Jak moc to bolí....:(
Nikdy mi nedocházelo, jak moc můžu ztratit.
Jen co zaklaply dveře a v pokoji nastalo jen tíživé ticho, uvědomil jsem si, jak moc pro mě všechny naše společné chvíle znamenaly. A znamenají doteď. Naše nesmyslné debaty, smích, co nekončil a spousta nepochopitelných věcí, co nás tak bavily. A vždycky jsem si myslel, že to neskončí. Už jsem nechtěl udělat stejnou chybu jako kdysi, když jsem tě skoro ztratil. Co tě ke mně vlastně přivedlo zpět? Osamění? To, že se s tebou nikdo jiný nechtěl bavit? Možná, to je teď jedno. Přišel jsi zpátky a já za to byl rád. Byla moje chyba, že jsi odešel, a tak mě potěšilo, že jsi mi i beze slov dokázal odpustit. Byl jsem ti za to vděčný. Byli jsme kamarádi, později přátelé a nakonec nerozlučná dvojka. Ano, nemohli jsme být jeden bez druhého.
Na začátku jsme byli stejní. Stejné zájmy, stejné koníčky, stejné všechno. Nijak jsme se o d sebe nelišili. Jenže já se potom začal měnit. Přišlo něco, co mě donutilo zamyslet se nad sebou. Ale tebe jsem nepřestal mít rád. Nikdy. Jenže ty? Začal jsi mi být cizí. Přestával jsi se se mnou bavit. A když jsme to potřeboval nejvíc, opravdu hodně, otočil jsi se ke mně zády, stejně jako všichni ostatní. Jezdívali jsme spolu do školy, ale pak jsi přestal. I když jsi seděl dva metry ode mě, nepřišel jsi, nezeptal ses, jak mi je, a nebo cokoliv jiného. Kašlal jsi na mě, pamatuješ? Našel sis lepšího kamaráda. Toho, co se nelišil, toho, o kterém se netvrdily tyhle věci. Ty věci, jako o mně. A mě to tak bolelo. Bolelo mě, vídat tě každý den ve stejné třídě, bolelo mě stát kousek od tebe a nemoci na tebe promluvit, protože kdykoliv jsem to udělal, odbyl jsi mě. Nakonec jsem to vzdal. Tak strašně mě to bolelo. Chtěl jsem si ublížit, sáhnout na život, utéct, cokoliv. Začal jsem si na samotu a odloučení zvykat. Už mě všichni znali jako toho, kdo nemluví. Byl jsem tak sám, že jsem tím byl proslulý. A možná mi to ani nevadilo. Když nic nemáš, nemáš co ztratit.
Ale objevil se někdo jiný. Zčista jasna. Nečekaně, rychle, ale bylo to krásné. Několik lidí, kterým na mě možná i záleželo. Tak jednoduché to bylo. Začal jsem cítit, že už možná mám pro co žít. Začal jsem se usmívat, i když jsem viděl tebe, jak na mě zíráš. I když jsem viděl, jak mi závidíš, protože se nějak stalo, že i na tebe se vykašlal někdo, komu jsi věřil. A mě tu chvíli dělalo dobře, víš? Měl jsem krásný pocit, že i ty víš, jaké to je, být sám.
A o mně se přestaly říkat ty podivné věci, dokonce jsem se začal bavit i s lidmi ze třídy, s ostatními. Vesele jsme se smáli a oni mi říkali, jakou dělali chybu, že jsem vlastně fajn člověk. Věděli, že je dokážu vyslechnout a jsem ochotný to kdykoliv udělat. Kolem mé lavice se začali seskupovat spolužáci každou chvíli jsem si měl s kým povídat. Jen ty jsi seděl dál a koukal ses přesně tak, jak jsem se kdysi díval já na tebe. Už jsi věděl, jaké to je být tím pomlouvaným a tím odstrčeným.
A mě tě bylo líto. Ano, jsem takový a vždycky jsem byl! A tobě to nahrálo do karet. Zase jsme se k sobě vrátili. Už podruhé. Podruhé jsi přišel prosit, protože jsi věděl, že moje hrdost by mi to nedovolila udělat. Věděl jsi, že já mám spoustu dalších kamarádů a věděl jsi, že i kdybych neměl, nikdy bych se nepřiplazil. Ano, vrátili jsme se k sobě a ty ses snažil všechno napravit, vrátit. A napravil. Zdálo se, že jsme si blíž než kdy předtím. Už zase nás znali jako tu nerozlučnou dvojku.
Kdykoliv jsi měl trápení, přišel jsem tě utěšit, nechal jsem tě vyzpovídat, pomohl ti a postavil tě na nohy. Kdykoliv to bylo třeba, mohl jsi mě požádat o pomoc. Dostal jsi ji. I když to byl sebemenší problém.
Jediné, co jsem od tebe kdy chtěl, bylo totéž, co jsem ti dával já. Možnost útěchy.
Proto mě srazilo na kolena, když jsi mě nebyl ochotný vyslechnout a pořád jsi mluvil jen o sobě a své zmatené lásce. A já ti odpověděl, i když mi bylo vážně mizerně a potřeboval jsem pomoc. Naštěstí, mám i jiné kamarády, kterým na mě dokonce i záleží. Vždycky jsem je měl. Proto jsem to nechal být. Myslel jsem, že příště už to bude fajn.
Ale ne, ty a tvé problémy jste byli to nejpřednější. Zacházelo to už příliš daleko. Přestávalo mě bavit to, jak jsi se ke mně choval a jak jsi mě neposlouchal. Já byl vždycky po tvém boku a jediné, co jsem žádal, bylo, abys ty stál po tom mém! I přesto jsem byl zticha a nedokázal jsem ti říct, jak moc mě to trápí. Nemohl jsem, měl jsem tě rád. Pořád mám.
Ale když už to nešlo vydržet, já jsem tě prosil o pomoc a tys zase mluvil jen o sobě, přestal jsem se ovládat. Řekl jsem to. Řekl jsem ti o tvé sebestřednosti, sobeckosti a slepotě. A tys mě zase neposlouchal. Smál jsi se mi do očí. A vždycky, když jsem ti to zopakoval, dělal jsi, že to nic není. Nebavilo mě to. Ne. Už jsem sebou nemohl nechat zametat a nemohl jsem se nechat ovládat. Víš, proč? Protože i já, i když se to nezdá, potřebuju rameno, na kterém se můžu vyplakat. Ne jen ty. Ty a tvůj svět. Nic jiného totiž v našem přátelství nebylo. Vážně mě to unavovalo a trápilo. Štvalo. Nedokázal jsem pochopit, jak někdo může myslet jen na sebe, protože já to nikdy nedělal. Nemohl jsem.
Proto mi přišlo jako nejlepší nápad dělat, že se nic neděje, ale přestat se s tebou bavit. Stejně jako ty se mnou, kdysi. Chtěl jsem, abys aspoň jednou zažil pocit, že tě opustilo všechno na světě. Ale tys za mnou pořád chodil a moje láska k tobě mi nedovolila tě odehnat. Měl jsem tě rád tak moc, že jsem si od tebe nechal líbit všechno.
Ale jednou jsi přišel a začal na mě křičet, nadávat mi, urážet mě. A víš, proč? Protože jsem se choval přesně jako ty. Ano, přestal jsem být tou vrbou, co vyslechne tvoje trápení, přestal jsem tě poslouchat a choval jsem se přesně jako ty. A to tě srazilo na kolena. Byl jsi na mě tak zlý, tak zlý. A mě to bolelo. Tebe ale taky. Jenže už jsem tam nebyl já, kdo by ti mohl pomoct, víš? A ty sis tak přál to všechno vrátit. Já taky, ale už jsem znova nechtěl udělat tutéž chybu jako dvakrát před tím. Už jsem otevřel oči.
Jenže teď mi to chybí. Ty všední maličkosti, ze kterých jsme my dva udělali zábavu pro všechny v okolí. Ty chvíle bez ticha, žádné váhaní, ta legrace. Ty. Chybí mi tvůj smích a všechno s ním spojené. Chybí mi ta nerozlučná dvojka. Chybí mi to 'my' vyslovené vždy, když jeden z nás něco provedl. Chybí mi všechno.
Musím se obviňovat, i když jsem měl plné právo se tak chovat.
Musím se sám sebe ptát: Udělám tu samou chybu? Dám ti ještě šanci to vrátit?








já nemám slov..........