"Gerarde, jsi tu se mnou?" zeptá se roztřeseně Frank a rozhlédne se kolem sebe.
"Gerarde!?" zkusí to znovu.
Všude, kam až dohlédl, se vznášela hustá mlha. V dáli se ozývalo slabé kapání a to se ozvěnou rozléhalo po celém prostoru. Dalo se těžce odhadnout, v jakém prostoru se nachází.
"Gee! Lásko!" zavolá znovu s trochou hysterie a po chvíli zlomeně dodá: "Prosím, neopouštěj mě.."
"Gerarde!?" zkusí to znovu.
Všude, kam až dohlédl, se vznášela hustá mlha. V dáli se ozývalo slabé kapání a to se ozvěnou rozléhalo po celém prostoru. Dalo se těžce odhadnout, v jakém prostoru se nachází.
"Gee! Lásko!" zavolá znovu s trochou hysterie a po chvíli zlomeně dodá: "Prosím, neopouštěj mě.."
-
Gerard nevěděl, co si má počít. Domů se mu nechtělo. Sedl si tedy do auta a rozhodl se, že počká do rána. Nechápe, proč, nemůže zůstat přes noc. Z bezmoci se mu chtělo až brečet, chtěl by nějak pomoct, ale nemůže. Pro Franka nemůže udělat vůbec nic. Ráno se jako první hlásil na recepci a ihned běžel do pokoje. Koupil růže, aby trochu provoněly pokoj. Dal je hned do vody a potom si sedl k posteli.
Díval se na Franka, který měl kolem sebe snad milion hadiček. Ničil ho ten pohled. Ničila ho představa, že by tu už zítra nemusel být. Miloval ho každým kouskem svého těla, každým kouskem své duše. Jestli zemře Frank, zemře i on.
-
Frank se napřímil, slyšel kroky. "Gerarde, jsi to ty?" zeptá se se strachem, ale spíše s nadějí v hlase.
"Ano, lásko. Jsem tu. Už tě neopustím," slyšel Gerardův hlas, ale neviděl ho.
"Gee, kde to jsem? Kde to jsme?"
"Já nevím. Vážně nevím, ale nevadí mi to, protože jsi se mnou," odpoví Gerard a snaží se najít Franka.
"Gee, já mám strach.."
"Neměj. Jsem s tebou."
Konečně ho najde a obejme ho.
Frank si oddechne. Gerard má pravdu, nemusí se bát, má jeho.
-
Gerard se snažil klidně uvažovat, ale nešlo mu to. Stále se musel napomínat, aby nemyslel na to, že Fee může umřít. Ale on neumře, nesmí.
-
"Gerarde, víš, já mám strach. Mám strach, že se mi jen zdáš," podívá se mu přímo do očí a chytne ho, jako by se bál, že mu hned zmizí.
"Neměj strach. Fee, zlato, jsem s tebou. Víš, miluju tě, a budu ti to říkat tak dlouho, dokud tomu neuvěříš. Copak to nestačí, když ti to řeknu?"
"No právě. Nikdy jsi mi to ještě neřekl…"
-
Procházel se nočním městem. Zafoukal studený vítr a on se otřásl. Chlad. Chlad, který prostupoval až do morku jeho kostí. Chlad, který bude cítit až do konce svého života, jestli se Frank neprobudí.
"Všechno je to moje vina," pomyslí si sklesle. "Kdyby nebylo té mojí hloupé hrdosti…"
Proč? Proč mu nemohl říct, jak moc ho miluje? Ještě teď slyší Frankův prosebný hlas, že ho potřebuje, že potřebuje jeho lásku. Ranil ho. To kvůli němu teď umírá…
-
"Gee, mohlo by tohle trvat navždy?"
Seděli teď opření o bílou zeď a hřáli se navzájem. Všechno bylo zářivě bílé, i mlha, která čím dál víc houstla.
"To já nevím," odvětí upřímně Gerard a pohladí ho. "Ale doufám… doufám, že ano…"
-
V nemocnici byla pohotovost. Smrt patří do našich životů odjakživa, ale dokážete se jí postavit tváří v tvář?
-
Místo kapání se začalo ozývat tiché pípání. S každou vteřinou jako by sílilo na intenzitě a rychlosti.
"Mám strach, že tě ztrácím," zašeptá zoufale Gerard. To už ale Frank slyšet nemohl.
-
Pár minut, možná ani to ne. Možná poslední okamžik, kdy může s Frankem mluvit. V šeru nemocničního pokoje se někdo skláněl nad postelí, řkoucí slova lásky, vášně.
Gerard stál před operačním sálem a přemýšlel.
Gerard nevěděl, co si má počít. Domů se mu nechtělo. Sedl si tedy do auta a rozhodl se, že počká do rána. Nechápe, proč, nemůže zůstat přes noc. Z bezmoci se mu chtělo až brečet, chtěl by nějak pomoct, ale nemůže. Pro Franka nemůže udělat vůbec nic. Ráno se jako první hlásil na recepci a ihned běžel do pokoje. Koupil růže, aby trochu provoněly pokoj. Dal je hned do vody a potom si sedl k posteli.
Díval se na Franka, který měl kolem sebe snad milion hadiček. Ničil ho ten pohled. Ničila ho představa, že by tu už zítra nemusel být. Miloval ho každým kouskem svého těla, každým kouskem své duše. Jestli zemře Frank, zemře i on.
-
Frank se napřímil, slyšel kroky. "Gerarde, jsi to ty?" zeptá se se strachem, ale spíše s nadějí v hlase.
"Ano, lásko. Jsem tu. Už tě neopustím," slyšel Gerardův hlas, ale neviděl ho.
"Gee, kde to jsem? Kde to jsme?"
"Já nevím. Vážně nevím, ale nevadí mi to, protože jsi se mnou," odpoví Gerard a snaží se najít Franka.
"Gee, já mám strach.."
"Neměj. Jsem s tebou."
Konečně ho najde a obejme ho.
Frank si oddechne. Gerard má pravdu, nemusí se bát, má jeho.
-
Gerard se snažil klidně uvažovat, ale nešlo mu to. Stále se musel napomínat, aby nemyslel na to, že Fee může umřít. Ale on neumře, nesmí.
-
"Gerarde, víš, já mám strach. Mám strach, že se mi jen zdáš," podívá se mu přímo do očí a chytne ho, jako by se bál, že mu hned zmizí.
"Neměj strach. Fee, zlato, jsem s tebou. Víš, miluju tě, a budu ti to říkat tak dlouho, dokud tomu neuvěříš. Copak to nestačí, když ti to řeknu?"
"No právě. Nikdy jsi mi to ještě neřekl…"
-
Procházel se nočním městem. Zafoukal studený vítr a on se otřásl. Chlad. Chlad, který prostupoval až do morku jeho kostí. Chlad, který bude cítit až do konce svého života, jestli se Frank neprobudí.
"Všechno je to moje vina," pomyslí si sklesle. "Kdyby nebylo té mojí hloupé hrdosti…"
Proč? Proč mu nemohl říct, jak moc ho miluje? Ještě teď slyší Frankův prosebný hlas, že ho potřebuje, že potřebuje jeho lásku. Ranil ho. To kvůli němu teď umírá…
-
"Gee, mohlo by tohle trvat navždy?"
Seděli teď opření o bílou zeď a hřáli se navzájem. Všechno bylo zářivě bílé, i mlha, která čím dál víc houstla.
"To já nevím," odvětí upřímně Gerard a pohladí ho. "Ale doufám… doufám, že ano…"
-
V nemocnici byla pohotovost. Smrt patří do našich životů odjakživa, ale dokážete se jí postavit tváří v tvář?
-
Místo kapání se začalo ozývat tiché pípání. S každou vteřinou jako by sílilo na intenzitě a rychlosti.
"Mám strach, že tě ztrácím," zašeptá zoufale Gerard. To už ale Frank slyšet nemohl.
-
Pár minut, možná ani to ne. Možná poslední okamžik, kdy může s Frankem mluvit. V šeru nemocničního pokoje se někdo skláněl nad postelí, řkoucí slova lásky, vášně.
Gerard stál před operačním sálem a přemýšlel.
Před hodinou:
Prosím, odpusť mi," prosil zoufale Gerard o odpuštění.
"Já ti nemám co odpouštět," odpoví namáhavě a sotva slyšitelně Frank.
"Měl jsem být s tebou, když jsi mě potřeboval. Prosím. Prosím… Miluji tě."
Poslední slova šeptal a díval se Frankovi přímo do očí. Rozbrečel se. A nebyl sám.
"Ale vždyť jsi se mnou byl. Celou dobu…"
Prosím, odpusť mi," prosil zoufale Gerard o odpuštění.
"Já ti nemám co odpouštět," odpoví namáhavě a sotva slyšitelně Frank.
"Měl jsem být s tebou, když jsi mě potřeboval. Prosím. Prosím… Miluji tě."
Poslední slova šeptal a díval se Frankovi přímo do očí. Rozbrečel se. A nebyl sám.
"Ale vždyť jsi se mnou byl. Celou dobu…"
Z přemýšlení ho vytrhl něčí hlas.
Vážně dokážeme čelit smrti?
Na prázdnou nemocniční postel padalo jen slabé světlo. Cítil z prostěradla ještě teplo Frankova těla.
Vážně dokážeme čelit smrti?
Na prázdnou nemocniční postel padalo jen slabé světlo. Cítil z prostěradla ještě teplo Frankova těla.








ach ne...bože..to bylo nádherný...nádherně napsaný...nemám ráda příběhy o smrti ale hlavně že mu to stihl říct...krása