close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Bittersweet V.

31. října 2008 v 18:42 | Pip |  Bittersweet
Nesuďte mě, ale tohle je jediné, co dokáže opustit můj chorý mozeček!

Já přísahám, že se budu snažit ještě víc, než teď, a napíšu něco, co vám bude po chuti!!

"Zatraceně!"kopl jsem do zdi a položil mikrofon. Kevin na mě koukal od notebooku a vypnul program na nahrávání a Nick odložil kytaru. Oba na mě hleděli tázavýma očima a čekali, jak omluvím svou…indispozici?
"Co se děje?"houkl na mě táta a chytil mě za ramena.
"Nic,"odsekl jsem a vymanil se z jeho rukou. Vzal jsem si sklenici s vodou a napil se. "Jen se nějak…nemůžu soustředit, to je všechno."pokrčil jsem rameny.

"Víme, že jsi ve stresu kvůli škole, ale měl byses naučit to zvládnout. Víš, že tohle je opravdu vaše poslední šance."řekl táta a bráchové mu souhlasně přikyvovali.
"Tohle mi nemusíte připomínat. Já jen…potřebuju si trochu odpočinout. To je všechno. T-tak můžete zatím nahrát jenom kytary. Slibuju, že až budu v pohodě, přijdu. Nebojte, nahrajeme to."vyklopil jsem ze sebe namáhavě a rychlým krokem jsem došel do koupelny. Sakra, co to se mnou je? Oběma rukama jsem se chytil umyvadla a podíval se do zrcadla. Vážně jsem vypadal trochu ztrhaně, unavené oči, bledší kůže… vypadal jsem nemocně. Ale nevím, proč! Ve škole mi to teď mimořádně šlo, ani jsme nepsali moc testů, spíš jsme měli tak trochu oddechový čas. Doma jsme žádné problémy neměli a ani rodiče na mě moc netlačili, ohledně zpívání. Ať jsem hledal příčinu kdekoliv, nemohl jsem ji najít. Rozhodl jsem se tím už nezabývat, šel jsem si lehnout. Ačkoliv nebylo ani šest večer, usnul jsem okamžitě a probudil se až ráno.
"Brácho, co je to s tebou poslední…dva týdny?"zeptal se Kevin a se starostlivým výrazem ve tváři si sednul proti mně ke stolu. Strnul jsem seděl a zíral do zdi. Až když svou otázku potřetí zopakoval, byl jsem schopen nějaké reakce.
"Ale nic,"odbyl jsem ho a vylil čaj do dřezu. Vůbec mi nechutnal.
"Něco musí!"řekl Kevin téměř zděšeně. Sakra, proč musí být tak vnímavý, starostlivý, citlivý a já-nevím-co-ještě? Štval mě. "Ty nikdy kafe nepiješ!"ukázal na hrnek, co jsem nakláněl k ústům a chystal se vypít jeho obsah.
"V noci jsem moc nespal,"pokrčil jsem rameny. Kafe obvykle nepiju, to je pravda, ale dnes ráno jsem cítil mimořádné nutkání si hrnek dát.
"Usnul jsi ani ne v šest,"opřel se Kevin do židle a založil ruce na prsou. "Co se stalo před dvěma týdny, když jsem ti přeřídil budík tak, abys zaspal? Něco ve škole, že?"zkoušel to. Zakroutil jsem hlavou. Ale když to řekl, něco ve mně se jakoby…zlomilo? Neumím ten pocit popsat. Možná se opravdu trefil do dne, kdy jsem se začal cítit tak zvláštně… prázdný? Nevím, nebyl jsem schopen popsat nic, co se se mnou děje. Cítil jsem se trochu opotřebovaně a zároveň nevyužitě. Kevin měl pravdu, cítil jsem se tak od toho dne, kdy jsem přišel pozdě do školy, ode dny, kdy… jsem byl za Sam v nemocnici. Cože? To je absurdní. To je naprosto absurdní. Ne, ne. "Joe?"zaslechl jsem odněkud Kevinův hlas.
"Ne, to ne…"kroutil jsem hlavou jako ve snách. "Né, ne…"sedl jsem si na židli a složil hlavu do dlaní.
"Tak co je?"naléhal Kevin, ale já ho ignoroval. Rychle jsem se zvedl a šel se obléct. Jakkoliv mi moje rozhozená mysl dovolila, jsem se snažil soustředit na oblékání. Ale vůbec mi to nešlo. Nedokázal jsem se obléct jako obvykle, a už vůbec ne normálně. Měl jsem triko přes mikinu a každou ponožku jinou. Vztekle jsem praštil pěstí do zdi a vzápětí toho pekelně litoval. Ani jsem nevěděl, proč jsem vlastně tak naštvaný. Nestalo se prakticky nic, co by mě mohlo nějak rozhodit, jen jsem si uvědomil, proč se cítím tak divně už celé dva týdny. Bylo to kvůli Sam. A možná to mě vyvádělo z míry. Nevěděl jsem, jak se cítím nebo jak se cítit mám. Nic mi nehrálo a všechno se zdálo tak nesmyslné, nemožné a trochu i směšné. Nevěděl jsem, jaké pocity se ve mně víří, ale přesto jsem je nemohl vystát. Nemohl jsem se posadit a uklidnit se, nemohl jsem v klidu stát, nemohl jsem přemýšlet, nemohl jsem nic. Naprosto rozčarovaný jsem popadl batoh a vydal se do školy.
Cesta autem mi trvala neobvykle rychle, ani nechci vědět, kolik dopravních předpisů jsem porušil. Zastavil jsem jako obvykle na školním parkovišti. Měl jsem tu výhodu, že jsem chodil do školy, která má svoje vlastní parkovitě. A měl jsem tu výhodu, že jsem zvládl udělat řidičák, i když mi v tom mnoho lidí nedůvěřovala. Sam se třeba vsadila, že to udělám až na třetí pokus. Tentokrát se pletla, dal jsem to na podruhé. Musel jsem se usmát nad tím, že jsem jí konečně jednou vzal všechna slova z úst. Stejně si pak zase našla něco, čím mě mohla štvát. Zarazil jsem se nad svými myšlenkami. Než jsem si stačil uvědomit, co mi přišlo tak divné, ozvala se rána a nepříjemný zvuk mačkaného kovu. Někdo do mě vrazil. Dost hlasitě jsem zaklel a podíval se dozadu na toho umělce. V autě za mnou seděl nějaký kluk a vyděšeně hleděl na volant, kterého se pevně držel a vedle něj, jak jinak, Sam Beckettová, co nejspíš nevěděla, která bije. Ve tváři se jí střídalo potlačování smíchu a vzteku, nakonec ale zvítězil smích. Smála se evidentně hodně upřímně, což její spolujezdec vůbec nechápal, do očí se mu hrnuly slzy a zjevně nevěděl, co si počít. Okolo nás už se tvořil shluk lidí, které zajímalo, co se bude dít dál. Nebavilo mě jen tak nečinně sedět, tak jsem z auta vylezl a poklidně přešel k okénku řidiče auta, co se podívalo ke mně do kufru. Zaklepal jsem na sklo. Ten kluk sebou trhl a já viděl, jak se Sam rozesmála ještě víc.
"J-já… promiň."řekl nejistě řidič, poté, co stáhnul okno. Pozvedl jsem jedno obočí.
"Myslíš, že tohle spraví pouhá omluva?"zeptal jsem se, a docela právem u toho zněl naštvaně.
"Ne?"zkusil ten za volantem.
"Bingo! Dej mi číslo pojistky, vyřídím to."nabídl jsem velkoryse. "Co je tady k smíchu?"vyjel jsem na Sam. Podívala se na mě a rozesmála se ještě víc, pokud to vůbec bylo možné. Obličej jí zčervenal a ona se popadala za břicho v nedostatku kyslíku. Opřela si hlavu o palubní desku, aby se uklidnila. Zjevně to moc nepomohlo. Mávla na mě rukou, aby naznačila, že mám odejít a opřela se o dveře na své straně auta. Nemohl jsem nechat náhodě, že se směje mému neštěstí a strachu svého kamaráda, tak jsem auto obešel a… otevřel ty dveře. Sam na mě vypadla a já ji taktak stačil zachytit. Jak magicky to zapůsobilo - přestala se smát. Objímala mě kolem pasu a nenávistně na mě zírala.
"Došlo ti, ty idiote, že když si zlomím tu nohu ještě jednou, nebudu už nikdy chodit rovně?"zeptala se celkem klidně a já si uvědomil důvod, proč ještě nevylezla a neudělala ze mě kulatou krychli. Trochu mi vypadlo, že se zlomená noha nezahojí během dvou týdnů.
"Uhm, no, to mi nedošlo."houkl jsem omluvně a ona se jen zašklebila.
"Za trest mě vytáhneš. A možná mě ještě doneseš do třídy, posadíš na židli, vyndáš mi učebnice, doneseš mi kafe a napíšeš za mě všechny testy."zamyslela se. Musel jsem se zasmát.
"Chceš, aby se tvůj prospěch během jednoho dne fatálně zhoršil?"zeptal jsem se se zájmem. V očích se jí objevil nelíčený strach.
"Ne! Tak mě jen vytáhni." Jak poručila, tak jsem i udělal. Jelikož měla tu sádru až do půlky stehna, musela chodit o berlích, to jí trochu znemožnilo… vlastně cokoliv.
"Pomůžu ti."usmál jsem se na ni a vzal jí knížky. Nechápavě si mě měřila pohledem, ale pak, což mě překvapilo nejvíc, mi úsměv oplatila. Upřímně, mile a tak… sladce. Sladce. Panebože, co se se mnou děje? Sam se kolébala do školy o berlích a já se coural vedle ní. Nepřítomně jsem civěl do podlahy a snažil se na ni nedívat.
"Joe?"zastavila se. A já taky. Tohle je snad poprvé, co mě takhle oslovila. Ne, že by mě jindy oslovovala příjmením nebo nějakou přezdívkou, ale nikdy moje jméno neřekla tak… normálně. Zdá se mi to, nebo se všechno spiklo tak, abych měl pocit, že k ní začínám… že ji přestávám… Byl jsem zmatený. Trochu opožděně jsem se na ni podíval. "Potřebuju si dát cigaretu! Nešel bys..?"ukázala trochu neohrabaně berlí do rohu školního dvora a přitom sejmula jednoho z prváků. Pokrčil jsem rameny. "Jestli nechceš, tak nemusíš… Já to nějak přežiju!"řekla ústupným tónem. Nikdy jsem nezažil, že by se chovala tak… jinak. Zatraceně, všechno bylo dnes jinak. Zvědavě se na mě dívala a čekala na odpověď.
"Ne, já to vážně zvládnu."usmál jsem se a ona mi to zase oplatila.
"Fajn."řekla a vyrazili jsme na místo, kam ukázala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jinx.x jinx.x | 31. října 2008 v 20:35 | Reagovat

Ono je to fakt pěkně napsaný... ale je to prostě o těch třech ošklivejch pánech a je to... hetero...:D:D ale jinak se to čte samo:)

2 Pansy73x Pansy73x | Web | 1. listopadu 2008 v 10:31 | Reagovat

jo je to hetero×P a všichni víme že Sam má představovat tebe×D

3 Pip Pip | 1. listopadu 2008 v 15:16 | Reagovat

sestři: a já to nikomu nevyvracim:D:D:D

4 Piratka Piratka | Web | 1. listopadu 2008 v 16:16 | Reagovat

je to hetero, je to o "těch ošklivejch pánech", je to pravá ffka, ale je to SKVĚLÝ :D

5 Eliz Eliz | 27. prosince 2008 v 18:35 | Reagovat

je to úžasný:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama