Jen jsem vám chtěla oznámiti, že teď absolutně nestíhám. Škola se na mě pomalu, ale jistě, sype a já musím hooodně dohánět. Navíc, teď na víkend jedu za DvOičátem do Budějic, takže ode mě nic nečekejte.
Ohledně mé ostatní tvorby: Netuším. Fakt ne, ale brzy...brzy se o něco pokusím.
Tahle povídka je tak nenáročná, jednoduchá a naprosto obyčejná, že je to to jediné, co dokážu psát; nemusí se u toho přemýšlet.
Takže... Si to užijte:D

Ani jsem si víkendu pořádně neužil, a už jsem musel ráno zase vstávat. Odporný zvuk budíku mě vytrhl ze spánku a přerušil mi sen o… už ani nevím. Do školy jsem se, jako obvykle, netěšil. Ve dveřích koupelny jsem se srazil s Nickem, tak se strhla menší bitka, kterou, jako vždycky, vyhrál on. Se zívnutím jsem vzal z poličky misku a krabici s cereáliemi, mléko už z nějakého záhadného důvodu leželo na stole. Už asi deset let snídám stejně a divím se, že mi to ještě chutná.
Malá kolečka lisovaného čehosi, co prý doporučují…bla bla bla. Nikdo jiný z rodiny tohle nejí, ani můj nejmladší brácha Frankie. Máma si pořád stěžuje, že už mi to nechce kupovat a tak. Ale i přesto, že se mi moji sourozenci posmívají, mně to chutná. Nepřítomně jsem civěl z okna, kde se proháněly nějaké děti na kole. Jak můžou být tak aktivní v půl desáté ráno?
"NICKU!"zaječel jsem při pohledu na hodiny. Půl desáté! Už dvě hodiny mám být ve škole! Dvě!
"Copak?"zeptal se Nick tak nevinně, že mu chyběla jen svatozář. Koukal na mě z bezpečné vzdálenosti, takže jsem ho nemohl popadnout pod krkem a uškrtit. Tedy, ne ihned.
"Tys mi přednastavil budík?"zavrčel jsem na něj a čekal na odpověď, přestože jsem se teď už mohl oblékat. Nick si jen začal pískat a někam odešel. Dobré dvě minuty jsem jen nenávistně zíral směrem, kterým odešel. Pak jsem si teprve naplno uvědomil, co mám za problém. Během pěti minut jsem stál oblečený před zrcadlem a snažil si aspoň trochu učesat vlasy. Ne, nešlo to. Veškeré marné pokusy mě ještě víc rozzuřily a já jsem do školy dorazil na desátou. Zrovna když profesor rozdával test z biologie. Se zakvílením jsem se sesunul na židli a chopil se tužky. V noci se mi nějak povedlo všechno zapomenout.
"NICKU!"zaječel jsem při pohledu na hodiny. Půl desáté! Už dvě hodiny mám být ve škole! Dvě!
"Copak?"zeptal se Nick tak nevinně, že mu chyběla jen svatozář. Koukal na mě z bezpečné vzdálenosti, takže jsem ho nemohl popadnout pod krkem a uškrtit. Tedy, ne ihned.
"Tys mi přednastavil budík?"zavrčel jsem na něj a čekal na odpověď, přestože jsem se teď už mohl oblékat. Nick si jen začal pískat a někam odešel. Dobré dvě minuty jsem jen nenávistně zíral směrem, kterým odešel. Pak jsem si teprve naplno uvědomil, co mám za problém. Během pěti minut jsem stál oblečený před zrcadlem a snažil si aspoň trochu učesat vlasy. Ne, nešlo to. Veškeré marné pokusy mě ještě víc rozzuřily a já jsem do školy dorazil na desátou. Zrovna když profesor rozdával test z biologie. Se zakvílením jsem se sesunul na židli a chopil se tužky. V noci se mi nějak povedlo všechno zapomenout.
Se zvoněním profesor testy vybral a já se psychicky připravoval na Saminy poznámky typu: Co to máš s vlasy? Čistil jsi záchod hlavou? Nic ale nepřišlo. Chvíli jsem se rozhlížel po třídě, ale její rudá hlava nikde nezářila.
Zeptal jsem se Tima, s ním jsem zrovna seděl, jestli neví, co s ní je. Jen pokrčil rameny a řekl: "Liz říkala, že ji srazilo auto."ani nevím proč, ten lhostejný tón, kterým tohle řekl, mě naštval. Udělalo se mi trošku nevolno z té nové informace. Rozhlédl jsem se po třídě a pohledem našel Kristu, Saminu kamarádku. Došel jsem za ní, seděla v zadní lavici, s nohama hozenýma na stůl, a nepřítomně zírala do jednoho místa na zdi. Odkašlal jsem si.
"Co co?"lekla se. Když se uklidnila, pohlédla na mě a její překvapený výraz se ještě znásobil. "Co ty tady?"zamrkala.
"No… slyšel jsem, že Sam přejelo auto. Jen jsem… chtěl jsem se zeptat, jestli je to pravda."vykoktal jsem takovým tónem, aby nevyzněl nějaký zájem. Který tam mimochodem vůbec nebyl.
"Jo, to je pravda,"kývla hlavou smutně. Zamrazilo mě. Nadechl jsem se k další otázce, ale Krista mě předběhla. "Je v pořádku, byla jsem za ní."usmála se, ale pak zvážněla. "Proč to chceš vědět?"pozvedla obočí.
"Jen tak,"pokrčil jsem rameny a snažil se o pohotový hlas. Krista se začala jen smát a já radši odešel. Jakmile jsem dosedl na židli, celou třídou se ozval známý, vysoký a ječivý hlásek třídní 'krasavice' Madison.
"Prosím, můžete mi chvíli věnovat pozornost?"pokřikovala a, aby ji nikdo nepřehlédl, vylezla na stůl. Bylo jí vidět pod růžovou minisukni a já se znechucením odvrátil hlavu. Jako většina těch, co se vůbec donutili se na ni podívat. Madison pohodila blond vlasy a upravila si tričko. Odkašlala si, nadechla se a spustila: "Tak tedy, ehm, už jste asi všichni zjistili, že Sam Beckettovou přejelo auto. Kdo si nevšiml, že chybí, tak už to ví."na to se všichni začali smát. Nikdo si nemůže nevšimnout, že tu není. Samantha Beckettová na sebe vždycky dokázala upoutat pozornost. Ať už hlasitým vyprávěním nějaké historky nebo čímkoliv jiným. "Ticho, prosím!"hulákala Madison, po chvíli skutečně všichni mlčeli a ona začala znovu. "Takže jsem přemýšlela o tom,"
"Spíš rozhodla o tom…"zapitvořila se Krista a všichni se rozesmáli. Madison ji jen zpražila hnusným pohledem.
"O tom, že pro Sam napíšeme přání brzkého uzdravení a někdo jí to donese do nemocnice. Takže jste pro?"třídou se ozvalo zamručení a párkrát něco jako, že je to vlastně dobrý nápad. Jenom Krista se zvedla a s mrzutým: "V tomhle nejedu,"opustila třídu.
"Co ty na to, Joe?"oslovila mě Madison a já sebou překvapením trhl.
"Co?"zeptal jsem se tupě. Madison na mě jen mrkla a seskočila z lavice.
"Už jsem to, s dovolením, vyrobila, takže jen potřebuju, abyste se tam všichni podepsali."pozvedla Madison nad hlavu jakýsi růžový papír, ozdobený vystřiženými motýlky a kytičkami, broučky a beruškami a všelijakou podobnou havětí. Musel jsem se zašklebit. Přesně jsem si představil, jak se Sam bude tvářit, až jí tohle přijde do rukou. Madison poslala papír po lavicích a všichni se začali podepisovat. "Ještě určíme někoho, kdo to tam donese. Myslím, že bych-"
"Já tam dojdu."vykřikl jsem, na můj vkus, přehnaně rychle a nahlas. Několik lidí se na mě s tázavým pohledem otočilo. Zabodl jsem zrak do podlahy a něco zahuhlal.
"Ehm,"zatvářila se Madison kysele. "Tak dobře. Joe to tam donese. Ale obávám se, že nevíš, kde Sam le-"
"Ve všeobecné nemocnici, pokoj 204."ozvala se ode dveří Krista a mluvila výhradně na mě. Zkoumavě si mě měřila, jakoby se snažila zjistit, co se se mnou děje. Koutkem oka jsem zahlédl, jak si Madison uraženě sedá a mumlá něco o tom, že ji dnes nikdo nenechá domluvit. Musel jsem se pro sebe usmát.
"Co co?"lekla se. Když se uklidnila, pohlédla na mě a její překvapený výraz se ještě znásobil. "Co ty tady?"zamrkala.
"No… slyšel jsem, že Sam přejelo auto. Jen jsem… chtěl jsem se zeptat, jestli je to pravda."vykoktal jsem takovým tónem, aby nevyzněl nějaký zájem. Který tam mimochodem vůbec nebyl.
"Jo, to je pravda,"kývla hlavou smutně. Zamrazilo mě. Nadechl jsem se k další otázce, ale Krista mě předběhla. "Je v pořádku, byla jsem za ní."usmála se, ale pak zvážněla. "Proč to chceš vědět?"pozvedla obočí.
"Jen tak,"pokrčil jsem rameny a snažil se o pohotový hlas. Krista se začala jen smát a já radši odešel. Jakmile jsem dosedl na židli, celou třídou se ozval známý, vysoký a ječivý hlásek třídní 'krasavice' Madison.
"Prosím, můžete mi chvíli věnovat pozornost?"pokřikovala a, aby ji nikdo nepřehlédl, vylezla na stůl. Bylo jí vidět pod růžovou minisukni a já se znechucením odvrátil hlavu. Jako většina těch, co se vůbec donutili se na ni podívat. Madison pohodila blond vlasy a upravila si tričko. Odkašlala si, nadechla se a spustila: "Tak tedy, ehm, už jste asi všichni zjistili, že Sam Beckettovou přejelo auto. Kdo si nevšiml, že chybí, tak už to ví."na to se všichni začali smát. Nikdo si nemůže nevšimnout, že tu není. Samantha Beckettová na sebe vždycky dokázala upoutat pozornost. Ať už hlasitým vyprávěním nějaké historky nebo čímkoliv jiným. "Ticho, prosím!"hulákala Madison, po chvíli skutečně všichni mlčeli a ona začala znovu. "Takže jsem přemýšlela o tom,"
"Spíš rozhodla o tom…"zapitvořila se Krista a všichni se rozesmáli. Madison ji jen zpražila hnusným pohledem.
"O tom, že pro Sam napíšeme přání brzkého uzdravení a někdo jí to donese do nemocnice. Takže jste pro?"třídou se ozvalo zamručení a párkrát něco jako, že je to vlastně dobrý nápad. Jenom Krista se zvedla a s mrzutým: "V tomhle nejedu,"opustila třídu.
"Co ty na to, Joe?"oslovila mě Madison a já sebou překvapením trhl.
"Co?"zeptal jsem se tupě. Madison na mě jen mrkla a seskočila z lavice.
"Už jsem to, s dovolením, vyrobila, takže jen potřebuju, abyste se tam všichni podepsali."pozvedla Madison nad hlavu jakýsi růžový papír, ozdobený vystřiženými motýlky a kytičkami, broučky a beruškami a všelijakou podobnou havětí. Musel jsem se zašklebit. Přesně jsem si představil, jak se Sam bude tvářit, až jí tohle přijde do rukou. Madison poslala papír po lavicích a všichni se začali podepisovat. "Ještě určíme někoho, kdo to tam donese. Myslím, že bych-"
"Já tam dojdu."vykřikl jsem, na můj vkus, přehnaně rychle a nahlas. Několik lidí se na mě s tázavým pohledem otočilo. Zabodl jsem zrak do podlahy a něco zahuhlal.
"Ehm,"zatvářila se Madison kysele. "Tak dobře. Joe to tam donese. Ale obávám se, že nevíš, kde Sam le-"
"Ve všeobecné nemocnici, pokoj 204."ozvala se ode dveří Krista a mluvila výhradně na mě. Zkoumavě si mě měřila, jakoby se snažila zjistit, co se se mnou děje. Koutkem oka jsem zahlédl, jak si Madison uraženě sedá a mumlá něco o tom, že ji dnes nikdo nenechá domluvit. Musel jsem se pro sebe usmát.
Škola se neuvěřitelně vlekla a ani přemýšlení tom, co se Sam přesně mohlo stát, mě nedokázalo úplně zabavit. Sedmou hodinu jsem pomalu, ale jistě, usínal, když mě do hlavy trefil zmuchlaný papír. Rozhlédl jsem se, kdo to mohl hodit. Docela okatě se k tomu hlásila Krista. Papírek jsem sebral a rozbalil. Stálo tam jenom: "Jen tak?!" a za tím smajlík. Usmál jsem se, papír zase zmuchlal a schoval do kapsy.
Poslední hodina nám odpadla, tak jsem mohl jet do nemocnice za Sam dřív. Rychle jsem vyběhl schody do druhého patra a nějaké kolemjdoucí sestry se zeptal, kde je pokoj 204. Nasměrovala mě tam, a já, po třech marných pokusech, konečně trefil. S hlubokým nádechem jsem roztřeseně zaklepal. Ozvalo se přidušené 'Dále' a já vstoupil. V prvních chvíli jsem jí neviděl, což bylo díky barvě jejích vlasů téměř nemožné. Samanthina tvář téměř dokonale splývala s bílou barvou polštáře, na kterém ležela. Musel jsem se zamyslet, jestli je takhle bledá pořád, nebo jestli je to tou nepříjemnou nemocniční atmosférou. Z polštáře na mě zíraly dvě modré oči, ve kterých se značilo čiré překvapení a šok.
"A-ahoj?"zkusila, jakoby vůbec nevěřila, že jsem tam.
"Čau,"mávl jsem jí trochu nervózně. Přešlápl jsem z nohy na nohu a snažil se přijít na to, proč mi celou tváří stoupá horko. Jednu ruku jsem měl za zády a v ní držel obálku od spolužáků a kytku. Kde jsem, ksakru, vzal kytku? Sam na mě stále překvapeně civěla a já se nadechl. "Ja-jak se máš?"vykoktal jsem nakonec. Možná tomu dostatečně nerozuměla, protože odpověď nepřišla. Konečně jsem si také prohlédl, co se Sam je. Měla nohu v sádře a trochu potlučený obličej. Jinak se zdála celkem v pořádku. Chvíli bylo jen trapné, opravdu trapné, ticho, ale já ho nakonec - s vypětím veškerých sil - přerušil. "Co se stalo?"řekl jsem tiše a ukázal na tu její zlomenou nohu. Pár okamžiků vypadala, že je úplně mimo, ale nakonec se jí podařilo zatřást hlavou a nasadit normální výraz.
"Táta měl nehodu; srazil chodce."pokrčila rameny, jakoby to nebylo důležité.
"Oh, a je v pořádku?"optal jsem se a ona kývla hlavou. "Fajn. Ty… seděla jsi vepředu?"
"Ne,"zasmála se. Nechápavě jsem na ní pohlédl. "Já byla ten chodec."řekla pak, jakoby nic. Nechápal jsem, jak to může brát tak bezstarostně a klidně. Zmohl jsem se jen na šokovaný výraz. "Ale něco z toho vyplývá."zasmála se hořce. "Rodiče vidí všechno; i když přecházíš na červenou." Jo. Na tom asi něco bude. Usmál jsem se taky. Zase bylo chvíli ticho. Uvědomil jsem si, že pořád stojím u dveří a v ruce mám tu záhadnou kytku. Udělal jsem nesmělý krok k posteli a vytasil růži.
"To je pro tebe,"šeptl jsem a podal Sam růži. Teď se zatvářila opravdu, nefalšovaně a naprosto dokonale, zmateně. Roztřesenou rukou si květinu vzala a tiše hlesla něco jako 'Díky, tos nemusel.'. Okamžik růži pozorovala a pak ji opatrně položila na noční stolek. "Uhm. A co noha? Bude to v pořádku?"zajímal jsem se. Zatvářila se sklíčeně.
"Moje kariéra baletky je v troskách! Řekni, zahraju si ještě někdy na housle?"obrátila ke mně oči a v tu chvíli jsme se rozesmáli. Chvíli jsme si potom povídali a Sam mi vysvětlila, jak přesně se ta nehoda stala. Když jsme si už neměli co říct, podívala se na růžovou obálku, co jsem pořád držel. Její tvář zalil trochu znechucený výraz. "Co to je?"zeptala se. Trochu jsem sebou trhl tím, jak drsně její hlas zněl. Malinko jsem znejistěl.
"Uhm… Lidi ze třídy ti posílají přání, abyses brzy uzdravila."zamumlal jsem. Ušklíbla se.
"A tebe poslali, abys mi to dal?"řekla tvrdě.
"Ne, přišel jsem sám!"bránil jsem se. Nic neříkala. Natáhl jsem ruku, abych jí dopis předal, trhla sebou.
"Polož to sem,"kývla hlavou směrem k nočnímu stolku. Zamrkal jsem.
"Nepřečteš si to?"
"Ti, co mi uzdravení doopravdy přejí, sem za mnou přišli. To pro mě něco znamená. Je to důkaz toho, že jim na mě aspoň trochu záleží."hlesla a lehce se usmála. Položil jsem tedy obálku na stůl. "Ti, co se tam podepsali, to udělali jenom proto, abych si o nich nemyslela něco špatného. Je to hrůza."zakroutila hlavou. Chtěl jsem jí na to něco říct, ale do pokoje vešla sestra a oznámila, že návštěvní hodiny končí. Ani mi nepřišlo, že bych tam byl… tři a půl hodiny. Musel jsem se tomu nahlas zasmát. Sam to asi pochopila.
"Tak… Já asi půjdu."rozhodil jsem rukama. Sam kývla.
"Asi jo. Měj se."loučila se, chystal jsem se k odchodu. Dva kroky přede dveřmi jsem se otočil na patě.
"Já se tam nepodepsal."řekl jsem prostě a zase se otočil. Nic neříkala. Mezi dveřmi jsem ještě řekl: "Brzy se uzdrav." A zabouchl za sebou.
"A-ahoj?"zkusila, jakoby vůbec nevěřila, že jsem tam.
"Čau,"mávl jsem jí trochu nervózně. Přešlápl jsem z nohy na nohu a snažil se přijít na to, proč mi celou tváří stoupá horko. Jednu ruku jsem měl za zády a v ní držel obálku od spolužáků a kytku. Kde jsem, ksakru, vzal kytku? Sam na mě stále překvapeně civěla a já se nadechl. "Ja-jak se máš?"vykoktal jsem nakonec. Možná tomu dostatečně nerozuměla, protože odpověď nepřišla. Konečně jsem si také prohlédl, co se Sam je. Měla nohu v sádře a trochu potlučený obličej. Jinak se zdála celkem v pořádku. Chvíli bylo jen trapné, opravdu trapné, ticho, ale já ho nakonec - s vypětím veškerých sil - přerušil. "Co se stalo?"řekl jsem tiše a ukázal na tu její zlomenou nohu. Pár okamžiků vypadala, že je úplně mimo, ale nakonec se jí podařilo zatřást hlavou a nasadit normální výraz.
"Táta měl nehodu; srazil chodce."pokrčila rameny, jakoby to nebylo důležité.
"Oh, a je v pořádku?"optal jsem se a ona kývla hlavou. "Fajn. Ty… seděla jsi vepředu?"
"Ne,"zasmála se. Nechápavě jsem na ní pohlédl. "Já byla ten chodec."řekla pak, jakoby nic. Nechápal jsem, jak to může brát tak bezstarostně a klidně. Zmohl jsem se jen na šokovaný výraz. "Ale něco z toho vyplývá."zasmála se hořce. "Rodiče vidí všechno; i když přecházíš na červenou." Jo. Na tom asi něco bude. Usmál jsem se taky. Zase bylo chvíli ticho. Uvědomil jsem si, že pořád stojím u dveří a v ruce mám tu záhadnou kytku. Udělal jsem nesmělý krok k posteli a vytasil růži.
"To je pro tebe,"šeptl jsem a podal Sam růži. Teď se zatvářila opravdu, nefalšovaně a naprosto dokonale, zmateně. Roztřesenou rukou si květinu vzala a tiše hlesla něco jako 'Díky, tos nemusel.'. Okamžik růži pozorovala a pak ji opatrně položila na noční stolek. "Uhm. A co noha? Bude to v pořádku?"zajímal jsem se. Zatvářila se sklíčeně.
"Moje kariéra baletky je v troskách! Řekni, zahraju si ještě někdy na housle?"obrátila ke mně oči a v tu chvíli jsme se rozesmáli. Chvíli jsme si potom povídali a Sam mi vysvětlila, jak přesně se ta nehoda stala. Když jsme si už neměli co říct, podívala se na růžovou obálku, co jsem pořád držel. Její tvář zalil trochu znechucený výraz. "Co to je?"zeptala se. Trochu jsem sebou trhl tím, jak drsně její hlas zněl. Malinko jsem znejistěl.
"Uhm… Lidi ze třídy ti posílají přání, abyses brzy uzdravila."zamumlal jsem. Ušklíbla se.
"A tebe poslali, abys mi to dal?"řekla tvrdě.
"Ne, přišel jsem sám!"bránil jsem se. Nic neříkala. Natáhl jsem ruku, abych jí dopis předal, trhla sebou.
"Polož to sem,"kývla hlavou směrem k nočnímu stolku. Zamrkal jsem.
"Nepřečteš si to?"
"Ti, co mi uzdravení doopravdy přejí, sem za mnou přišli. To pro mě něco znamená. Je to důkaz toho, že jim na mě aspoň trochu záleží."hlesla a lehce se usmála. Položil jsem tedy obálku na stůl. "Ti, co se tam podepsali, to udělali jenom proto, abych si o nich nemyslela něco špatného. Je to hrůza."zakroutila hlavou. Chtěl jsem jí na to něco říct, ale do pokoje vešla sestra a oznámila, že návštěvní hodiny končí. Ani mi nepřišlo, že bych tam byl… tři a půl hodiny. Musel jsem se tomu nahlas zasmát. Sam to asi pochopila.
"Tak… Já asi půjdu."rozhodil jsem rukama. Sam kývla.
"Asi jo. Měj se."loučila se, chystal jsem se k odchodu. Dva kroky přede dveřmi jsem se otočil na patě.
"Já se tam nepodepsal."řekl jsem prostě a zase se otočil. Nic neříkala. Mezi dveřmi jsem ještě řekl: "Brzy se uzdrav." A zabouchl za sebou.








sorry, ale nebyl čas na čtení, fakt se moc omlouvám...
ale sem sama proti sobě, protože přicházim o další skvělej kus týhle story
týhle...ehm....šokující story... 
hele...jen tak se ptám...není ti nic? nebo to bylo jen tak, že tě to napadlo...třeba tě mohlo fakt srazit auto...