A ne každý, kdo tu možnost má, zvolí správně.
"Ale no tak, Franku, užívej si! Matura za náma, teď už jenom křičme: VÍTEJ, ŽIVOTE!"zasmál se Rick a Frank se k němu neupřímně přidal.
"Jo, jasně. Promiňte, poslední dobou mě to fakt všechno docela sere. Sakra, vždyť nemám kde spát! Sere mě to strašně!"postěžoval si Frank a sedl si na chodník, nehledě na to, že to byl jenom špinavý, rozbitý a obyčejný chodník. Roztržitě si promnul jedno oko a prsty druhé ruky proplétal nitky, visící z jeho prodřených černých džínů. Jeho rty opustil smutný vzdech. Ann si k němu přisedla, jednu ruku mu položila kolem ramen a druhou mu pocuchala vlasy.
"Můžeš jít ke mně, táta to pochopí."přivinula ho k sobě ještě blíž. Frank se na ni otočil a zadíval se jí do očí.
"Díky,"objal ji, ale Ann se prudce odtáhla. Ustrašeně si Franka prohlédla.
"Frankie, celej hoříš! Neni ti nic?" sáhla mu starostlivě na čelo. Frank vyskočil a kroužek v jeho rtu vydal kovový zvuk ve Frankově ustrašeném gestu. Oprášil si kalhoty, rozrušeně se rozhlédl po ostatních.
"N-ne, jsem v pohodě. Hele, j-já už musim běžet. Annie, ještě ti zavolám, a moc díky. Fakt, moc to pro mě znamená. D-dík. Uvidíme se večer."mával rukama a pomalu couval "Čau, kluci."mávl nakonec a rychle se vydal směrem domů. Kvapně prošel několika zatáčkami, minul knihovnu, kde do prázdnin bude ještě muset pracovat, přešel silnici a zamířil rovně do čtvrti s tou nejhorší pověstí. Nikdo se tam nijak nehrnul, protože to byla ulice těch ztracených, zpustlých a odstrkovaných lidí. Trosky společnosti, které nikdo nechtěl znát. Ale i mezi odpadem se najde takový kousek, co se tam dostal naprostým nedopatřením. A přesně takovým kouskem byla Linda Iero, spořádaná a slušná žena. Dáma. Nikdy na sobě nedá znát to, odkud pochází a nikdy by to ani nepřiznala. Nepřiznala by nic ze svého života. Ani syna, syna, co už nemá.
"Co tu sakra pohledáváš?"vyrušil ho rozčilený ženský hlas.
"Ahoj, maminko!"zasmál se a upřel na ni pohled. Žena stála mezi dveřmi, s rukama založenýma na prsou a pohledem, plným rozhořčení, znechucení a zloby, v očích.
"Ptala jsem se tě, co tu děláš!"křikla na něj Linda. Frank pokrčil rameny, posměšně si odfrkl a nakonec se začal líně zvedat na nohy. Cestou nezapomněl strčit balíček, co doteď ležel na míse, do zadní kapsy svých džínů.
"Jdu si pro věci,"oznámil jí a pohotově se jí vydal vstříc.
"Tak pohni!"zavrčela na něj a ustoupila mu ze dveří.
"Ale, mami, co tě zase žere? Nejsi ráda, že vidíš svého synáčka a on zrovna nezvrací nebo nemá horečku?"řekl ironicky a předem přemýšlel, jak přesně bude odpověď znít.
"Ty-už-nejsi-můj-syn!"procedila skrz zuby, zaťaté zlostí, Linda.
"Vážně? A co teda jsem?"
"Jsi feťák. Hnusná smažka bez budoucnosti, bez možností. Špína na mojí podlaze a trn v mém oku. Jsi nicka, ubožák a nechutná pakáž, co si nezaslouží nic, než chcípnout někde v absťáku a zimě, sama a litující toho, že se kdy narodila."řekla s ledovým hlasem Linda a pevným pohledem se vpíjela chlapci před ní do očí. "Ts, i když...Přesně to tě čeká,"odfrkla si nakonec. Frankovi se zlostně zalesklo v očích a on jí vmižku plivl do tváře.
"Děvko,"zasyčel, otočil se na podpatku a nechal matku v chodbě, rozzuřenou a odhodlanou udělat cokoliv, aby ho už nikdy neviděla. Zabouchl za sebou dveře svého pokoje, zamkl a vydal se rovnou ke skříni, kde už byla připravená zabalená taška se všemi jeho věcmi. Ještě se rozhlédl po pokoji, jestli tam něco nenechal, ale nenašel nic, co by mu stálo za tu námahu nést to s sebou. Rychle vyšel ven a ani ho moc nepřekvapilo, že jeho matka pořád stojí na tom samém místě. "Když táta ještě žil, nebyla jsi taková...Co ta změna?"zašklebil se Frank, protože si tuto otázku, co ho tak dlouho pálila na jazyku, nemohl odpustit.
