close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Bittersweet III.

4. října 2008 v 18:25 | Pip |  Bittersweet
No, protože blbne blog a protože se budu muset ponořit do sarověké literatury, nečekejte nic světoborného:D
Dojedl jsem a zvedl se k odchodu pro potřeby na mytí oken. Zarazil mě Kevinův rozmilý hlásek.
"Kam si myslíš, že jdeš?"zeptal se.
"Za mámou,"pravil jsem a s ledovým klidem nechal ty dva o samotě.
"Co tady děláš?"ptala se máma, co vykoukla zpoza dveří kuchyně. Protočil jsem oči a podal jí tác s nádobím.
"Budu čistit okna. Myslíš, že bych to zvládl jenom s tím, co mi příroda okolo mě nabídne?"zeptal jsem se kousavě. Máma se zamračila, ale pak mi podala čistící prostředky, co odněkud vytáhla.

"Kdo je to tam s Kevinem?"zeptala se a kývla hlavou směrem k oknu.
"No vidíš, dej my ty věci dvakrát. To je moje spolužačka, viděla mě, když šla kolem a nějak se jí mě zželelo. Nabídla mi pomoc."řekl jsem, jakoby se nechumelilo. Vnitřně mi ovšem tato slova působila opravdové potěšení. Máma se na mě nedůvěřivě podívala.
"Volal jsi jí?"propálila mě očima.
"Jak bych to udělal, když můj mobil leží v pokoji a já ho dneska ještě ani neviděl?"odpověděl jsem otázkou. Máti to asi uznala, a tak vzala druhý kyblík a hadr a vyšla ven před dům, držel jsem se jí v patách. Kevin se otočil, a jakmile uviděl nástroje v máminých rukou, přeskočil plot a tím, že musí vyvenčit psa, odešel. Psa samozřejmě zapomněl. Máma se jen zasmála a dál kráčela k plotu, kde pořád postávala Sam s úsměvem na tváři. Čím víc jsme k ní byli blíž, tím víc se smála. Oh, těším se na to, jak jí máma přednese svůj dík za nikdy nenabídnutou pomoc.
"Dobrý den,"pozdravila slušně. Podivil jsem se nad tím, jak mile najednou zněla. Jako úplně normální člověk. Mamka jí pozdrav stejně mile oplatila a pak spustila: "Jsem ráda, že Joemu pomůžeš, jemu by to trvalo až do rána. Je to vážně hrůza, co udělal. Představ si, že oblepil celý dům papírem!! I když si to nezaslouží, vážně děkuju, že jsi ochotná mu trochu pomoci."úsměv ze Samina obličeje vytratil a do očí se jí místo něj vlilo zděšení a překvapení. Když si v hlavě přebrala, co to na ní máma vychrlila, vyděsil se snad ještě víc.
"J-já to… t-to není žádný problém. Ráda pomůžu. Máte pravdu, ještě by se u toho třeba zabil."při slově 'zabil' se na mě naštvaně podívala. Ještě chvíli pak s mamkou o něčem plkaly a já nestačil žasnout nad tím, jak se chová. Byla milá a vtipná, ale ne tak, jak jsem byl zvyklý. Z hlasu se jí vytratila všechna ironie a vůbec, zdálo se mi, že ji vůbec neznám. Asi bych příště neměl podceňovat její herecké umění. Po dalších únavných minutách Sam umě přeskočila plot a převzala od mámy svůj kyblík a připojila se ke mně. "Asi tě tou stěrkou umlátím."procedila skrz zaťaté zuby a já se neubránil úsměvu.
Po dvaceti tichých minutách, vyplněných jen Saminými tichými nadávkami na mou osobu a čvachtavým zvukem hadrů na oknech, jsem se rozhodl konečně něco říct. Problém byl jenom v tom, že jsem nevěděl, co. Měli jsme za sebou teprve jedno okno, protože jsme se prvních deset minut hádali, jak to vlastně celé zorganizujeme. Teď mě nenapadalo žádné vhodné téma, o kterém bychom se my dva mohli bavit. Než jsem se vůbec stačil nadechnout k nějaké té řeči, předběhla mě Sam.
"Tohle mi dost připomíná mojí první brigádu."zasmála se hořce a utřela další pruh mokrého okna. Podíval jsem se na ní, pracovala soustředěně a přesně. Dost pečlivě. Až moc, zdálo se mi. Netušil jsem, že vůbec nějak pracovala. Vždycky jsem si o ní myslel, že její život je jen škola a zábava. Do školy chodila vždycky přesně, neflákala se, jak bývá u lidí, jako je ona, zvykem. Jenomže vždycky, když jsem ji viděl mimo školu, měla kolem sebe partu přátel a v ruce cigaretu, nějakou lahev nebo něco podobného. Byl to ten typ holky, co je jí všechno jedno. Jiní se baví u televize, ona prostě takhle. Ničí si život. Asi si všimla, že nic nedělám a takhle nepokrytě na ní zírám, otočila se. A snad poprvé, poprvé za ty roky, co se známe, se na mě usmála. Upřímně, čistě a trochu smutně. "Potřebovala jsem peníze, protože mě rodiče přestali dotovat, tak jsem šla do nějakého obchodu. Myslela jsem, že budu skládat krabice, rovnat věci do regálů, ale asi jsem žila v moc naivním světě, nebo co. Když mě vedoucí viděl, okamžitě jsem vyfasovala kýbl a musela jsem uklízet. A řeknu ti, že mytí oken bylo aspoň na čerstvém vzduchu."zasmála se znovu a utřela další kus okna. Pořád jsem na ní zíral. "Co?"zeptala se konečně.
"Ne… nic. Jen jsem netušil, že… že…"hledal jsem správná slova.
"I já můžu mít starosti?"dokončila za mě trochu nepřesně Sam. Jenže když jsem nad tím přemýšlel, dospěl jsem k závěru, že asi tak by vyznělo to, co jsem chtěl říct.
"Asi jo."přiznal jsem.
"Víš, v tom je mezi námi asi ten největší rozdíl. Každý má spoje problémy. I když na to nevypadá. Ty bys asi nikdy neřekl, že já něco takového řešit nemusím, protože to prostě nedávám najevo. Nebo taky proto, že ty jsi nikdy nic podobného řešit nemusel. Ne, netvař se takhle. I já nevím nic o tvých problémech. Ale to neznamená, že je nemáš."pokrčila rameny. Na tomhle něco je. Nikdy jsem neříkal, že je tahle holka hloupá, ale nikdy jsem ani netušil, jak moc je chytrá. Nejspíš nad tím hodně přemýšlela.
"Hodně jsi nad tím přemýšlela, co?"vyslovil jsem svou myšlenku nahlas. Usmála se pro sebe. Zdá se mi to, nebo se dneska jenom směje?
"Jo, ani bys nevěřil, čím já si kdy lámala hlavu."
"Myslíš? Čím třeba?"zasmál jsem se.
"Hm… třeba… Nad dědičností. Jestli má genetika něco společného s tím, proč tvůj brácha tancuje na gauči."ukázala do okna, vedoucího do obýváku.
"Bože,"vyprskl jsem smíchy. Ano, Nick vážně stál na pohovce, nohy měl rozkročené, v rukou držel imaginární kytaru a simuloval hru. Házel přitom hlavou a občas i skákal z gauče a zase zpátky.
"Lekne se?"zeptala se Sam a otočila se na mě. Pokrčil jsem rameny a zadíval se na svého mladšího sourozence.
"Hm… Asi jo."zasmál jsem se. Sam na mě s ďábelskými jiskřičkami v očích hleděla. Usmál jsem se. "Tak na tři."rozhodl jsem a oba jsme se otočili čelem k oknu. Ani jsme se nedomlouvali, co přesně uděláme, ale když jsem řekl 'tři', Sam i já jsme okamžitě začali bušit na okno a křičet přitom. Nick byl akorát ve finále a skákal na zem. Lekl se tak dokonale, že neustál dopad, uklouzl, spadl, stihl přitom skopnout misku s popcornem, která přeplachtila pokoj a v elegantním obloučku spadla těsně před příchozího Kevina, co se taky lekl a shodil vázu s kytkami. Páni!
"Heeej!"hvízdla Sam a zasmála se.
"Dobrá akce!"plácli jsme si. Ještě chvíli jsme na sebe jen koukali a smáli se. Koutkem oka jsem zahlédl Mámu, jak křičí na Kevina a Nicka. Kev na nás pak ukázal trochu neslušné gesto a naštvaně odkráčel.
"A teď můžeme začít znova."zakňourala Sam při pohledu na nově umazané okno.
<![CDATA[//><!]]>
Po zbytek dne a naší práce jsme si povídali. Sam je fajn holka, ale myslím, že největší kamarádi se z nás nestali. Ani si nemyslím, že by tím její vtípky mohly skončit, ale bylo fajn se o ní něco dozvědět. Třeba to, jak přemýšlí nad životem a nad tím, co by se sebou chtěla udělat. Třeba to, jak mi vyprávěla o svých přátelích, co jsou třeba závislí na drogách. Nebo to, jak je na sebe tvrdá a sebekritická. Pořád o sobě tvrdila, že je nula a nikdy jiná nebude, ale že ji to baví. Nebo třeba to, jak se zajímala i ona o mě. Nikdy bych neřekl, že bych se zrovna se Samanthou Beckettovou dokázala normálně bavit. Bavit o ní. Bavit o tom, jak je život na druhém konci města jiný než tady. Že tam je život něco jako 'Teď nebo nikdy'
<![CDATA[//><!]]> <![CDATA[//><!]]>
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Piratka Piratka | Web | 5. října 2008 v 21:18 | Reagovat

boe, proč tě furt vidim v té čapce s těma dokonalýma vlasama? (si nemůžu pomoct, ale ty mě prostě facinovaly :D) to je prostě...skvělej příběh..ikdyž FFka, jak má být, ale je tio prostě dobrý, protože je to od tebe :D:D

2 Eliz Eliz | 27. prosince 2008 v 18:15 | Reagovat

tyve...muhaha..jdu si hned přečíst další a další díl:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama