close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Like last year, like last moment

19. května 2008 v 18:56 |  Jednorázovky
Jak já to dělám? Jakmile napíšu, že nic nenapíšu, něco napíšu.
Schválně mi řekněte, kdo z vás to pochopil a kdo se tam aspoň trochu, jenom trošičku, vidí.

Byla sama. Pořád sama.
Nenápadná dívka v rohu místnosti, třímající v ruce malou krabičku, ovázanou červenou stužkou. Možná se jen bála balíček otevřít, nebo přesně věděla, co v něm je. Opřela se o zeď a mdle se usmála, možná není tak osamělá, jak by se mohlo zdát, kdybyste do té místnosti vešli. Nebyla tam sama, ve škole to nejde. Ve škole ne. A přesto stála v rohu místnosti a smála se něčemu, co ostatní neví. Smála se tomu, co by nikdo nemohl pochopit. Té ironii. Ironii osudu nebo náhody, jak kdo chce, jak kdo věří. Smála se svým vzpomínkám, těm, co se jí do paměti vryly přesně před rokem. Tehdy tady také stála, jenže se nesmála. Jen nechtěla plakat.
Stejně jako teď,stála tam ta nenápadná dívka, co v ruce držela svůj zmatený život. Našla to, co potřebovala? Našla konečně sebe samu, skrytou tam, kde to ostatní nedokáží pochopit? Tam, kam by se nikdo jiný neodvážil vkročit? Možná ano, možná ne. Měla by proklínat sebe, tu náhodu nebo osud, jak kdo chce, jak kdo věří. Netrápilo jí to. Byla spokojená s tím, že se odhodlala. Odhodlala odlišit, vystoupit z řady, ozvat se, cokoliv. Netrápilo jí to. Nebo snad ano? Skrývala se za těma blankytnýma očima bolest? Strach a utrpení? Osamění a křivda? Nikdo to nevěděl, protože to vědět nechtěl. To ona byla středem pozonosti, když šla chodbou. Někdo zakřičel a osatatní se otočili, aby na ní viděli. Jako zvíře v kleci, zavřená, trýzněná, sama. Usmála se, našla sebe, našla lásku a ztratila ostatní. Přátele, důvěru, život. Život, co tak pečlivě hledala a slepila z kousků, roztříštěných po zemi a zašlapaných hluboko dolů. Až ke dnu.
Stejně jako před rokem tu stála proklínala ty, co to nikdy nemohli slyšet. Ty, co milovala a kterým vděčila za tu nejhorší změnu a ty nejhorší vzpomínky životě. Na druhou stranu, ty krásné okamžiky také nejdou zapomenout. Našla si lepší přátele, lepší zábavu a pocit důvěry. Za tak strašnou cenu. Znovu se usmála, stejně jako před rokem, cítí se tak mizerně, tak zničeně a zároveň tak šťastná. Pohlédla na svoje dlaně, stejně jako před rokem, držela tam svůj zmatený život, ve kterém měla už tak nepříjemně jasno. Teď byl jen ovázaný červenou mašlí. Zase ta ironie. Proč tu teď stojí? Přátelé se vrátili. Hodná holčička se zvrhla a to se jim líbí. Až moc. Má zpátky i ty, oterých před rokem ani nesnila. Za tak strašnou cenu. Musela zvážit všechna pro a proti svého pobytu v rohu dusné třídy. Vybrala si na přemýšlení tak příhodné, a zároveň nevhodné, místo. Tady to má všechno skončit? Tam, kde to nezačalo? Někdy by měla ironie zmizet z povrchu planety. Je jako odporný parazit, zaleze všude. Stejně jako nenávist.
Stejně jako před rokem zavřela oči a nechala se unést pocitem bezmoci. To, do čeho se tak zamilovala, co tolikrát chválila i proklela, to, co jí dalo sílu spadnout, zase se zvednout a jít s hlavou vztyčenou dál, to právě teď možná zmizí. Ne z jejího srdce, to nesmí, ale ze srdcí nezasvěcených, ze stránek časopisů, z televizních obrazovek... Sklonila hlavu a prohlédla si balíček. Jaká to ironie, zase. Opatrně roztrhla obal a musela se zasmát nahlas. Tohle dokonce čekala. Jediné CD, možná to poslední. První velká láska, první velká nenávist a opravdivá závislost. To, co jí dostalo do rohu téhle místnosti. Prstem přejela po lesklém přebalu a v duchu poděkovala. Možná je to naposled.
A stejně jako před rokem neví, co se stane za rok, za měsíc, za pár minut. Možná už nikdy, nikdy neuslyší svou milovanou píseň, nikdy nezavře oči a nepoddá se jejím tónům, nezapomene na svět. Možná už si na ni nikdy nevzpomene. Možná teď neřekne své sbohem, které by nikdy nebylo to poslední. Ne v tuhle chvíli, ne předmětu, co změnil její život, co tvořil její život, co byl její život. Ne, neřekne to. Nemůže. Nezapomene na svůj život a nezahodí své srdce. Tu bolest a to štěstí. Bála se budoucnosti stejně jako před rokem. Bála se o svůj život, skrytý v malém balíčku.
Stejně jako před rokem zaslecha své jméno, a tentokrát tam ta ironie nebyla. Možná se usmála tomu paradoxu, možná jenom sobě. Hlavní je, že se kamarádi vrátili, co bylo, bylo a co bude, nemůže tušil. Posadila se do hloučku spolužáků a zapojila se do rozhovoru. I když nezapadá, zapadla. Byla konečně mezi nimi. A oni byli s ní. Pustila je k sobě, jen ne ke svému srdci. Tam už pro ně není místo. Ne pro ty, co tak ublížili.
Smutně se usmála a zavřela oči. Byla konečně tam, kde toužila. Ale byla tam sama. Pořád tak sama.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Piratka Piratka | Web | 20. května 2008 v 18:00 | Reagovat

no...snad sem to pochopila i s drůbežím mozečkem :D

ne, fakt je to krásný a hlavně - je to pochopitelný pro ty, kteří si tímhle prošli, tou "závislostí"... ano, jak ty to děláš?? :D

2 Miki Miki | Web | 20. května 2008 v 20:55 | Reagovat

hej vážně je to moc pěkný....a dokonale pravdivý

3 Danduliškáá Danduliškáá | Web | 28. května 2008 v 16:05 | Reagovat

Jakoby si mluvila o me..Akorat ja si ve tride nemuuzu najit zadnej roh...U nas se vsichni zajimaji o vsechny..Az moc..Porad sem "sledovana"...

4 Lusy Lusy | Web | 9. října 2008 v 16:40 | Reagovat

krasne

5 3hena3 3hena3 | Web | 23. ledna 2009 v 20:49 | Reagovat

Waw, som tu prvykrat a nemam slov. Si naozaj talent (len ticho zavidim). Neviem sa odtialto odtrhnut, chcem vsetko naraz precitat.. nie zo vsetkym suhlasim, ale z vacsinou ano. Niekedy mi pripada, ako keby si zivot brala len z tej pesimistickej stranky.. vsetko je zle, vsetko je nanic... ja si to nemyslim.. som nestarnuci optimista a vzdy ked je nieco zle, tak to prevratim a snazim sa v tom najst nieco dobree... =)

Naozaj poklonaa.. ako dlho sa venujes pisaniu?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama