close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Bittersweet VI.

14. listopadu 2008 v 21:01 | Pip |  Bittersweet
Milé slečny, omlouvám se vám, že nepíši nic jeného, ale ono to nejde. Mohla bych vám říct, že mám rozepsanou jednu jednorázovku, ale to byste pak nebyly překvapené, že?;D...

Takže fakt promiňte.

Jo a ještě, k tomu Joerardu (brej název, ne?:D), kdo, prokrista, říkal, že to budu psát?:D:D:D

Vidina je to sice pěkná, ale, ježiši, to bych si netroufla!! Vždyť Joe je eště panic!!! To byste chtěly, aby ho Gerard zaučoval?!? Á, aby z něj udělal svůj úchylnej klon?:D

Huh, začíná se mi to líbit!!:D

Nic, konec!:D

Když to nebudete komentovat, nebude Tour:P



Cesta nám chvilku trvala, protože Sam to s těmi berlemi moc nešlo. Každou vteřinu ve mně rostla touha popadnout ji kolem pasu a vlastnoručně ji tam odnést. Ani Sam osobně to moc nebavilo, v jeden okamžik vypadala, že to vzdá a na místě si sedne. Ale když jsme konečně došli tam, kam chtěla, rázem na svůj vztek zapomněla a začala se topit v, pro mě nepochopitelném, požitku z nikotinu, co nasávala do plic. Když podruhé vyfoukla kouř, a dala si pořádně záležet, aby se mi trefila do obličeje, šťastně se na mě usmála.

