"Jeho hlas prořízl chladnou místnost jako horká ocel. Prořízl tak moje srdce. Lekl jsem se toho, jak šťastně zněl. Ale ano, musel být šťastný, přece se žení. Není to tak dávno, co jsem spolu s ním seděl v kavárně a povídal jsem mu o tom, jak by bylo krásné žít spolu. Vlastně už jsme k tomu neměli daleko. Tajně jsme spolu chodili už pár měsíců a já mu byl stoprocentně věrný. Vlastně víc než stoprocentně."
"2.12. Začalo sněžit. Konečně. Líbí se mi jak vločky padají k zemi a že je každá úplný originál. Ty tady mají nějaký úkol, nejsou tu zbytečně. Mají svůj cíl, dopadnou na zem, pokrýt celou zemi. A jaký cíl, jaký úkol mám já? Vzpomínáš, jak jsi mě tenká vzal na brusliště? Vůbec mi to nešlo. Pokaždé když jsme upadnul, vytáhl jsi mě na nohy. Teď sme to já kdo tě tahá na nohy. Vyměnili jsme si role."
And I Cry (Elizabeth-Lili) My Chemical Romance
Ještě teď když zavřu oči dokážu si vybavit ten pocit. To tekuté štěstí proudící celým mým tělem. Tvou vůni, která mi tak moc chybí. Tvou hruď o kterou se můžu vždycky opřít. Protože tě hrozně moc miluju. Protože ty jsi jediné co chci. Jedině na tobě mi záleží. Aby si se měl dobře, aby si nebyl nešťastný. Aby si měl všechno co chceš, i kdyby to znamenalo že to nebudu já.
Díky tobě jsem zase začal cítit teplo, možná to byla snad život. Ani jsem si nejspíš neuvědomoval že všechny moje myšlenky se točí jen kolem tebe. Co asi děláš, jak se máš. Vzpomínal jsem na ty chvíle kdy jsme byli zavřeni v pokoji před celým světem. Na mé tváři se úsměv začal objevovat čím dál víc a já se cítil tak jako už dlouho ne.
"Je to už měsíc. Měsíc, co jsem se doplazil domů. Měsíc předstírání a čekání. Čekání na to, jak zase půjdeme tou temnou uličkou. Už mi nenaháněla strach. Už mi jen připomínala ten osudný den. Den, kdy jsem začal svého bratra nenávidět. Tentokrát jsem ale zkratku navrhl já. Nikdo tam nečekal. Jen ve mně byla ukrytá ta zášť a čekala, až jí dám volný průchod ven."
"Od té doby Frank zůstaval stále s Gerardem. Celý den až na noc. To odcházel záhadně domů, vždycky pod nějakou malou záminkou. Gee si ale později všiml, že vždycky když odchází, je neskutečně bledý.
Pro ně to, ale bylo nejkrásnější období v jejich životě. Procházeli se společně ruku v ruce po ulicích a ignorovali ty kteří se na ně až posměšně dívali."
Cena (Cecily) My Chemical Romance
"Stáli jsme na mostě a sledovali hemžící se dav kolem. Další výlet, který jsi zorganizoval ty. Vždycky děláme jen to, co chceš ty. Stačilo být jednou spolu…a tentokrát se ti postavím. Ale když jsem stál proti tobě a ty ses usmíval, znovu jsem ztratil všechnu odvahu ti vzdorovat. Ne! Musím to dokázat! Musím být silný!"
"Přemýšleli jste někdy o minulosti? Jenom o ní, ne o jejích částech, ale o ní, jako o celku. O obrázku, co se roztříštil do vzpomínek a jednotlivých chvilek. Přemýšleli jste někdy o tom, že byste to chtěli všechno změnit, počínaje místem, kde jste se narodili? Samozřejmě, každý musel. Vybavil si ty nejstarší vzpomínky, které dokázal."
"Možná jsem za ten čas přestal doufat, že až se vrátíš, budeš jako dřív. Musel jsem přeci vědět, že je to nesmysl! Musel jsem vědět, musel jsem být připravený.
A věděl jsem proč. Tenkrát v tvých očích - viděl jsem tam něco nepopsatelného, děsivého, na co nikdy nebudu schopný zapomenout."
Začal vzpomínat a vzpomínky se začali stávat téměř skutečnými. Viděl před sebou celou svou rodinu, všechny přátele. Usmíval se na ně a mával jim. BYlo to jako dřív. Za těch starých časů, kdy ještě k někomu patřil.
"Věděl jsem, že jsi nemocný. Věděl jsem, že se neuzdravíš. Věděl jsem, že máš málo času. Ale přesto jsem si to nechtěl připustit. Bilo mě to do očí, do mysli, do srdce. Každý den, kdy jsi přišel domů slabší, bledší, ale usměvavější. Tvůj úsměv všechno zahnal. Vypadalo to spíš, jakože umírám já a ty jsi ten, kdo mě utěšuje. "
"Bylo to jako včera, co jsi procházel naší ulicí a hledal restauraci. Poradil jsem ti cestu. Naše první setkání. Bylo to v létě. Druhého července. Bylo hrozné vedro, ale i přes to jsi měl na sobě černé džíny a tričko. Jako já. Už jsme na to byli zvyklí, nevnímali jsme horko. Když jsme tě viděl, nevnímal jsem vlastně vůbec nic. Byl jsi tak nádherný."
"Vyčerpaně jsem padl zpátky do spacáků a unaveně zasténal. "To už je ráno?"
"Přesně tak, lásko," potvrdil Gerard, který si zrovna natahoval kalhoty. "Oblékni se, jdeme se nasnídat."
Se zíváním a protahováním jsem se zvedl a začal na sebe házet svoje svršky. Když jsem vyšel ven, všichni už seděli u provizorního dřevěného stolku a pili čaj z termosky. Připojil jsem se k nim a Gerard zahájil "předpřípravní proslov"."
Nikdy jsem tě neodmítl. Jen jsem možná slíbil svou přítomnost jiným, přdtím, než jsi o ni žádal ty. A kvůli mému společenskému životu se na mne teď zlobíš. Pokud jsem ti tím tolik ublížil, omlouvám se. Ale věř mi, že když se mnou už nechceš nic mít, pochopím to. Jen si budu do konce života vyčítat, že jsem přišel o tak skvělého přítele, jak jsi Ty.
Ty víš, že ani já nemám rád hádky, a před problémy utíkám (vidíš, další věc, kterou máme společnou). A o to víc mě mrzí, když jsem Tě - ještě tak neosobním způsobem - v návalu vzteku, bolesti a slz - osočil, že jsem pro Tebe až ten druhořadý kamarád jenom přes internet. Vím, že to ode mne byla hloupost. Mrzí mě to.
"Mezera se krátila rychle a děsivě. Nebyla šance, že bychom nepřišli na řadu. Před námi stáli vojáci s namířenými zbraněmi a jejich velitel jim dával pokyny. A my proti nim stáli se zavázanýma očima, rukama spoutanýma za zády. Tři…"
Někdy máte pocit, že byste od všeho nejradši utekli. Chcete vypadnout, sebrat se a udělat něco, co se naprosto příčí například vaší povaze. Živě si představujete, jak jste s těmi dvěma a cestujete po světě v kapele. Ale víte, že to nejde. Můžete se jenom vídat, a zůstat spolu tak dlouho, jak jen to jde.
"Je to téměř jistota. Spoléháte na tu neději tak, že si myslíte, že už je všechno předem dané, jasné, vypočítané a přesně nalinkované. Že se to stane. A přitom, ani nevíte, kdy by to mělo být. Kde by se to mělo uskutečnit a jestli byste tam byli všichni. Přesně jak doufáte. Je to jako droga."
"Sedím v místnosti, u čtvercového stolu, s lesklým lakem. Z jeho středu vystupuje kužel světla, který halí celou kulatou místnost do podivného přítmí. Ve stěně jsou dveře. Miliony dveří. Otočím hlavu doprava. Dveře. Otočím ji doleva. Dveře. Nic, jen ony. Na stole také něco leží. Kostka ledu. Taje. Postupně se zmenšuje."
Free Fall (Elizabeth-Lili) My Chemical Romance
Tvoje slova nedávají smysl. A vše co dokážu vnímat jen tupá bolest pulzující mi v hlavě. Ale asi je všechno v pořádku, jsi tu ty. Ano. Všechno je v pořádku.
"Podívej," říkával jsi "Já jí chytil. Dokázal jsem to. Lásko, dokážeme to. Vydrž." Tak krásně jsi se při tom usmíval. Ve tvých očích svítila naděje, stejně jako ty světlušky. Usínali jsme s ní, ale stejně, jako ti malí broučci, ráno byla pryč.
Dny plynuly a naše volno, které jsme si udělali uprostřed nahrávání, se pomalu krátilo. Už jsme se všichni nastěhovali zase zpátky do toho domu.
Všechny pocity, kterými jsme přetékali, jsme vyjadřovali doteky, hlazením, blízkostí a pohledy; jinak se to vyjádřit nedalo. Na něco tak ohromného, jako je skutečná láska, prostě slova nestačí.
Protože člověka nelze porazit. Můžete ho zničit, ale nikdy porazit. A ve chvílích, kdy jsem se cítil zničený a poražený, smutný a bez naděje na lepší život, jsem se na vás podíval… a hned jsem věděl, že to ještě zvládnu. Protože to, co člověka nezabije, ho posílí.
Zdálo se mu až nemožné se s ním nějak seznámit. Nejen díky jeho podmračeném pohledu a nezájmu o okolí, ale také díky Gerardově nesmělosti. Raději se dál krčil v koutě a jen ho se zájmem pozoroval. Zvlášť nadšený byl, když zjistil jak nádherný má úsměv.
"Gerarde! Nesmíš zákazníkům říkat, že lyžování není dobrá sport pro děti! Lyže jsou jedny z nejdražších věcí, co tu máme a moc se neprodávají! Co jseš to za obchodníka?"hulákal vadoucí prodejny, odkud právě odešla maminka s asi pětiletým klučinou a nesla v podpaží basketbalový míč.
Došel jsem až k útesu, tam, odkud jsi skočil a postavil se na okraj. Podíval jsem se na slzu, co spadla na tu nádhernou květinu a roztříštila se o její květ. Poslední slzu pro tebe. Naposledy jsem se jí dotkl, přivoněl a vzal za jeden rudý lístek.
"Prosím,"řekl jsem při pohledu do zrcadla. Zíral na mě čísi obličej, vlastně můj. Jak jinak by mohl zvednout tu samou ruku jako já? Dotknout se stejného místa. Jsem to já, bohužel. Proč zrovna já musím být jiný? Na první pohled, na druhý pohled, pohledy všech, kolem kterých projdu. Jsem jiný, ale nechci se kvůli nim měnit. I když mě to ničí, zevnitř i zvenčí. Je to vidět. A mě je to jedno.
"A bude to v pořádku…"šeptal jsem a položil jeho hlavu na studenou dlažbu špinavé koupelny, ze které se mi zvedal žaludek. Spal klidně a pokojně, jakoby netušil, co se může stát a stane. Bohužel pro něj. Zastrčil jsem mu pramínek vlasů, co mu padaly do tváře, za ucho a třesoucím se prstem přejel po linii celé jeho dokonalé, zbědované a smutné tváře.
Bylo to obyčejné, v celku normální děvče, s určitými zájmy, svými kamarády a s názory, které se bála říct nahlas. Bylo to děvče opravdu obyčejné, na první pohled byste si ho v davu nevšimli, nevyčnívalo a ani se o to nijak nesnažilo. Nemělo rádo přílišnou pozornost okolí. Byla to dívka až nenápadná, nesmělá a nezajímavá.