close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

A little piece of heaven

21. září 2008 v 20:01 | Pip |  Jednorázovky
Ano, pořád jsem tady.
Nezapomeňte.
:)

Pršelo, jak příhodné. Obloha nad kostelem nabyla tmavošedé barvy a husté provazce vody bubnovaly o střechy přistavených aut a náhrobků nedalekého hřbitova. Seděl jsem na lavičce proti schodům katedrály a sledoval jsem těžké dřevěné dveře. Dnes tu byla svatba. Ozdobené auto s nápisem 'Novomanželé' pro šťastný pár a bílé stuhy na těch ostatních. Některé stužky už nevydržely nápor ostrého studeného větru a teď jen bezmocně poletovaly kolem. Seděl jsem na lavičce a přemýšlel, co se děje uvnitř. Měl bych tam jít, obřad už se bude chýlit ke konci. V ruce jsem stále svíral promočenou pozvánku, kde byla jejich jména napsána tenoučkým zlatým písmem, značíc tak, o jak šťastnou událost se jedná. Nevěsta i ženich v bílém, ostatní ve svátečním. Jenom já mám na sobě černý dlouhý kabát a pod ním obyčejné džíny a mikinu. Na poslední chvíli jsem se rozhodl, že sem půjdu a i tak mám pocit, že to byla chyba. Stejně mi to nedalo. Zvedl jsem se, nasadil neproniknutelný výraz obličeje a pomalým krokem mířil ke těm těžkým dřevěným dveřím.
Potichu jsem proklouzl do obřadní síně, budoucí novomanželé už stáli u oltáře, drželi se za ruce a šťastně se usmívali. Měli oči jen jeden pro druhého. Krásný obrázek. Posadil jsem se do poslední lavice a sklonil hlavu. Po celém těle mi proběhl mráz a nebylo to tím, že venku byla taková zima. Nastalo ticho, plné napjatého očekávání. Kněz domluvil, teď byl n řadě ženich.
"Já, Frank Anthony Thomas Iero…"
Jeho hlas prořízl chladnou místnost jako horká ocel. Prořízl tak moje srdce. Lekl jsem se toho, jak šťastně zněl. Ale ano, musel být šťastný, přece se žení. Není to tak dávno, co jsem spolu s ním seděl v kavárně a povídal jsem mu o tom, jak by bylo krásné žít spolu. Vlastně už jsme k tomu neměli daleko. Tajně jsme spolu chodili už pár měsíců a já mu byl stoprocentně věrný. Vlastně víc než stoprocentně. Od té doby, co jsme se poznali, jsem se nedokázal ani představit, že bych mohl být s někým jiným. Miloval jsem ho. Ano, miloval. A ani teď si nejsem jistý tím minulým časem.
Venku pršelo a kapky deště, co ještě nestihly uschnout, se mísily se slzami, co se mi samovolně spustily po tváři.
"… beru si tě, Jamio…"
S každým jeho slovem mě bodlo u srdce o něco silněji. Ne, neměl jsem sem chodit. Vždyť mě to ničí. Měl bych… Co bych vlastně měl? Miluji ho přeci. Milovat někoho znamená přát mu, aby byl šťastný. On šťastný je. A přece mi to tolik ubližuje. Je tak krásný, jenom září. Vždycky se říká, že nevěsty na svatbách září, ale tady ne. Tady zářil on. Vždy, když jsem ho takhle viděl, byl jsem šťastný s ním. Dnes ne. Dnes je jiný den. Zvláštní den.
Venku pršelo, a on se nikdy neusmíval, když venku prší.
"… za svou právoplatnou manželku …"
Zdálo se mi, jakoby každou slabiku říkal zvlášť. Schválně pomalu, aby mi tím co nejvíc ublížil. Mluvil tak zřetelně a nahlas, snad aby to nikdo nepřeslechl. Aby nikdo nepochyboval o tom, že Jamia je ta jediná láska jeho života. Jediná a upřímná, celoživotní a silná. Že nikdy nebyl nikdo jiný, kdo by mohl z jeho úst slýchat ta dvě otřepaná slůvka, že není nikdo, kdo by ho mohl držet v náručí a opakovat, že budou navždycky spolu. Jediný člověk v této místnosti neměl ponětí, že ta zničená duše, vznášející se nad svým tělem, sedícím úplně vzadu, byla jednou v těsné blízkosti duše muže, který zde právě slibuje věrnost před Bohem. Nikdo v této místnosti netušil, že už jednou takhle sliboval. někomu jinému.
Venku pršelo a každá kapka, tekoucí po vysokých oknech, s sebou odnášela i kousek mého zničeného štěstí.
"… a budu tě milovat a ctít …"
Jsem jenom tvůj, říkával mi a vždycky dodal: a ta patříš jenom mně. A já mu věřil. Pokaždé, když sliboval, že budeme navždycky jenom spolu, že mě nikdy neopustí a že jednou přijde čas, kdy už se nebudeme muset skrývat a celý svět se o naší lásce dozví. Byly okamžiky, kdy bych mu věřil i to, že mi snese modré z nebe. Já bych to pro něj udělal, kdybych měl tu možnost.
Zatím mám jen povinnost tiše sedět a jako vězeň za mřížemi své cely hledat, kde se stala chyba.
Venku pršelo a já v tom dešti seděl. Kapky vody, stékající z mého oblečení, na dřevěné podlaze vytvářely drobná jezírka. A mně to bylo jedno.
"… v bohatství i chudobě …"
Nikdy jsem nestál na prahu smrti. Ale ti, co to prožili říkají, že se vám před očima odvine celý život jako sestříhaný film. Neumíral jsem, ale vzpomínky se v mé hlavě nestačily dělit. Události mi splývaly a já nedokázal určit, co jsou zač. jediní, co měly společného, že ve všech byl jeho obličej. Jeho oči, rty a usměv, do kterého se kroutily, jeho výrazy, jeho smutky a jeho slzy. Jiskřičky v jeho očích, které už mi teď nepatří, usměv, který můžu vidět už jen z dálky. Všechno, čím mě kdy obdařil je ode mě dvacet metrů a přitom nekonečně daleko. Už mi to nenáleží, už není můj. Nikdy mi neřekne, že mě miluje, nikdy už ho nebudu moci obejmout. Nikdy se svět nedozní o naší lásce. Protože on už mi nepatří.
Venku pršelo, jak nepříjemné pro svatbu.
"… v nemoci i ve zdraví …"
V ruce jsem pořád držel promočenou a zmačkanou pozvánku. Proč to udělal? Proč mi ji poslal, i když věděl, že mi to zlomí srdce ještě víc, než náš rozchod. Nejspíš si myslel, že nepřijdu. Nebo mi jen chtěl dát najevo, že je mezi námi definitivní konec, že všechno, co mi když řekl byla lež. Možná mě jen chtěl utvrdit v dojmu, že i přes všechnu tu bolest, zradu a utrpení ho stále miluji.
A milovat nikdy nepřestanu.
Snad si někdy vzpomene, že ty chvíle se mnou byly krásné.
Jako zpěv ptáků z louky u jezera, jako vůně růží za domem, tak jsem slyšel jeho hlas, co kdysi mluvil jenom ke mně. I přesto, že teď patřil jí. Té nejšťastnější ženě na světě. Musí být šťastná, má přeci jeho.
Jeho lásku.
Jeho srdce.
Jeho snubní prsten na ruce.
I teď, když stojí u oltáře, bych mu snesl kousek nebe. I teď bych vykřičel do světa vše o naší tajné lásce. I teď bych mu mohl slíbit, že budu navždycky jeho.
"… dokud nás smrt nerozdělí."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Petra Petra | 21. září 2008 v 20:46 | Reagovat

wow mooooc pěkný

nic jnýho ze mě nevyleze

2 DareDareDevil DareDareDevil | 21. září 2008 v 20:50 | Reagovat

to je tak smutný...oh dojemný...chudák gee,jak mu to mohl frank udělat??!!

3 Piratka Piratka | Web | 22. září 2008 v 16:57 | Reagovat

a kdo říká, že je to Gerard?

achjo...to sou zase stavy...se mu nedivim, že je tak trochu blázen...tomuhle bych ale i věřila, a to každý slovo...fakt. njn, prostě zase další kus dokonalosti :)

4 domushqa domushqa | Web | 22. září 2008 v 18:22 | Reagovat

to je fakt krasny pribeh... ako uplne... a ja zacinam nenavidiet jamiu cim dalej tym viac

5 Danduliškáá Danduliškáá | Web | 23. září 2008 v 13:34 | Reagovat

Oh..:D Mno..ja mu to ale asi nenapisu...za 1. senechci jeste vic ztrapnit a za 2. mam strach...Ale to je ais normalni ne? *Pochybny usmev* Tak ja se rada spratelim :) Du si te hodit do sbcek :) a k ty jednorazovce...je to..depresivni..

6 Danduliškáá Danduliškáá | Web | 23. září 2008 v 13:39 | Reagovat

jejej..sorry ja si spletal blogy...:D

7 wayicko wayicko | 23. září 2008 v 18:41 | Reagovat

aww...to bylo...nádherný :´)

8 Cecily (tvoje láska:P) Cecily (tvoje láska:P) | 28. září 2008 v 15:26 | Reagovat

způsobilas mi zdravotní újmu :D

9 ChemicalVampire ChemicalVampire | Web | 29. září 2008 v 7:17 | Reagovat

nehéééé...ZABIJU JAMIU A LYN!!!!!!oh bože nesnášim tyhle příběhy...ale je to krásně smutný...

10 Eliz Eliz | Web | 29. září 2008 v 18:04 | Reagovat

ježiš...já brečim...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama