Zas jedna z mých úvah, vyvolaných obyčejným rozhovorem
Přemýšleli jste někdy o minulosti? Jenom o ní, ne o jejích částech, ale o ní, jako o celku. O obrázku, co se roztříštil do vzpomínek a jednotlivých chvilek. Přemýšleli jste někdy o tom, že byste to chtěli všechno změnit, počínaje místem, kde jste se narodili? Samozřejmě, každý musel. Vybavil si ty nejstarší vzpomínky, které dokázal. Byly to většinou ty pěkné, máma se na vás směje a něco vám říká, jedete na svém prvním kole, dostanete první kotě, je to jedno. Jsou tak krásné. Je to tak dávno. Tak daleko tomu štěstí, které jste prožívali. Nevěděli jste, co z vád bude za pět, sedm, deset let. Nevěděli jste, že budete ležet naznak s rukama přitaženýma k tělu a proklínat své první krůčky. Vzpomínali jste na malicherné dětské spory, které vám, i přes dnešní absurditu, udělaly na duši hluboký šrám, ale také vám přidali nezaměnitelnou zkušenost a dobré poučení. Smutná ironie, že všechno zlé je doopravdy pro něco dobré. Už tu stejnou chybu neuděláte, protože se vám vybaví ten okamžik, kdy jste toho tak hořce litovali. A litujete pořád.
Se zavřenýma očima si přehráváte život, přesně tak, jak šel dál. Smutný pohled na nešťastného člověka, co není ani dítě, ani dospělý. Hledá sám sebe a neví, kam patří, kam se zařadit. Proč se nerozhodnout špatně? Zrovna teď víte, že to třeba špatně bylo, protože vám to přineslo tolik zbytečného trápení, vedle kterého je všechna vaše minulost procházka růžovým sadem. Jenže se vám s tou mizérií vybaví i šťastné tváře lidí, kteří vám z pekla pomohli vytvořit aspoň trochu snesitelnou realitu, ve které se dá tak dokonale snít. Bezstarostně se vznášet na obláčku přítomnosti, poskvrněné jen tím, že vám cizí lidé dávají za vinu všechno zlo světa. Je to všechno stejné, když se netrápíte sebou samým, trápí vás někdo jiný. A pak zase přijde vzpomínání. A možná čas proklínání a přání všechno dobré, co vzešlo z bolesti, vrátit. Jenže to asi nejde, protože si, i přes veškerou svou snahu, uvědomíte, že to, kde žijete, vlastně milujete a za nic na světě byste se toho nedokázali vzdát. Nebo naopak?
Vybavíte si všechno, všechno na co si vzpomenout dokážete, ale uvědomíte si, že už jste si toho prožili dost. Začnete se cítit tak opotřebovaně, použitě a bezcenně, protože vám trápení vzalo i tu zbylou špetku optimismu, který vám nestačila sebrat minulá přítomnost. Zamotáte se sami do sebe a nemůžete ani křičet o pomoc svůj vlastní rozum. Svět je jedna velká klec, kde se není kam schovat. Nikde žádné útočiště ani skrýš. Skleněná krychle, za jejímiž stěnami vidíte rozmazané tváře. Můžete si jenom bezmocně sednout do rohu a ponořit se do vlastní hlavy, kde vám nezbylo nic než minulost. Zavřete oči a představte s, co by se stalo, kdybyste v ten den, kdy se ve vás všechno zlomilo, přišli domů třeba o deset minut později. A propásli byste váš osudový okamžik. Co myslíte? Přišel by jiný, nebo byste dál snažili najít své jméno na seznamu života? Šli byste dál stejnou cestou, nebo by vás něco navedlo na tu, kterou byste došli až na toto místo? Vraťte se ještě dál a řekněte si, co by se stalo, kdybyste nezačali tu hádku, po které vás půlka vašich milovaných začala ignorovat. Co kdybyste zavřeli svůj vztek tam, odkud vycházel a dál dělali, že se nic neděje? Odvedlo by vás to k tomu osudovému okamžiku, který se ani nemusel stát, kdybyste přišli o chvíli později? Nebo by vás rozum poslal úplně jiným směrem, který by nevedl do skleněné krychle, plné vzpomínek a věčných 'kdyby' a 'proč' ? Zavřete oči ještě jednou a představte si, co by se stalo, kdyby vám táta místo nového kola koupil dětské piáno. Dovedla by vás tahle zdánlivě nepodstatná vzpomínka někam úplně jinam?
Zavřete oči naposledy a zeptejte se sami sebe, jestli vám váš život nevyhovuje přesně tak, jak je.








krása..jako nemám slov..není co dodat...úžasný...