"Tak především, tvůj otec byl stejný budižkničemu, jako jsi ty. A já se nezměnila...Já jen otevřela oči."probodla ho pohledem. Frank si odfrkl. "A teď vypadni!"zaječela Linda a Frank zvedl ruce na znamení, že končí.
"Bylo mi ctí tě nenávidět, mami!"zavolal ještě, když scházel schody. Pohotově a s ledovým klidem opustil místo, které kdysi mohl nazývat domovem.
"Ahoj, Ann, to jsem já, Frank. Můžu teda u vás přespat? Máma si to s tim mým vyhazovem nerozmyslela."pronesl sarkasticky a vzpomněl si na poslední výraz v matčině tváři.
"Jasně, můžeš! Ptala jsem se táty a on řekl, že tu můžeš zůstat jak dlouho budeš potřebovat."
"Bože, strašně děkuju. Vážně, ale nechci překážet. Určitě to nebude vadit?"
"Ale, Franku! Táta tě zná. A hlavně…Pamatuješ si, jak jsem ti říkala o té jeho nové práci?"řekla skoro nadšeným hlasem. Frank přimhouřil oči a snažil se vzpomenout na nějakou takovou chvíli. Nakonec se mu přeci jen něco vybavilo.
"Jo, myslím, že jo,"přitakal.
"Tak jede na služební cestu! Na celej měsíc! Chápeš to?"radovala se hlasitě do telefonu Ann. Frank se usmál.
"To je úžasný! Hele, tak já vyrazim, za chvíli jsem vás."ukončoval rozhovor Frank.
"Jasně!"
"Annie…Díky."šeptl ještě do telefonu, než ho položil. Nemohl už slyšet smutné 'Pro tebe cokoliv'.
"Ahoj!"otevřely se dveře a na prahu stála Ann a rozpřáhla ruce na znamení objetí. Frank jí pevně stiskl v náručí.
"Ahoj,"pustil ji a popadl svojí tašku.
"Tak…co máma?"zeptala se jemně a ustoupila ze dveří, aby Frank mohl vstoupit, Ann.
"Zajímá se o mě asi stejně jako o dění na čínský burze."řekl smutně a zouval si těžké boty.
"To je mi líto."zašeptala Ann.
"Nemusí."usmál se smutně a znovu ji letmo objal. "Vážně nevim, jak ti ještě poděkovat za to, co pro mě děláš. Moc to pro mě znamená."
"Vážně, nestojí to za řeč,"mávla rukou Ann. "A já vim, že ty bys udělal to samý."
"Jo, to jo,"usmál se Frank a Ann ho vedla dál do bytu.
"Víš jak jsme se na prázdniny domlouvali na ten festival v Beleville?"promluvila do trochu rozpačitého ticha.
"Uhm...Jo, ten uprostřed prázdnin?"rozpomněl se Frank a položil tašku s věcmi do kouta.
"Přesně ten. Timmy řikal, že mu táta půjčí dodávku, takže odvoz už máme. Pojedeš, že jo?!"otočila se na něj Ann a s otázkou v očích se usmívala.
"Jasně, to bych ti neudělal."zasmál se Frank.
"Super. Takže...Tady budeš spát. Se mnou, jestli ti to nevadí. Je tu postel po bráchovi, ale když už...tu není..."posmutněla "Je tak prázdná."Frank zahlédl slzy v jejích očích, ale Ann je rychlým mrkáním zaháněla. "Doufám, že se ti to nevadí."
"Lepší už by to ani být nemohlo."řekl Frank a pohladil ji po paži. Ann ho chytla za ruku a smutně se usmívala. V očích se jí leskly smutné vzpomínky a bolestná minulost, podivný soucit a možná i trochu...naděje. Skrývaná touha a bláhové sny. Sny, co by se mohly splnit, kdyby chtěl.
"Naštěstí se tohle dělá jen jednou…Podruhý by mě to zabilo."zasmál se a nasedl do kamarádova auta.
"Nazdar borci! Tak kam zmizíte tentokrát?"ptal se divným hlasem Pete Wentz. Ten nejbohatší, nejchytřejší, nejhezčí, nejoblíbenější a nejlepší ze všech. Ten největší frajer a namyšlenec na planetě, jak se o něm vyjadřoval Bert s Mattem.
"Záleží na odpovědi tvůj život?"zvedl jedno obočí Bert.
"Ano,"pokrčil rameny Pete.
"Tak to ti jí neřeknu."usmál se mile Bert a kývl hlavou na Matta, aby nastartoval.
"Ale no tak, přicházím v míru. Jen mě zajímá, kam vy dva mizíte každý víkend a každou volnou chvíli. Máte snad nějaký tajný zásoby kočiček na hraní, schovaný někde v horách? Nebo je v tom něco jiného?"vyzvídal Pete a Bert s Mattem se usmáli nad tím, jak moc se mýlí.
"Pete, i kdyby to byla pravda, ty bys byl poslední, komu bychom to řekli."odbyl ho Matt, šlápl na plyn a odjel ze školního parkoviště.
"Idiot,"utrousil ještě na Petovu adresu Bert. Bert McCracken a Matt Sanders byli ti nejpodivnější ze všech žáků na Greenhillské střední. Nejezdili se bavit s ostatními do drahých městských barů, nepořádali divoké domácí večírky a nikdo je snad nikdy neviděl o víkendu doma nebo ve městě. Bylo velkou záhadou, kam se tihle dva jezdí schovat a co dělají. Nikdo o nich prakticky nic nevěděl. Vůbec nic. Kola auta projela po štěrkové příjezdové cestě zastavila před vchodem. Bert vystoupil, mávl Mattovi a rychle vběhl do bytu, doufaje, že ho nikdo neuvidí. Vběhl do pokoje, hlasitě zabouchl dveře, zamkl je a svalil se na postel. Podíval se na strop, ostatně stejně, jako to dělal každý den. Chtěl vypadnout z téhle napodobeniny života. Chtěl odejít z tohoto domu. Proto odjížděl na víkendy, proto se vyhýbal rodičům a proto se s nikým nekamarádil. Každý pátek pozdě odpoledne prošel zahradou, přelezl vysokou ochrannou zeď, prošel pár nepoužívanými uličkami a nasedl do ojetého starého auta, v jehož kufru se ukrývala spousta černého, potrhaného oblečení. Jeho vytoužený život. Každý pátek pozdě odpoledne tohle auto nastartoval, dojel k Mattově domu, vyzvedl ho a společně ujížděli někam, kde zní hudba a nikdo jim neříká 'pane'. Stejně jako každé jiné odpoledne teď seděl u počítače a sledoval, na jaké koncerty nebo festivaly s Mattem o prázdninách uteče. Zrovna se dostal na stránky nějakého festivalu, co se bude nedaleko odsud konat uprostřed prázdnin. Prohlédl si, jaké kapely tam budou vystupovat a rozhodl se, že na tuto akci bude soustředit veškerou svou pozornost. Zrovna, když se na chatu stránek objevila zpráva od nějakého kluka, pod přezdívkou Frankenstein, zavolala ho matka.
"Roberte, kde máš košili?"ptala se káravě, když sešel schody.
"Promiň, máti."sklonil hlavu.
"Ptala jsem se, kde máš košili. Odpověz!"zvýšila hlas.
"Mám jí v pokoji, leží přehozená přes židli, přesně tak, jak ji tam Marta ráno dala."řekl vzdorovitým hlasem, plným zloby, Bert. Matka se na něj naštvaně podívala.
"Aha."ucedila "To je teď jedno. Rozhodli jsme se s tvým otcem, že na prázdniny pojedeš k babičce."
"K babičce do Oregonu?!"vyvalil oči Bert a stěží nenechal svou čelist klesnout.
"Ano."kývla nesmlouvavě matka. "Hned na konci školního roku nasedneš do auta a babička tě bude čekat."
"Ale mami, já jsem chtěl jet s Mattem do Miami!"plácl první lež, která ho napadla. Doufal, že to zabere. Aspoň jednou.
"Je mi líto, synu, ale tohle už se nedá odvolat."prohlásila tónem, že už se o tom nechce dál bavit a zmizela ve dveřích obývacího pokoje. Bert se jí nechtěl doprošovat. Prostě bude muset vymyslet nějaký plán, jak se dostat ze spáru rodinného kruhu. Smutně se vrátil do pokoje, posadil se na židli u počítače a zahleděl se do monitoru, aniž by věděl, co na něm je. Začínal propadat beznaději. Třeba se stane něco naprosto nečekaného. Něco, co by mu umožnilo aspoň na chvíli zapomenout na to, kdo doopravdy je. Zaostřil na obrazovku, kde se akorát objevila další zpráva od Frankensteina. Obsahovala totéž: "Kdo jede - napiš!" Chvilku koukal na ta bezvýznamná písmena a pak se konečně rozhoupal. Roztřesenými prsty napsal čtyři hlásky. Jedu.








ježiš to je fakt krásný:) já z toho hltala každý slovo:)