"Nemám tušení, co na tomhle kdo vidí,"řekl jsem se značným zhnusením a ukázal na cigaretu, co Sam svírala mezi dvěma prsty.
"Taky jsem neměla, než jsem s tím začla."zašklebila se a znovu vtáhla kouř.
"Nevadí ti, že to ničí zdraví lidem okolo?"zeptal jsem se, protože ani nemělo cenu ptát se jí, jestli jí vadí, že tak ničí zdraví sobě. Evidentně ne.
"Nemůžu mít pocit viny, jestli se mi ho snažíš vnutit. Rozhodně neničím zdraví lidem okolo tolik jako ty, když jezdíš do školy a ze školy autem."usmála se na mě líbezně a já nevěděl, co jí na tohle odpovědět. Jistěže.
"Hm…"zabručel jsem. "A to ti nevadí, že tím kouřem budeš smrdět?"
"A co bys hádal?"zvedla obočí. S úsměvem jsem zakroutil hlavou.
Mlčky jsme pozorovali lidi kolem. A oni pozorovali nás. Dost udiveně, řekl bych. "A to se mě nezeptáš, proč to vůbec dělám?"porušila Sam ticho.
"Věřím, že přijde chvíle, kdy mi to řekneš sama."odpověděl jsem a usmál se. Zatvářila se trochu zmateně, což zapříčinilo, že jsem se také musel zamyslet nad tím, co právě opustilo má ústa.
"Vážně?"řekla trochu šokovaně. Možná chtěla dodat ješně otázku, proč by se se mnou ještě někdy měla bavit, ale neudělala to. Znamená to snad, že chce? Nebo že chci já? Oba chceme? Sakra, neměl bych už přestat myslet? Stejně to nikdy nikam nevedlo, nebudu v tom tedy pokračovat. Chvíli jsme se snažili nedívat se navzájem do očí, pak až Sam zase něco řekla. "Co ty? Zkoušel jsi to někdy?"
"Co?"vyjekl jsem.
"Kouřit!"vyhrkla rychle a zasmála se. "Náš vztah ještě nepokročit tak daleko, abych se tě ptala na intimnější věci,"zavtipkovala, ale já se smát nemohl. Přišlo mi to tak zvláštní. To slůvko 'ještě', co tak okatě zdůraznila. Nebo se mi to jen zdálo? "Hej,"strčila do mě lehce, abych se probral. Podíval jsem se na ní. Zakroutil jsem hlavou. "Ne? Vážně ne? Fakt? Proboha, z jaký planety jsi spadnul?"zasmála se upřímně.
"Co je na tom?"podivil jsem se.
"Drželi tě někde v kleci, nebo co? Je ti devatenáct a ještě jsi nekouřil? Co jsi dělal, když ti bylo patnáct a všichni kolem tebe experimentovali?"ptala se se smíchem. Pokrčil jsem rameny. "No páni, to musíme někdy napravit. Je hrozná legrace pozorovat lidi, jak se tím dusí."usmála se nakonec.
"Co ti na tom přijde k smíchu? Tobě se lidi určitě nesmáli, když jsi se poprvé začala dusit."založil jsem ruce na prsou. Zatvářila se vzpurně.
"A když ti povím, že jsem se dusit nezačala?"
"Tak ti neuvěřím,"
"Ale měl bys."
"Ale nebudu."usmál jsem se mile. Jen zakroutila hlavou a odhodila nedopalek. "Aspoň zašlápnout bys to mohla."pokáral jsem ji naoko přísně.
"Oh, omlouvám se!"filmovala zděšení. "Ale nechci, aby mi vzplála sádra."
"To je ovšem jiná."rozhodl jsem se jí dál netrápit. "Zvoní."oznámil jsem celkem zbytečně.
"NE?! Vážně? Na to bych bez tebe nepřišla. No, ještě, že tě tu mám, co já bych si počala…"odříkávala, zatímco jsme se pomalu trousili do třídy.
Škola se jako obvykle neuvěřitelně vlekla a já nevěděl, kam mi utekl všechen zdravý rozum. Většinu dne jsem musel strávit zaháněním myšlenek na Sam a na to, proč se chová jinak, než kdy jindy. Ani bych se nedivil, kdyby mi na hlavu spadl trezor, protože když se Sam chová jinak, něco není v pořádku. Něco rozhodně ne. Byla akorát poslední hodina, když v reproduktoru nade dveřmi zapraskalo a třídou se rozezněl ředitelův hlas.
"Studenti…"oslovil nás a ze zadních lavic se ozval smích. "… vedení školy se rozhodlo, že, v rámci estetické výchovy, vyhlásí soutěž hudebních a malířských talentů pro závěrečné ročníky. Prosíme všechny, co by se chtěli zúčastnit, aby o přihlášky zažádali v ředitelně. Vyplněné přihlášky odevzdejte do konce týdně třídnímu učiteli. Poté se vyhlásí datum prvních výběrových řízení, kdy vybereme dvacet soutěžících, z obou kategorií, a ti postoupí do finále, které se bude konat 8.5.. Konec hlášení."skončil a třídou se rozezněl rozhovor.
"Páni, přihlásíš se?"zeptal se mě Jimmy. Je to můj dobrý kamarád, ví, že rád zpívám a že mi to i docela jde. Chvilku jsem přemýšlel, co by to pro mě mohlo znamenat, ale nakonec jsem kývl.
"Bude to sranda."zasmál jsem se. i když se mi při představě, že budu zpívat přes spolužáky trochu zvedl žaludek.
"Bude ale z čeho vybírat,"pochválil si Jimmy, nechápal jsem. "No, jsme velká škola, ne? Tříd, co letos končí, je asi osm. Takže bude konkurence. Neber to osobně, ale taky se může najít někdo, kdo je lepší zpěvák, než jsi ty."poplácal mě po rameni Jimmy.
"Už jsem ti někdy říkal, že se nebudu divit, když tě někdo za tu tvojí upřímnost zabije?"optal jsem se. Jimmy se zasmál.
"Myslím, že určitě."řekl a v tu chvíli zazvonilo. Počkal jsem, až všichni ostatní vyjdou ze třídy, abych smazal tabuli, protože jsem měl službu. Nuda. Otrava a zbytečnost, jak všichni jistě víme. Kdyby za to nehrozil trest, nechal bych to být. Chvíli jsem jen tak seděl a koukal před sebe. Ani jsem si nevšiml, že ve třídě nejsem sám. Sam seděla v lavici a v ruce držela mobil. Tvářila se vyděšeně. Strnule seděla a zdálo se, že snad ani nedýchá. Ruka se jí třásla.
"Sam?"oslovil jsem ji. Nereagovala. Přešel jsem k ní a položil jí ruku na rameno. Strašně sebou trhla. Otočila se na mě a vydechla.
"Bože, lekla jsem se tě. Co je?"ptala se a snažila nahodit normální výraz.
"Už zvonilo."oznámil jsem jí. Překvapilo ji to.
"Vážně? Ani jsem si nevšimla. A co ty tu děláš?"ptala se.
"Mám službu."
"Aha… Tak to já ti n-nebudu překážet. Jo, půjdu. M-měj se."řekla, naházela věci do tašky a chystala se k odchodu.
"Počkej,"křikl jsem za ní. Zastavila a otočila se. "Hodím tě domů."řekl jsem. Chvíli nechápala. "Tvůj kamarád mi nabořil auto, asi už pro tebe nepřijede."
"J-jo… to asi ne. Tak dík. Díky."usmála se chabě a vyrazila napřed. Popadl jsem tašku a doběhl ji. Tabule zůstala nesmazaná.

