28. srpna 2008 v 18:49 | Pip
|
Napsal sám život
Život je jen dlouhá cesta, nejsou na ní zatáčky, ale rozcestí. Místa, kde si můžete vybrat směr, půjdete doprava a váš život se změní. Ano, to se stává. Rozhodli jste se pro pravou stranu. Ale jak víte, že cesta vpravo je ta pravá? Nevíte, ukáže to až čas. Čas je odpověď, čas je lék a čaroděj, hraje si s vámi jako s loutkami a vy se jím jen necháváte vést. Ano, to je úloha času.
Když se zpětně podívám na den, kdy se v mém životě začaly dít změny, začnu se trochu usmívat. Usmívám se nad těmi drobnými obměnami v mém životě, protože jsou tak jednoduché proti těm velkým, bolestivým a trvalým. Stupňovaly se. Od malých a nepodstatných rozdílů po fatální převraty, které jsou vidět na dálku. Mně nebyly nepříjemné, protože byly z mé vůle. Ale moje okolí je nebralo tak nadšeně jako já a začalo mi je znepříjemňovat. Ano, život se stal jednou velkou hrou na schovávanou a občas mě popadlo přemýšlení, jestli nebyla ta náhoda, co můj život tak změnila, náhodou špatnou. Ale zase, víte, že všechno zlé je pro něco dobré, že? Nedokážu si ani představit, jak by můj život vypadal, kdyby mi ráno třeba nezazvonil budík. Malé přidání do kroku a život je rázem naruby, směšná představa. Bohužel, pro mne pravdivá, ale ne nepříjemná. Pár minut mi přineslo nové přátele, nové pohledy, nové názory, nápady, zájmy a hlavně nový život. Nový život, kde se chyby napravují a kde se většinou nedějí. Nový život, který nemusel vzniknout, kdyby…
Jednoho dne, když zrovna nebylo krásně, ani venku a ani uvnitř mě, se opět stalo něco, co můj život změnilo. Jen to ještě nebylo poznat. Byl to téměř rok od mé malé velké změny a od nového člověka, co ze mě vznikl. Byl to rok, co se pro mě otevřela jistá hranice. Poznávání nových lidí mi kdysi dělávalo problém, ale teď ne. V klidu dokážu jít za někým a navázat rozhovor. Ano, v ten den, skoro rok poté, jsme se poznali. Byl to nejdříve trochu laxní vztah, dá se říct. Moc jsme se nestýkali, ale pořád jsme o sobě věděli. Pár rozhovoru o našem společném tématu a pak rozhovory pomalu utichly. Netušili jsme, že se zase jednou rozhodneme vyhledat kontakt a že za to později budeme i vděční. Ale stalo se, našli jsme se a mohli si spolu konečně pořádně užít volnosti našich životů. Vlastně to bylo poprvé, kdy jsme si mohli do očí něco říct. Bylo to zvláštní shledání, trochu roztěkané, nervózní a hlavně odsunuté na vedlejší kolej toho večera. Šlo tam přeci jen o trochu jiné věci. Ale i přesto jsme se dost sblížili. Jenom za těch prachmizerných pár hodin, o kterých jsme později říkali, že jsme si je mohli užít o něco lépe. Víc naplno a víc dohromady. Ale i přesto, hodně pro nás znamenaly a my se je později rozhodli ještě využít. Jenomže jsme o tom nevěděli.
Velká dálka dělí naše osoby, a to se asi nikdy nezmění, nemám pravdu? Pokud se zase nesemelou nějaké náhody a my nebudeme moci říct, že nám změnily život. Do té doby se můžeme jen smutně koukat před sebe a myslet na to, jak se co nejčastěji moci obejmout a podívat se navzájem do očí. Je to ubíjející pocit, to vědomí, že když se něco stane, nebudeme moci být spolu. Můžeme si sdělovat pocity jen trapnými komunikačními prostředky a překonávat tu tíhu u srdce, když víme, že to nestačí. Někdy je prostě přítomnost toho druhého více než nutná. Co nám zbude jiného než spřádat chabé plány a tiše, ale ne neupřímně, doufat, že vyjdou. A když se tak stane, můžeme se na sebe těšit a probírat detaily. Jen se v duchu připravujeme na konec a snažíme se ho co nejvíc oddálit. A když se konečně vidíme, zapomeneme na svět, na sebe, na životy a na čas, který je pro nás moc rychlý. Čas, ze kterého se snažíme užít každičkou sekundu a tu si i zapamatovat. O to těžší je pak loučení, které ani nemůže těšit vzdálená vidina dalšího shledání, už jen proto, že žádná taková vidina není. Nevíme nic, když se dveře zavírají a vzdálenost mezi námi je zase čím dál větší. Můžeme opět jenom doufat.
A život běží dál. Můžeme plánovat a těšit se, ale ani to nezastaví život, který jsme nuceni žít. Věci se dějí nezávazně na sobě a některé by se ani stát neměly, co? A když už se stanou, je třeba někdo, koho milujete natolik, že on jediný ví, jak vám v tu chvíli pomoct. A co když je ten někdo zrovna ten, kdo plánuje vaše další setkání daleko od vás? Co když potřebujete objetí od toho, co vám ho dát nemůže? Ano, je to těžké. Nutí vás to vzpomínat na vaše společně strávené chvilky, kterých je časem stále víc. A tím smutnější pak jste, když si uvědomíte, že už jsou dávno za vámi. Je smutné mít někoho, kdo vás obejme, ale nemůže.
Život rozdává rány a ty zahojí jen čas, to kruté monstrum, co si ničeho nehledí. Usmíváte se na svůj odraz v zrcadle a myslíte na přítele, co možná v tuhle chvíli dělá totéž. Pak si zase sednete na židli a čekáte, až budete mít možnost uskutečnit další napodobeninu rozhovoru. Začnete zase vzpomínat a zase se hrabat v minulém čase. Je to zničující. Kladete si otázky, na které nikdy nemůžete dostat odpovědi a všechny začínají slovem kdyby.
Kdyby tenkrát ten budík nezazvonil.
Tohle si opakujete a přemýšlíte, zda byste seděli na tom samém místě jako teď. Možná ne, ale také byste neměli toho človíčka, co nevidíte a i přesto natolik milujete. A možná vám je to v ten krátký okamžik jedno, protože si pro všechno na světě přejete vrátit čas a možná si ušetřit to trápení, co prožíváte teď. Možná byste byli ochotni zahodit něco tak silného a kouzelného, co možná může za to, jak se teď cítíte. Jenže když si uvědomíte, jak zvláštní myšlenky na vás přišly, řeknete si, proč se tak hloupě ptáte, když máte toho druhého, který je tu vždycky pro vás a je ochoten vám pomoct jak jen bude v jeho silách, víte to a milujete to nadevšechno. Přesně to vás donutí zapomenout na svět okolo sebe a soustředit jen na ten krásný pocit, co vás zaplavil. I když se zdá, že je celý svět proti vám, je tu pořád ten druhý, co sedí někde daleko odsud a přesto je vám tak blízko, že cítíte teplo jeho objetí.
Uvědomíte si to a začnete přemýšlet o tom, jestli je možné, že jste našli někoho, kdo je od vás tak daleko a přesto tak blízko. Když jste našli nejdřív stejné zájmy, pak stejnou povahu a stejné city. Nakonec zapomenete na ten smutek, co s vámi lomcoval a oddáte se pocitu, že je někdo vždy připraven vás chytit, když klopýtnete. A vzdálenost při tom nehraje žádnou roli, protože láska hory přenáší.
Možná vám přijde zvláštní, proč se píší příběhy o životě a proč jsou většinou tak zvláštní. Tak zvláštní, že se vám zdají nemožné. Ona to není pravda. Příběhy, o kterých se tvrdí, že se staly, bývají pravdivé, ač jsou sebezvláštnější. Život přece nikdo nežije stejně. Nikdo si nedokáže nic tak zvláštního představit jen dokud něco podobného nezažije sám. A věřte, může se to stát každému.
Život je kniha a tu píše čas. A i kdybyste se vraceli o celé kapitoly zpět, nikdy nedostanete odpověď na otázku, co začíná slůvkem kdyby.
I kdyby do byla ta nejlepší knížka na světě.
-----------------------------------------------------------------------------
"Není dobra beze zla." … staré ruské přísloví …
"V tomhle zvráceném světě není nic trvalého, ani naše trápení." … Charlie Chaplin …
"Přátelé jsou jako hvězdy, nevidíš je pořád, ale přesto víš že existují." … Anonym …
"Bez přátel není štěstí, ale bez neštěstí nepoznáme přátele." … Anonym …
"Přátelství je blízkost dvou duší, skutečnost, která je v tomto světě velmi vzácná." … Gándhí Móhandás Karamčand …
to je nádherný... dokonce myslím, že tomu rozumím, protože to trochu vystihuje muj vztah s jednou osobou, a jestli si tohle přečte, myslim že bude vědět...
a ty citáty jsou úžasný.. "Přátelé jsou jako hvězdy, nevidíš je pořád, ale přesto víš že existují."