Po dlouhé době( nebo tak mi to, alespoň příjde) jsem konečně něco napsala:). Už jsem se bála, že jsme zapomněla jak se to dělá.
Věnováno: Cecily
Za ty dva nejůžasnější týdny v mém životě, za to, že mě držela za ruku, když mi bylo smutno a za to že je to má nejlepší kamarádka:) Mám tě ráda
Přitulím se k tobě a něžné obejmu. Přivoním si k tvým vlasům a začnu tě líbat všude kde můžu. Probudím tě tim a ty se na mě překvapené podíváš. Vím že se díváš překvapeně. Oplatíš mi polibky a položíš si mou hlavu na svou hruď. Cítím tvé srdce, slyším tvuj přerývaný dech. Zavřu oči a nechám se unést tímto pocitem. Po tvářích mi začínají stékat slzy a já je nedokážu zastavit. Nevím proč brečim, nejspíš štěstím. Tím že můžu být s tebou. Kvůli tomu že jsme s tebou.
Začalo se mi stýskat po tvé tváři a po tvých očí.
Začalo se mi stýskat po tvé tváři a po tvých očí.
Vidím jenom tmu.
" Gerarde neboj dobře to dopadne" pokoušíš se mě uklidnit, ale sám jsi hodně nervozní. Já to na tobě poznám.
" Doktoři říkali, že až 80 % lidí po tomhle zákroku budou moci zase normálně vidět"
Políbím tě. Stálo tě hodně úsilý vůbec něco mluvit. Teď když vzpomínám, myslím že jsi byl nervoznější víc než já.
" Víš já nemám strach. To riziko mi za to abych tě mohl vidět, stojí"
" Doktoři říkali, že až 80 % lidí po tomhle zákroku budou moci zase normálně vidět"
Políbím tě. Stálo tě hodně úsilý vůbec něco mluvit. Teď když vzpomínám, myslím že jsi byl nervoznější víc než já.
" Víš já nemám strach. To riziko mi za to abych tě mohl vidět, stojí"
Něco ale nebylo v pořádku. Něco se stalo, něco čemu stále nerozumím. Měl jsem vidět, těšil jsme se až mi sundají obvazy a já tě konečně uvidím. Začal jsme zapomínat některé detaily a už nevěděl co je světlo. Pár týdnů před operací, jsme už neviděl vůbec nic.
S napětím jsme čekal. Trvalo jim to strašně dlouho to sundávání. Měl jsme nutkání si je rozvázat sám, myslím že mě napínal naschvál.
Konečně byli dole
" Nechte ještě oči zavřené. Až řeknu, začnete je opatrně otevírat"
Slyším klidný hlas doktora.
Konečně byli dole
" Nechte ještě oči zavřené. Až řeknu, začnete je opatrně otevírat"
Slyším klidný hlas doktora.
Jak řekl opatrně jsem je začal otevírat. Věděl jsem že je něco špatně.
Přišla další operace. A potom ještě jedna a já stále nic neviděl. Nikdo se ani nenamáhal mi něco vysvětlovat. Ty jsi se snažil, jednou tě málem i vyvedla ochranka. Chtěl jsi vědět proč já, tvoje láska, nemůže stále vidět. Vypadalo to, ale jako by ani oni nevěděli.
" Gee, jak ti je?"
Snažil si se mnou nějak komunikovat. Neviděl jsem tvou tvář, ale dokázal jsem si domyslit jak se tváříš.
" Mohlo by být líp. Ale si tu se mnou. Víc si nemůžu přát"
Ale ano můžu.
Snažil si se mnou nějak komunikovat. Neviděl jsem tvou tvář, ale dokázal jsem si domyslit jak se tváříš.
" Mohlo by být líp. Ale si tu se mnou. Víc si nemůžu přát"
Ale ano můžu.
..Tvoje oči mají nádhernou zeleno-hnědou barvu. Ty si pamatuju. Tak jako tvůj úsměv, tvůj pohled. Vím jakou barvu mají tvoje oči. Stále ještě vidím, všechny tvoje emoce. Vidím tvé červenání...
" Franku to není fér"
Už jsem měl všeho dost. Celé té nemocnice. Chtěl jsme to vzdát. Chtěl jsem vzdát abych tě mohl znova vidět. Ničila mě představa nevidět jak stárneš. Ničila mě představa, že neuvidím přírodu kolem sebe, že už nikdy neuvidím zářivé barvy podzimu. Nemám rád tmu a vždycky jsem s ejí bál.
Nevěděl si co mi máš odpovědět a já se ti nedivím. Já bych taky nevěděl.
Místo toho jsi mě objal a já se k tobě ještě těsněji přitiskl. Hladil si mě po zádech a houpal se do rytmu. Uspával si mě jako malé dítě a já se nechal ukolébat.
Divím se jak jsi mohl u mě zůstat i přes mé věčné depresivní nálady. Opustili jsme nemocnici se slepeckou holí . Nebyl jsem na tom zrovna nejlíp, snažil si se mě nějak hezky naladit. Snažil si se mi zlepšit náladu,ale já nechtěl. Pro mě byla už jen tma. A já se tmy přeci bojím, jestli si na to už nezapomněl.
" Franku to není fér"
Už jsem měl všeho dost. Celé té nemocnice. Chtěl jsme to vzdát. Chtěl jsem vzdát abych tě mohl znova vidět. Ničila mě představa nevidět jak stárneš. Ničila mě představa, že neuvidím přírodu kolem sebe, že už nikdy neuvidím zářivé barvy podzimu. Nemám rád tmu a vždycky jsem s ejí bál.
Nevěděl si co mi máš odpovědět a já se ti nedivím. Já bych taky nevěděl.
Místo toho jsi mě objal a já se k tobě ještě těsněji přitiskl. Hladil si mě po zádech a houpal se do rytmu. Uspával si mě jako malé dítě a já se nechal ukolébat.
Divím se jak jsi mohl u mě zůstat i přes mé věčné depresivní nálady. Opustili jsme nemocnici se slepeckou holí . Nebyl jsem na tom zrovna nejlíp, snažil si se mě nějak hezky naladit. Snažil si se mi zlepšit náladu,ale já nechtěl. Pro mě byla už jen tma. A já se tmy přeci bojím, jestli si na to už nezapomněl.
Jednou si mi ale řekl, že v té tmě nezůstanu sám. Že mě budeš vést, že budeš se mnou. A já ti věřil. A stále věřím.
Pomáhala si mi se naučit brejlové písmo a procházel si se mnou různé stesky abych se je naučil
chodit jen s pomocí hole.
Jsi má opora a já se nechám vést...








Jsem dojatá... nejenom věnováním, za který děkuju :)
jsem ti vděčná, že jsi něco takovýho napsala...
ta povídka je tak zlatá, sladká, smutná, ale je v ní naděje,
a já jenom žasnu, kolik emocí je v těch několika odstavcích..
odráží moje myšlenky a snění..
je tam krásně popsané, jak člověk potřebuje někoho, kdo ho vezme za ruku...ta povídka může být doslovně i obrazně myšlená...
je to krásné.
člověk by měl - i když sám to taky potřebuje - dokud může sám stát, podat ruku a poskytnout oporu.. vždyť to je základ přátelství, vztahů, vzájemného propojení životů.
elis:: taky tě mám ráda :)