Dohnal jsem Sam v polovině chodby a snažil se navázat nějaký rozhovor. Ovšem naprosto marně. Nejspíš se plně soustředila na pilování stylu chůze o berlích nebo tak něco, protože mě vůbec nevnímala. Celou cestu ani nezvedle hlavu od země a nevydala ani hlásku. Mlčky jsme nastoupili do auta a stejně i vyjeli. Jenže byl problém, že jsem nevěděl, kam.
"Sam?"oslovil jsem ji, ale bylo to stejně marné jako předtím. Zaparkoval jsem u chodníku nějaké zapadlé uličky asi kilometr od školy. Neměl jsem sebemenší tušení, kde jsme. Chvilku jsem zíral z okna, s rukama přilepenýma na volantu, a přemýšlel, proč jsem tohle vlastně udělal. Dlaně se mi potily a já se cítil obecně nepohodlně. Koutkem oka jsem se podíval na Sam. Seděla s hlavou odvrácenou ode mě, rukou si podpírala bradu, nebo tak nějak, a lehce se třásla. Trochu jsem se naklonil, abych viděl, jak se tváří. To, co jsem viděl bylo rozhodně něco, co mě doknale překvapilo. Něco, co je snad nemožné vidět. Samantha plakala. Když jsem si pořádně uvědomil, co se děje, začal jsem panikařit. Absolutně jsem netušil, co mám v takovéhle situaci dělat. Ještě nikdy jsem nemusel utěšovat dívku, o jejíchž problémech jsem neměl ani zdání. Nevěděl jsem, jestli ji mám oslovit, dotknout se jí nebo... já nevím. Znovu jsem se podíval před sebe a snažil se ovládnout třes kolen. V břiše se mi nafoukl balón nervozity a mozek přestal fungovat. Úplně. Mám uklidňovat ji, ne sebe, pokáral jsem se v duchu.
Po dlouhé, nekonečně dlouhé a stresující, chvíli jsem byl schopen se zhluboka nadechnout a se zavřenýma očima ještě jednou přehrát, co jsem měl v plná udělat. Otočil jsem se na Sam, chvilku jsem pozoroval, jak se jí ramena třesou a ze rtů se jí derou tiché, tlumené vzlyky. Bude to těžší než jsem si myslel.
"Sammy,"houkl jsem na ni a položil jí ruku na rameno. To, co udělala, mě dorazilo. Místo jakéhokoliv slova se otočila, objala mě a pevně se ke mně přitiskla. Plakala mi na rameni a já nevěděl, proč. Objal jsem ji také. Hladil jsem ji po zádech a tiše ji uklidňoval. "Co se stalo?"zkusil jsem opatrně po chvíli. Odtáhla se, ale dala si hodně záležet na tom, abych jí neviděl do obličeje. Otírala si slzy. Snažila se, aby měla tváře úplně suché, zuživě stírala slzy, jakoby byla naštvaná za to, že pojevila své city. Svou zranitelnost. Byla tak smutná a tak zranitelná. Tak krásná ve svém neštěstí. Až jsem se děsil představy, že ji znovu držím v náručí a chráním ji přede vším zlým, co jen na světě je. Byla zničená a bezmocná. Vzal jsem její ruku do svých a lehce stiskl.
"P-promiň,"šeptla.
"Nic se neděje. Pověz mi, co se stalo."vybídl jsem ji ještě jednou. Chvilku váhala. Tiše vzlykla a nakonec se nadechla.
"J-já... Víš, ono je to moc... moc složité,"spustila přerývavě. "M-moje kamarádka. Vlastně hodně dobrá kamarádka... O-na je nemocná. U-už dlouhou dobu. Strašně dlouhou. Poslední měsíc leží v nemocnici a pomalu... pomalu o-odchází. Vlastně už... odešla. N-není tu. Není tady. J-je jediná, kdo o mě ví skoro všechno... vlastně... ví to, co nikdo jiný neví. Říkám jsem jí všechno a veřím jí. A-a mys... myslela jsem, že i ona věří mně... Že mi říká všechno. A-ale nebylo to tak."odmlčela se. Po tváři se jí znovu spustily slzy, ale už se je nesnažila stírat. Nechala svou ruku v mé a podívala se mi do očí. Konečně jsem viděl, co mi nechtěla ukázat. Všechno to zoufaltví a beznaděj, co se šířila vzduchem a dostala se i do mě, všechen smutek a bolest. Ona ve mně dokázala vzbudit dojem, že všechny tyto pocity vládnou na celém světě. Stěží jsem se ovládl a nevyběhl z auta, abych mohl zakřičet. Stěží jsem ji opět nestáhl do objetí jen proto, abych se nemusel dívat do těch smutně nádherných očí. Sam se zase nadechla. "N-n...neřekla mi, že je nemocná. Ona... věděla, že umře už dva měsíce předtím, než mi to řekla. A-a já si ničeho... nevšimla. Byla jsem slepá! Neviděla jsem, jak je den ode dne bledší a hubenější, jak se málo smála a spala i patnáct hodin denně. Byla tak slabá a já přitom myslela jen na sebe. A teď už nemůžu věřit ani sama sobě, protože jsem se zklamala. Moje sobectví ji dohnalo k tomu, že mlčela a...a já to neviděla. Já jsem... Já ji... Je mrtvá."hlesla Sam nakonec a naplno se rozplakala. Tentokrát jsem objal já ji. Třásla se mnohem víc, než předtím.
"Nemůžeš za to,"pronesl jsem tiše, protože přesně to si ona myslela. Neodpověděla. Jen plakala. V mém náručí, v mém autě, neznámo kde. Plakala a já už věděl proč. Jen jsem nevděl, jak jí pomoct.

Po dvaceti minutách, jak jsem zjistil později, jsem cítil, jak se uklidňuje. Dokonce přestala plakat. Jen se mě pořád nepouštěla. Nevěděl jsem, co teď dělat. Vím, tohle je velice hnusné, ale už mě bolela záda. Jemně, opravdu opatrně, jsem ji od sebe odtáhnul. Jen kousek, abych jí viděl do očí. Na zarudlých tvářích měla uschlé slzy, ale ten děsivě smutný pohled jí v očích zůstal. Byla tak blízko. Pořád jsem ji drřel tak blízko u sebe, že jsem cítil splašený tlukot jejího srdce. Tak blízko. Nevím proč, měl jsem nutkání se ještě trošku přiblížit, ještě kousek. Cítit ji ještě blíž. Téměř jsem se dotýkali nosy, když trochu nahnula hlavu. Jen torchu. A pak se to stalo.

Líbal jsem Sam Beckettovou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Piratka Piratka | Web | 14. listopadu 2008 v 23:50 | Reagovat

*fanfáry*

three cheers!! já to věděla!!

ty jo, ale...jako...piš si, co chceš, protože cokoliv, co napíšeš bude přinejmenším skvělý, úžasný, neopakovatelný, dokonalý....

2 Piratka Piratka | Web | 14. listopadu 2008 v 23:51 | Reagovat

btw: JOEARD JE MůJ!! :D

3 pip pip | 15. listopadu 2008 v 9:15 | Reagovat

Pirátko, zlato...díky:-* .... ale tvůj byl JOYARD:D

4 Cecily Cecily | 15. listopadu 2008 v 11:33 | Reagovat

i přes tvůj vyslovený zákaz (nebo kvůli němu?) jsem si to přečetla !:D

chápeš? já překonala svou lenost a přečetla si to!:D

a dokonce sem tě v tom poznala! cha! já sem taaak chytrá, co?!:D:D:D

je to super, zlato!:D

5 pansy73x pansy73x | Web | 15. listopadu 2008 v 16:14 | Reagovat

no samozřejmě že když se to nestane ve skutečnosti proč to nenapsat×D

6 Eliz Eliz | 27. prosince 2008 v 18:44 | Reagovat

tahle story se mi vážně a opravdu moc  líbí....čím dál víc...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama