26. května 2008 v 19:51
|
Tohle jsem teď náhodou objevila, když jsem si chtěla zapsat novej nápad na story.
Je to bůhví jak starý, ale stejně vám to sem dát.
Potíž byla s názvem, protože mě nic nemohlo napdanout.
Takže, snad se vám to bude líbit:)
Komentáře!
Zase se hádali. Bezdůvodný křik, nadávky a hluk rozbíjených váz, talířů a sklenic. Znovu a dokola. Jako opakování písničky se zasekl můj život. Ležím v posteli a pozoruji odrazy světla z lampičky, které vysílá poškrábané CD, co jsem si pověsil nad postel. Točí se dokola a mlčky se leskne. Jako já. Tenoučký provázek mě drží života a já se v jeho víru automaticky točím. Škola, výsměch, hádky rodičů, rozbité sklo a můj pokoj. Ten hnusný zažitý stereotyp, který nikdo měnit nebude a taky nechce. Ale až to CD spadne, přestane se točit a už nikdy nezačne, přestanu s ním i já. Tak jsem přísahal na svém hrobě - na dveřích svého pokoje. Čtyři bílé stěny, polepené plakáty, kterými jsem se snažil zakrýt jejich úzkostlivou čistotu. Čisté a nevinné. Jako já. Byl jsem očištěn od starostí běžných lidí v mém věku. Žil jsem jen pro ty čtyři stěny a poškrábané CD, co se neustále otáčí a jeho odrazy putují po zdech.
Ve dne jsem pozoroval ta prasátka z lampičky a přemýšlel, jaký to má všechno smysl. V noci jsem sledoval čáry světel, které v mém pokoji zanechávaly světlomety aut, jedoucích po silnici. Kam asi jedou? Kdo v nich sedí? Možná někdo jako já naštvaně zírá z okna, protože ho rodiče donutili jet na každoroční návštěvu k babičce. Kdy já jsem u ní byl naposled? Budou to tak dva roky. Skoro na den přesně dlouhé dva roky, plné ničeho a vzpomínek na ty úžasné dva dny, co jsem u babičky strávil. Dva roky trápení za dva dny štěstí. Ano, spravedlnost bude asi slepá.
Věříte na lásku na první pohled? Já ano. Jednou mě potkala. Poprvé a naposledy, před těmi dvěma roky na návštěvě u babičky. A když jsme se pak vrátili, začaly ty hádky.
"Je to všechno naše vina!", "Museli jsme někde udělat chybu!", "Proč zrovna náš syn nemůže být normální?"
To, doplněné dalšími věcmi, co by nikdy rodiče o svém dítěti říct neměli, slýchávám denně. Před spaní, po probuzení, pořád. Zažírá se to do zdí tohoto domu a neustále se to z nich snaží dostat ven. Jenže to nejde. Je to tu v pasti, stejně jako já. Duní v každičkém rohu, jen tady ne, ne u mě. Jsem tu jen já, odlesky a vzpomínky. Ty mi nikdo, nikdo na celém světě, vzít nemůže. Mé vzpomínky na něj. Jak jsem se do něj zamiloval, prožil s ním ty nejkrásnější chvíle, ty, co nezapomenu, a jak jsem potom zmizel. Znenadání, bez rozloučení, beze stopy. Muselo mu rozlomit srdce. Mně ho to zlomilo. A nic už ho nedokáže spravit.
"Miluju tě,"
"Já tebe taky,"
"Kdy odjíždíte?"
"Za tři dny."
"Dáš mi adresu, viď? Budeme si psát a já za tebou přijedu."
"Dobře, už ale musím jít. Zítra." Polibek, pohlazení. Naposled.
Nikdy jsem nepřestal litovat, že jsem tu adresu nenapsal hned. Nikdy nepřestanu. Deset minut na to přišli rodiče a začali na mě křičet. První váza se rozbila o zeď a rozlétla se do všech stran. Tak jako mé srdce, jako má duše, jako my dva. A za chvilku…
Seděl jsem v autě a papírek s mou adresou máčely moje vlastní slzy. V tu chvíli jsem si slíbil, že se ještě uvidíme, že nezapomenu. Papírek jsem vyhodil z okna. Písmo se ještě přečíst dalo, ale kdo ví, kam ho vítr zanesl. A kam zanesl jeho. V tu chvíli se mi zhroutil svět. A já z jeho trosek pak postavil jiný. Menší, smutnější a osamělý. Čtyři bílé stěny a kulatý objekt na provázku. Přeci jen je krásný.
Proč zase křičí? Máma, táta, moje zničené srdce a vzpomínky, co pomalu blednou. Proč se mi zase vkrádají do mého ničeho, co jsem tak pracně slepil z kousků mé zničené duše? Nedá se to vydržet. Už ne. Nadá se to zvládnout. Ne. Nač žít život, který má přesně dané to, co se s ním stane zítra, pozítří i za měsíc? Je to, Jakobech se ptal, proč se v pračce ztrácí ponožky. Všichni to vědí, ale nechtějí to říkat, protože by pak jejich děti neměly o čem přemýšlet. Nemusely by chodit do ložnice a stupidně dětským hláskem se ptát, kde ponožky končí. Mně rodiče nikdy neodpověděli. A už také nikdy neodpoví. Na nic, na co bych se mohl ptát. Nepodívají se na mě, když projdu kolem. Nic neřeknou, nezajímám je. Nenávidí mě. Jsem prostě jiný, než chtěli.
A pořád se točí. Ono se to pořád otáčí, ale mě už to nebaví. Nechci. Popadl jsem nůžky a ty oddělily provázek od CD a to bezmocně dopadlo na zem. Strop byl jeho srdce a já mu přeťal žíly. Zmizelo v nedohlednu. I já zmizím z jejich života. Ze svého, z ničího. Jako ta ponožka v pračce, jako naděje do budoucna.
Jako v ten den před dvěma lety.
Beze stopy
páni jestli je to psaný "dávno" tak si už od narození spisovatelkaXD