Ztratil rovnováhu a chvíli balancoval na stupínku. Musel položit tašku a opřít se o zábradlí. Už zase se mu dělalo špatně, místo tmy viděl podivné kruhy a hučelo mu v uších. Z dálky k němu dolehlo pár hlasů, nadávajících na to, že už vypojili elektřinu. Bezva, řekl si v duchu. Po chvíli se zase vše uklidnilo a on se poslepu vydal vpřed. Konečky prstů brousil po zdi a nakračoval opatrně. Za pár okamžiků dorazil až ke dveřím, ke kterým ho ten kluk nasměroval. Roztřeseně a roztržitě zaklepal. Ozvalo se tiché vyzvání a on vkročil. Uvítal ho silný zápach páleného plastu. Někdo už stačil rozdělat oheň ve vysokém sudu, co osvětloval celý pokoj. Byla to docela prostorná místnost, ale to byl asi jediný její klad. Okna byla zatlučená a zabedněná, tapety už někdo strhal a na jednom kusu stěny a podlahy byly znát stopy požáru, kouř ožehl i strop. U té samé stěny stál stůl a na něm několik skleněných nádob, propojených hadicemi a trubkami, vedle přístroje se povalovaly sklenice, přelepené štítky a spousta dalších potřeb, které znal jen z učeben chemie. I přes jeho stoupající teplotu mu přejel mráz po zádech, divný pocit, který mu ale nebyl nepříjemný. Hned oči od přístroje odtrhl, protože o něco zakopl. Na zemi ležely odpadky, staré krabice a něco, co připomínalo roztrhané oblečení. Frank už si myslel, že by ho tu už nic nedokázalo překvapit, ale ověřovat si to nechtěl. Stejně se nedokázal soustředit na vlastní myšlenky, prakticky ani na vlastní tělo, chtěl jen z Kevina dostat to, co chtěl a…odejít? Zarazil se, když si uvědomil, že nemá kam. Že už nemá kam.
"Franku?!"ozvalo se překvapeně od sudu. Až teď si Frank uvědomil, že si předtím nevšiml postavy, hřející se o stěnu prakticky jediného vybavení pokoje.
"Ahoj Keve…"dostal se zebe pracně. Kevin se zvedl a přešel k Frankovi.
"Co tě sem přivádí?"zeptal se a z jeho hlasu zněla cynické vědomí toho, že sem ten kluk nemohl přijít jen na návštěvu.
"Jako bys nevěděl,"procedil skrz zuby Frank, znovu cítil křeče.
"Máš prachy?"
"Jo,"
"Fajn…Fajn…"pochvaloval si Kevin a sáhl do kapsy mikiny. Vytáhl větší sáček, který naplňovalo mnoho menších, plných bílého prášku, bílé svobody. Frank se roztřásl ještě víc. Natáhl ruku s bankovkami a Kevin si je převzal. Spočítal je a dal Frankovi dva malé sáčky.
"Díky…"zamumlal Frank a otočil se k odchodu.
"Franku!"křikl na něj Kevin. Volaný se otočil. "Dole je určitě ještě místo…"
"J-jo…Dík."zkoušel se usmát, ale opravdu to nešlo. Z posledních sil seběhl schody a vběhl do místnosti, kde na zemi leželo asi pět lidí, další posedávali v koutech, postávali, opření o zdi nebo jen tak pochodovali sem a tam. V rohu místnosti byl malý, na první pohled rozviklaný, stolek. Prázdný. Možná tam byl vážně vyhrazen jen pro bílé čárky, sypané v tom nevětším pocitu zoufalství, touhy a bezmoci. Možná jen pro ně. Snad si ani neuvědomil, co dělá a jak si tím ubližuje. Když zavíral oči, viděl Annie a prosil sám sebe, aby se z té hloupé noční můry probudil.
Nedalo se říct, že by Franka probudilo slunce. Spíš takový zvyk. Probouzel se ve stejný čas, jako obvykle, to se totiž změnit nedá. Posadil se a rozhlédl se kolem. Už dva dny je to stejné. Spal na zemi, i když bolest nevnímal, necítil se dobře. Ten pohled ho mučil. Ti, co spali, vypadali jako mrtví a ti, co nespali, vypadali stejně. Ty pohublé tváře, prázdné pohledy a zmučené grimasy, ztrácející se obláčcích kouře a prachu. Ta podivná beznaděj všude kolem, hnusné vědomí toho, že tady se nehledí na rozdíly, protože žádné nejsou. Franka bodlo u srdce, když si pořádně uvědomil, že patří mezi ně, že je stejný jako každá rozervaná duše tady. A bolelo to ještě víc, když si uvědomil, že to všechno mohlo být jinak. Nedokázal mrknout, aniž by před sebou viděl slzy, co smáčely její polštář každou chvíli, od okamžiku, kdy našla tu věc na zemi. Frank nedokázal přesně říct, koho litoval víc. Annie, které zlomil srdce nebo sebe, už jen proto, že je takový slaboch. Zahleděl se do praskliny na stropě a snažil se myšlenky na Annie a svůj život zahnat. Nedokázal si ani nic vyčítat, takový byl zbabělec. Nechtěl si připustit jakoukoliv vinu za všechno trápení, co nevědomky působí. Odfrkl si sám nad sebou.
"Seš kretén,"zašeptal a znovu si lehl. Za pár minut usnul.
Probudil se s nepříjemným pocitem toho, že mu kručí v žaludku. Od chvíle, co sem vešel nic nejedl a ani mu to nechybělo. Ale teď by si něco dal. Vstal a na své předchozí úvahy si nevzpomněl. Myslel jen na malý stolek, který opravdu sloužil jen ztraceným snům. Popadl svou tašku, čistě proto, aby se z ní nic neztratilo, a vyšel na čerstvý vzduch. Musel přivřít oči, světlo slunce ho na chvíli oslepilo. Jak rychle si člověk dokáže odvyknout životu. Dvakrát se zhluboka nadechl a poprvé v životě si uvědomil, jak je čistý vzduch…čistý. Bezděčně se usmál a protáhl si rozlámaná záda. Popadl tašku a vydal se ulicí pryč. Na povrch mysli mu vyplula jakási písnička, kterou mohl kdysi slyšet v televizi. Jakoby to kdysi bylo. Televizi viděl naposledy před dvěma dny, ale přišlo mu to jako věčnost. Jak rychle si člověk dokáže odvyknout životu. Vesele našlapoval a myslel na jídlo, když se najednou zarazil a dobrá nálada ho rázem přešla. Na konci ulice uviděl stát drobnou postavu, už na první pohled dívčí. Měla ruce založené na prsou a nervózně je tiskla blíž k tělu. Přešlápla z jedné nohy na druhou a pomalu vzhlédla. I přes slzy ho poznala. I přes slzy zvučně řekla: "Znám způsob, jak to všechno napravit."
Ano, opravdové přátelství je dar. Jenže ne každý má to štěstí na někoho, kdo mu ho dá.
Kdo má to štěstí a opravdový přítel stojí po jeho boku, a váží si ho, dokáže všechno na světě. Kdo má pravdového přítele a předhodí jeho lásku lvům, ať skončí sám. Až v tu chvíli si uvědomí, co opravdový přítel v životě znamená.
nádhera... jednim slovem-nádhera... je to naprosto dokonale napsaný, miluju tvuj styl psaní a jak dokážeš všechno tak nádherně popsat...;) uhm, prostě... Jen tak dál...;):)