close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Bittersweet VII.

17. listopadu 2008 v 9:11 | Pip |  Bittersweet

Hahááá, přemýšlím o Joerardu, děťátka, takže se těšte:P:P




Přijel jsem domů o tři hodiny později, než jsem měl. Ne, že bych celou dobu strávil se Sam, popravdě, potom, co jsme se přestali líbat, už jsem s ní strávil asi je pět minut. Ukázalo se, že bydlí nedaleko místa, kde jsme parkovali. Celá naše konverzace se pak skládala asi z pěti slov: 'Doprava, , tady zastav, díky, ahoj.' Za celou tu krátkou cestu jsme se na sebe ani jednou nepodívali a už vůbec nedali najevo, že se mezi námi něco stalo. Stalo se vůbec něco? Zbylé dvě hodiny jsem strávil v parku sezením na lavičce a zíráním na mezeru ve dlažebních kostkách. Byl jsem úplně mimo.


"Kdes byl?!"vyjela na mě máme hned, jak jsem vkročil do dveří. Odpověděl jsem jí neurčitým 'venku' a dál se o tom nemínil bavit. Jenže ona to tak snadno vzdát nechtěla. "Joe! Kde - jsi - byl?"zdůraznila každé slovo.
"Říkám, že venku! Seděl jsem v parku, sám! Nikdo se mnou nebyl, tak jsem nemohl dělat nic, co by se ti mohlo nelíbit, stačí?"vyjel jsem, ale to jsem vážně dělat neměl. Sotva vteřinu na to mi na obličeji přistála mámina ruka, na místě, kde se mě dotkla, to teď příšerně pálilo. Vážně příšerně. Jenže to mi bylo jedno. Máma na mě naštvaně zírala a já dutě zíral na ni. Očividně ji nepotěšilo, že jsem na její ránu nijak nereagoval. Ale co bych měl dělat?
"Páni,"slyšel jsem ze dveří do kuchyně. Nickova hlava se vznášela asi metr a půl nad zemí a poulila oči.
"Zalez!"štěkla na ni máma a hlava hned zmizela.
"Můžu jít do pokoje a nevylézt, dokud si nerozmyslím, co je dobré chování?"zeptal jsem se znuděně a máma mi odstoupila z cesty. "Díky."houkl jsem ještě a s vděkem zamkl dveře do pokoje. Neobtěžoval jsem se svlékat a lehl si na postel. Zíral jsem do stropu a snažil se vyčistit si hlavu. Nešlo to. Pořád jsem měl v mysli náš polibek. Spíš to, co se dělo před ním a po něm. Ty moje pocity, její pocity, nebo čí vlastně byly. Netušil jsem, proč jsme to udělali. Možná za to mohly okolnosti, co se naskytly, možná to bylo jenom… momentální zaváhání? A zaváhání vede ke katastrofě. Jenže, byla tohle katastrofa? Rozhodně jsem to tak necítil. Nevím, co jsem cítil. Byl jsem uvnitř přeplněný pocity, ale zároveň naprosto prázdný, nedokázal jsem identifikovat ani jeden z nich. Možná jen to zmatení. Trápilo mě tolik věcí, otázky se mi v hlavě měnily takovou rychlostí, že jsem nebyl schopný jedinou z nich zachytit a zkusit na ni odpovědět. Vím jistě, že většina z nich začínala slůvkem 'proč'. Tak třeba… proč se to vůbec stalo? Proč to udělala? Proč jsem tomu nezabránil? Nebo spíš, proč jsem tomu zabránit nechtěl? Nechtěl jsem, nemohl jsem. Snad mě jen zajímalo, co se bude dít potom. Nebo jsem jen prostě nevěděl, co jiného dělat. Anebo… to bylo přesně to, co jsem v tu chvíli chtěl. Ji. Držet ji, líbat ji a vědět, že v ten okamžik jsem pro ni jen a jenom já. Na tváři se mi objevil lehký náznak úsměvu. Líbilo se mi to, nikdy jsem neřekl, že ne. Moc se mi to líbilo. Ten krásný pocit, co se ve mně od té doby zahnízdil a přečkal i všechny ty ostatní bouře emocí. Nevím, co to bylo. Nevím nic. Nevím ani to, proč jsme se oba pak chovali tak, jak jsme se chovali. Proč jsme se na sebe báli podívat. Tady, aspoň já se bál. Hrozně. Netuším, co se to s námi stalo a netuším, co se to teď děje se mnou. Netuším nic. Převalil jsem se na bok a, z nějakého podivného důvodu, téměř okamžitě usnul.

"JOE!!"probudilo mě bušení na dveře a mámin, poněkud hysterický, křik. Líně, ospale a rozlámaně jsem se vydal ke dveřím. Odemkl jsem dveře a nechal je svému osudu. Znovu jsem se svalil na postel. "Panebože, lekla jsem se, že se ti něco stalo!"vběhla do pokoje máma a starostlivě se ke mně vrhla. "Co je s tebou? Není ti špatně?"ptala se a hned mi sáhla na čelo. Pokrčil jsem rameny. "Teplotu nemáš."podivila se. "Ale jsi úplně bledý… pojď, dáš si něco sladkého, snad se ti udělá líp."pobídla mě a já se znovu zvedl. Cestou jsem si ještě stihnul svléknout džíny a obléct si něco pohodlnějšího. Doplazil jsem se do kuchyně a posadil se ke stolu, hlavu pokládajíc na stůl.
"Čau, brácho,"strčil do mě někdo s Kevinovým hlasem. Mávl jsem na pozdrav. "Teda, s tebou muselo něco fakt zamávat, ty mlčíš!"podivil se a posadil se proti mně. Měl jsem sto chutí na něj ukázat nějaké to neslušné gesto, ale vědomí, že by se mi to mohlo vymstít, mě zarazilo. Máma přede mě postavila misku s čokoládovou zmrzlinou.
"Díky,"zahuhlal jsem a narovnal se. "Neviděl někdo moje oči?"zeptal jsem se do větru a Kevin se uchechtl.
"Co je?"ptal se Kevin dotěrně a já ho odbyl zakroucením hlavou. Do očí jsem se mu však nepodíval. "No, jak myslíš,"řekl a já zabořil lžičku do zmrzliny. Máma odešla z kuchyně. Kevin chvilku mlčel, asi poslouchal, o čem se máma baví s Nickem. Když uznal, že se dostatečně vžili do rozhovoru, zeptal se znova. "Tak, co?"
"Co, co?"pohlédl jsem na něj. Věděl jsem, že Kevinovi, jako staršímu bráchovi a hlavně kamarádovi, můžu říct všechno, ale chtěl jsem mu to říct? Říct o něčem, o čem nevím, co to je?
"Co je s tebou? Hele, poznám, když něco není v pořádku. A teď není. Prostě to vyklop, u mě je to jako v hrobě, nejsem slepičí zadek jako Nick."zavtipkoval, ale mně do smíchu nebylo. Kevin tiše hvízdl. "Joe?"neodpověděl jsem. "Ok! Tak já budu hádat, ano? Když to uhodnu na první pokus, řekneš mi o tom?"pokrčil jsem rameny. "Dobrá,"protáhl. Narovnal se na židli, zavřel oči, vydal ze sebe nějaký podivný zvuk a podíval se mi do očí. Vypadal dost směšně. "Tákže… Je v tom holka?"vypadlo z něj nakonec a já zase zakroutil hlavou. "Tak spusť,"vybídl mě.
"Jak víš, že je v tom holka?!"vyjel jsem na něj.
"Milý bratře, časem pochopíš, že holka je v tom vždycky,"poplácal mě po rameni Kev a usmál se. "No?"
"No… Tak… Sam Beckettovou znáš?"optal jsem se, ale asi jsem neměl. Kevin se začal smát. Když hodnou chvíli nepřestával, začalo mě to štvát. "Čemu se zase směješ?"
"Měl jsem to tušit! Hele, že po tobě jede už sis všimnul, že?"
"Cože po mně?"vytřeštil jsem oči.
"Tak ty to nevíš? Ne? Fakt ne? No to potěš!"divil se Kevin a už se uklidnil. Zato mě to docela rozhodilo. Seděl jsem a vyjeveně zíral na bratra.
"Vážně? Jak… jak jako 'jede'?"ptal jsem se hloupě. Brácha protočil oči.
"Ne, že by vyloženě jela, ale… líbíš se jí. Ani nevím, jak jsem na to přišel. Prostě… tenkrát, když polepila ten dům, jsem se spolu chvíli bavili a, já nevím, přišlo mi, že se jí líbíš. Dost možná."pokrčil rameny. "Každopádně… co se stalo?"změnil téma a já se musel vynořit z proudu nových myšlenek, co mě popadly.



Všechno jsem mu řekl.
"Pane jo,"hvízdl Kevin uznale, když jsem skončil, ale tím byla naše konverzace přerušena. Do místnosti vešla máma a my museli opustit kuchyni, protože šla uklízet. V půl desáté večer.



Ráno jsem se veškerému kontaktu s rodinou vyhnul. Nechtěl jsem poslouchat máminy dotazy, jestli je mi líp, Nickovy dotazy, co se mnou je a Kevinovy dotazy, jak to hodlám řešit. Jediný, od koho mi otázky nehrozily byl táta. A to z důvodu, že jsem ho včera ani neviděl. Posadil jsem se v kuchyni ke stolu a nalil si kafe. Po probdělé noci to bude ten nejlepší způsob, jak být schopný řízení. I když jsem měl notnou potřebu jít dnes pěšky. S hlavou někde v oblacích jsem se oblékl a upravil tak, abych mohl vyjít mezi lidi a, s ohromným předstihem, jsem vrazil do školy. Jel jsem pomalu a zastavil snad na každé křižovatce, i když nebyla červená. Nedokázal jsem se soustředit na jízdu a pořád jsem ztrácel orientaci. Kdyby byla škola ještě kousek dál, rozhodně bych tam netrefil, já věděl, proč jít pěšky. Zastavil jsem na svém obvyklém místě a pomalu se vydal do budovy. Cestou jsem si všiml, že v rohu školního dvora stojí Sam a dopřává si svou ranní cigaretu. Zírala před sebe a evidentně nevnímala okolí. Nechápal jsem, proč šla do školy, když zrovna ztratila někoho, kdo jí byl tak blízký, jak říkala. Jenomže, co já v ten den vlastně chápal? Zalezl jsem do třídy a posadil se do lavice s úmyslem tam zůstat. Jenže, co svět nechtěl, do třídy vešla Madison s prohlášením, že se stěhujeme do jiné třídy. Třídou se ozvalo nebručené nadávání a všichni se pomalu trousili ven. Jako služba jsem měl za úkol tam chvíli zůstat a říct posledním příchozím, že proběhla změna. Seděl jsem na lavici ještě dvě minuty, když mě to přestalo bavit. Napsal jsem na tabuli, v jaké třídě jsme, popadl jsem batoh a ve dveřích se srazil se Sam. Za ní stálo ještě asi sedm lidí a udiveně na nás koukali. Stál jsem proti Sam, hleděl jí do očí a nedýchal. Muselo to vypadat dost zvláštně.
"A-ahoj?"vysypal jsem za sebe pracně. Chvilku jen koukala. Pak několikrát rychle mrkla a pozdrav mi rozpačitě oplatila. "Máme změnu, jsme v…"
"Sedm set trojce, jo, číst umíme."řekla Tina a všichni odkráčeli pryč. Jen já a Sam jsme zůstali mezi dveřmi a, světe div se, zírali na sebe.
"Nechceš pomoct??"optal jsem se tiše a Sam pokrčila rameny. Vzal jsem jí knihy, co nesla v ruce a společně jsme se vydali chodbou. Ani jeden jsme nic neříkal. Popravdě, ani jsem nic říct nemohl. Rázem jsem měl pocit, jakoby mi někdo svíral hrdlo a dal mi přitom pěstí do břicha. Nebyl jsem schopný vydat ze sebe jediný zvuk. Samantha na tom byla asi dost podobně. Museli jsme vypadat komicky. Šli jsme chodbou těsně vedle sebe, ale dívali jsme se všude kolem, rozhodně ne jeden na druhého. Stejně jsme i vešli do třídy, kde to rázem nějak podivně ztichlo. Položil jsem knížky na Samiynu lavici, Sam mi poděkovala lehkým úsměvem a já odešel na své místo. Jimmy už čekal a s vyděšeným výrazem na mě koukal.
"Co?"zeptal jsem se nevrle a posadil se vedle něj.
"Nic…"řekl trochu ustrašeně. Než se stačil kdokoliv na cokoliv zeptat, přišel profesor.



Celý den ve třídě panovala podivná atmosféra, všichni mě nebo Sam po očku okukovali a zjišťovali, proč si dnes nenadáváme. My jsme si vlastně jeden druhého nevšímali. Snažili jsme se navzájem vyhýbat, nenavazovat oční, nebo jakýkoliv jiný, kontakt a nevšímat si zvědavých pohledů ostatních. Byl to vážně den jako stvořený pro přestěhování se na jinou planetu. Nedokázal jsem se soustředit na nic jiného než na ten pocit nervozity, kdykoliv jsem si vzpomněl, že Sam sedí ve stejné místnosti a nemohl jsem se zbavit vzpomínky na to, co mi včera Kevin říkal. A ať jsem chtěl, či ne, zabýval jsem se myšlenkou, co bych k Sam vlastně mohl cítit, čistě hypoteticky. Možná to nic neznamenalo… nebo v tom byla jakási přitažlivost, ale ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, žádný hlubší cit jsem v sobě nedokázal najít. Nebo jsem ho jen nedokázal rozpoznat. Po dalších nudných dvaceti minutách zazvonilo a já byl nucen opět zůstat ve třídě déle a smazat tabuli. Seděl jsem v lavici, nepřítomně hleděl nikam a ani si nevšiml, že vedle mě někdo stojí. Že vedle mě stojí Sam. Lekl jsem se jí, přišla naprosto tiše.
"Bože, vyděsila mě,"řekl jsem jí natvrdo a stoupl si.
"Promiň,"omluvila se a posadila se na lavici, co stála za ní. "Víš, chtěla jsem s tebou mluvit, ale… Nějak to nešlo. Dřív."řekla a mávl rukou po třídě. Usmál jsem se.
"Jo… Já… Asi jsem s tebou chtěl taky mluvit."
"Asi?"zeptala se a naklonila hlavu. Usmívala se. Proč jsem byl tak nervózní? Chce se mnou jen mluvit. Mluvit, ne si mě vzít.
"Jo,"pokrčil jsem rameny. "Asi."
"Aha… víš, já… To, co se stalo včera, tam v autě, tak… chci jen, abys věděl, že…"odmlčela se.
"Že?"pobídl jsem ji. Zatvářila se trochu bolestně, jakoby se jí nechtělo říct, to, co teď řekne. Snad jakoby si přála, aby mohla říct něco jiného nebo vůbec nic. Ještě chvilku mlčela.
"Že to byla prostě… slabá chvíle, víš? Jenom úlet. Nevím, proč jsem to udělala a fakt… Promiň."hlesla poslední slovo a zadívala se do země. Netušil jsem, co dělat. Její slova mě strašně mrzela a možná i trochu bolela. Chtěl jsem něco říct, ale nevěděl jsem, co. Pozoroval jsem Sam, jak zkoumala pohledem podlahu a sledoval její krásu. Byla moc krásná, když takhle seděla. Vlasy jí padaly do obličeje a zakrývaly jí trochu oči. Líbilo se mi to. Ona se mi líbila. Vypadalo to, že i pro ni je těžké tady být, možná ji její slova také mrzela. Ovšem ne tolik, jako mě. Chvilku jsme jen tak postávali, ale já pak udělal krok k ní. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem ji lehce chytil za hlavu a políbil ji. Já ji políbil. Překvapilo to mě samotného, ale ji zřejmě ne. Netrvalo to ani pár sekund a Sam se k polibku připojila. Přitiskla se ke mně blíž a rozhodně to vypadalo, že se mě jen tak nepustí. Oddali jsme se okamžiku a vžili se do přítomnosti toho druhého. Čas pro nás nehrál žádnou roli. Byli jsme jen já, ona a ten zvláštní pocit, co se vznášel všude kolem nás. Ten neznámý, krásný pocit. Když jsme se konečně vymotali z objetí, Sam se na mě usmála.
"Doufala jsem, že to uděláš."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cecily Cecily | 17. listopadu 2008 v 9:45 | Reagovat

konečně... doufam že se to neposere :P:D

2 pansy73x pansy73x | Web | 17. listopadu 2008 v 14:36 | Reagovat

fuuuj×Dono je to hetero×D

3 Piratka Piratka | Web | 19. listopadu 2008 v 21:46 | Reagovat

pansy73x: asi tak :D:D:D ty jo, to je změna...taková divná... :D:D

ale samozřejmě se to vymyká všem normám normálního příběhu, protože tohle není normální příběh...to je neuvěřitejně kurevsky dobrej příběh! :D:D

4 Eliz Eliz | 27. prosince 2008 v 19:46 | Reagovat

ach...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama