Poslední šance
Vypráví Frank:
Zahodil jsem nedopalek, zašlápl ho a odlepil se od autobusu. Noc byla chladná, otevřel jsem si dveře a vešel dovnitř. Gerard seděl na gauči se skloněnou hlavou a něco si kreslil.
Napadlo mě, že půjdu k němu a promluvím si s ním. Ale vždycky, když mě tohle napadne, zůstane to nezrealizované. Co bych mu řekl? Nikdy o tom nemluvíme… a tak to má možná zůstat.
Zdá se to tak dávno, co jsme vyjeli na poslední jízdu, poslední koncert v tomhle roce… v tomhle turné. Bylo to naposledy na tak dlouhou dobu, a přece se to zdálo jako poprvé.
Čekali jsme dlouho, ale stálo to za to. Vždycky to stojí za to. Jak jednou řekl Gerard: "Vzdal bych se pěti let života za jednu show."
Je to jako droga, vymývá mozek a ničí tělo, ale každá vteřina je tak úžasná, že je nezapamatovatelná, takže to chcete prožít znovu a znovu a znovu.
Mně se nejvíc líbí ty vteřiny, kdy se proměníme na hloupý kluky, co dobyli svět, ovládli ho z pódia, na kterém stojí utopení v barvách a řevu, a připadají si jako bohové. Ty vteřiny, kdy Gerard Way přestane být Gerardem Wayem, ale totálně odvázaným šíleným showmanem. Ty vteřiny, kdy ke mně přijde, přitáhne si mojí hlavu k sobě a zpívá s mikrofonem mně do obličeje. Ty vteřiny, kdy mě vezme kolem ramen a jen tak se ke mně nakloní. Pro ně žiju.
Ale vždycky, když to skončí, je z Gerarda Waye opět Gerard Way. Můj nejlepší přítel. Je to jako teď. Sedí na gauči se sklopenou hlavou a všechno je jako dřív. Znovu je to ten stydlivý kluk, co nikdy nebývá iniciátorem.
Tehdy mi přijde, že to na pódiu dělá jen tak z legrace, pro odvaz, jen aby fanynky víc řvaly. Jenže jak mu mám říct, že pro mě to znamená něco víc, když si tím sám nejsem jistý?
Ani nevím, co se stalo. Nevím, co jsem udělal a proč. Nevím, jestli jsem předtím nepil. Pamatuju si jenom, že to, co obvykle děláme na pódiu, jsme tentokrát dělali na gauči v prázdném tourbuse. Možná proto, že jsme v hloubi duše věděli, že tohle je poslední šance.
Bylo to daleko krásnější než před tisíci lidmi. Krásnější, delší, vášnivější. Přesto rychlé a hrubé. Neřekli jsme si ani slovo, a když se do tourbusu vrátili ostatní, leželi jsme už oblečení a každý ve své posteli.
Další den ráno jsme vyrazili domů. Pořád jsme spolu nepromluvili. Snažili jsme se k sobě chovat normálně, jako by se nic nestalo.
Každý jsme teď měli odjet domů… a naše domovy byly každý jinde. Já se vracel k Jamii, ty k Lyn. Řekli jsme si to jedním slovem rozloučení a posledním objetím.
O dva roky později:
Potkali jsme se úplnou náhodou. Já tě okamžitě zatáhl do kouta a začal líbat. Zuřivě, vášnivě. A ty ses nebránil. Našli jsme si pokoj, kde jsme si lehli do postele, a tentokrát jsme spolu mluvili. Museli jsme si to říct. Blízkost toho druhého na nás působila jako tvrdá droga. Pořád jsem opakoval tvoje jméno, zatímco jsem tě svlékal a líbal. Tolik jsem po tobě toužil. Po tvém těle. Po tvojí horké kůži, orosené potem. Po tvých vlasech, které jsem chtěl vískat a líbat, po tvých očích, ve kterých jsem viděl stejnou touhu. Tolik jsem toho chtěl, a všechno jsem si vzal.
Leželi jsme v pohodlné posteli, tys byl o mě opřený a já se s tebou mazlil. Slova nám automaticky plynula z úst. Věděli jsme, že jeden druhému můžeme říct všechno. Věděli jsme, že naše přátelství je vztah. Zvlášť ty jsi musel mluvit. "Frankie?"
"Ano, Gee?"
"Víš… dáváš mi sílu… sílu formulovat myšlenky."
"Já vím, lásko."
"Nikdy jsem si nemyslel, že mi budeš tolik chybět. Tolik mi chyběla tvoje vůně… objetí… oči… úsměv… tvoje… láska."
Pevně jsem tě chytil a dal ti pusu do vlasů.
Zavřel jsi oči. "Vzdal bych se pěti let života za jeden tvůj polibek.."








"Vzdal bych se pěti let života za jeden tvůj polibek.." ta veta ma totalne dostala...