close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Bittersweet VIII.

21. listopadu 2008 v 11:52 | Pip |  Bittersweet
Takže, jediné moje psatelné dílo:D:D

A tenhle díl je věnovám SPECIÁLNÍ osobě, která si ani nic jiného nezaslouží!:P

Jinx.x, koukej si to přečíst:D:D:D


Potom, co mi Sam řekla, že jsem se jí už delší dobu líbil, jsme si ještě povídali. Seděli jsme ve třídě, než nás vyhodil školník. Nastoupili jsme do auta. Problém byl, že jsem nevěděl, kam pojedeme.
"Chceš hodit domů?"zeptal jsem se. Sam chvíli přemýšlela a zakroutila hlavou.
"Nechce se mi tam. Stejně nemám co dělat."usmála se.

"A co učení?"zarazil jsem se. Sam se nahlas zasmála.
"Nikdy… vážně nikdy jsem se neučila. A navíc, je pátek."připomněla mi a já si vzpomněl, že jsem se ještě ráno koukal do kalendáře, abych odpočítal, kdy přesně spáchám sebevraždu.
"Aha. Tak… třeba do kavárny? Nebo na zmrzlinu?"navrhl jsem vzhledem k tomu, že se venku začínalo dělat teplo. Bylo jaro, počasí se začalo zlepšovat, všechno kolem kvetlo a ani už by nebylo divné, procházet se s kornoutem zmrzliny někde po ulici. Sam energicky zakývala hlavou.
"Na zmrzlinu do parku, co?"usmála se a já souhlasil.
Chvíli jsme jeli v naprostém tichu, každý ponořený do svých vlastních myšlenek, než Sam promluvila.
"Měla bych napsat spolubydlící, že se trochu… zdržím."zasmála se. Kývl jsem a hlavou mi blesklo, že bych měl dát vědět mámě. Bylo mi ale trapné to říkat před Sam. Znám ji, mohla by se mi smát, raději počkám a v nějaký nestřežený okamžik napíšu mamce zprávu. Místo toho, abych se zabýval dalším plánem na tajnou SMS, jsem se zapojil do rozhovoru.
"Ty máš spolubydlící? Nebydlíš s rodiči?"zeptal jsem se se zájmem.
"Jo, mám,"zasmála se Sam. "Jmenuje se Helena. (HA HA!) Bydlím s ní už rok. Je sice mladší než já, ale nevadí to. Odstěhovala jsem se od rodičů skoro před rokem. Když mi bylo osmnáct. S rodiči jsem se stejně moc nevídala a hlavně jsem se chtěla postavit na vlastní nohy. Tedy, skoro, rodiče mi pořád platí půlku nájmu."zasmála se znovu. Dost mě to zaujalo.
"Nevěděl jsem, že nebydlíš u nich." Sam pokrčila rameny.
"Moc lidí ze školy to neví. Proč bych jim to říkala, že?"
"Hm… a to jsi se rozhodla jen tak, z ničeho nic?"zajímal jsem se dál.
"Ne, to ne. Vlastně… plánovaly jsme to s Helenou už delší dobu. Ale před rokem se prostě naskytla ta nejlepší příležitost."
"A jaké to je? Bydlet takhle…sama? Bez rodiny?"
"Bydlí na druhé straně města, můžu za nimi jít, kdykoliv se mi zachce,"zasmála se Sam a já se k ní přidal. "A navíc, nikdo neřekl, že mou spolubydlící nepovažuju za rodinu. Ti, co je nazývám přáteli jsou jako moje rodina."pronesla. chvíli jsme mlčeli a já si v hlavě přebíral… vlastně všechno možné. Zamýšlel jsem se nad tím, co Sam říkala. Svých přátel si asi hodně váží, nevím. Jistě, mám taky přátele, ale netroufl bych si je nazývat členy rodiny. Museli by být hodně dobří přátelé, abych to o nich byl schopen tvrdit.
"Kdy ti tu sádru sundají?"optal jsem se pak. Přeci jen, sádra je jisté omezení, zvlášť pro toho, kdo ji nosí, samozřejmě, ale znemožňuje to dělat spoustu věcí. Nevím, co bude z dnešní procházky v parku, když Sam musí skákat s berlemi.
"No, asi příští týden. V pátek jdu do nemocnice, aby to zkontrolovali. Copak, nelíbí se ti snad?"smála se.
"Ale ne, je moc… roztomilá, jen je to trochu… omezující…"řekl jsem nahlas své myšlenky.
"Omezující?"zbystřila Sam. "V čem omezující?"řekla a nasadila trochu šibalský úsměv a myslela na dvojsmysly.
"V chůzi!"ubezpečil jsem ji o svých mravech, zašklebila se.
"Jasně."protáhla a usmála se.
"Jo, jasně."skončil jsem a dál se o tom nemínil bavit.
B
avili jsme se ještě o spoustě dalších věcí, ale nic netrvá věcně, museli jsme vystoupit. Galantně jsem otevřel Sam dveře od auta a pomohl jí vystoupit.
"Oh, gentlemani nevymřeli,"pochválila mě Sam a zářivě se usmívala.
"No, to možná ne, ale já jen nechci, aby sis zlomila i tu druhou nohu. Musel bych tě vézt do nemocnice."zavtipkoval jsem, Samantha na mě vyplázla jazyk.
"Víš co? Za to mě tam doneseš."založila ruce na prsou a tvářila se nadmíru uraženě.
"Jak je tvá ctěná libost, vlez mi na záda."řekl jsem a otočil se.
"Prosím?"zeptala se Sam šokovaně. Musel jsem se zasmát.
"Vylez mi na záda, donesu tě tam." Sam to už evidentně došlo, ale nechystala se k žádnému skoku.
"Ne, to je v pohodě,"řekla a natáhla se pro berle.
"Ne, není, dělej!"pobízel jsem ji, ale bránila se.
"To je vážně v pohodě, nepochopíš vtip?"
"Pochopím, ale vzal jsem to vážně, tak pohni! Buď v klidu nebo násilím, vyber si!"pohrozil jsem jí, ale to ji podnítilo k ještě většímu odporu.
"Vážně? A jaký druh násilí zvolíš?"zajímala se.
"To se ještě uvidí,"zamračil jsem se. "Tak třeba… Nedostaneš čokoládovou zmrzlinu!"vyzkoušel jsem. Sam se zatvářil úplně zděšeně a pohoršeně.
"Ne!! To nedopustím!"vykřikla a nakonec tedy souhlasila. V trochu neohrabané pozici jsme se, se značnými obtížemi, dostali až ke stánku a koupili si zmrzlinu. Sam potěšeně vychutnávala čokoládovou a já měl jahodovou. Nemám ji nejradši, ale chuť zvítězila. Všichni čtyři, tedy já se Sam a naše zmrzliny, jsme se posadili na nejbližší lavičku, protože dál to prostě nešlo. Chvilku jsme tiše olizovali zmrzliny, ale pak mi ticho začalo připadat trapné a já přemýšlel, jak nejlépe navázat rozhovor. Vůbec mi to nešlo, ale po chvíli jsem přeci jen na něco přišel.


Přijel jsem domů až navečer s naprosto skvělou náladou a další domluvenou schůzkou se Sam. Vyzvednu ji zítra u ní v bytě, říkala, že mi při té příležitosti aspoň představí svou spolubydlící. Že by to brala až tak vážně? Zatím jsme se nebavili o nějakém vztahu, či něčem, co mezi námi je. Ani nevím, jestli to Sam bere tak, že by něco bylo. Přeci jen, co v dnešním světě znamená nějaká pusa? Ani nevím, jestli k ní něco cítím. I přes svou neuvěřitelnou spokojenost stále cítím zmatek, stejně jako včera. S úsměvem na tváři jsem vylezl z auta a v garáži se srazil s Kevinem. Akorát taky odněkud přijížděl. Zkoumavě si mě prohlédl a zarazil se u mých vyceněných zubů. Trochu se vyděsil.
"Tak co?"zeptal se opatrně, nejspíš si myslel, že ho pokoušu. Usmál jsem se ještě víc.
"V pohodě,"odpověděl jsem vesele. "Lepší to být snad ani nemůže."
"Teda!"podivil se Kevin. "To už jste se vzali, nebo co?"
"Ne, to ne… ale… je to tak nějak… zvláštní. Jako mezi námi. Prostě jsme mluvili a mluvili a tak nějak… je to všechno na hlavu, ale líbilo by se mi, kdyby to tak zůstalo."vysypal jsem ze sebe. Kevin se také usmál.
"Páni, to vypadá vážně."hvízdl. Zamračil jsem se.
"Co vypadá vážně?"
"Ale nic,"odbyl mě Kevin a odešel mě. "Pohni kostí, než ti nezbude nic z večeře."pobídl mě a já udělal, co radil. Měl jsem hladu už od poledne a zmrzlina to moc nezahnala. I když jsem se klidně mohl přejíst příjemným pocitem, co ve mně už delší chvíli hnízdil. Vyklusal jsem schody a naběhl do kuchyně. Pozdravil jsem mámu a políbil ji na tvář. Trochu se zarazila.

"Panečku, co se to s tebou děje? Jednou jsi jak praštěný pánví a teď si div nezpíváš!"podivila se s úsměvem. Pokrčil jsem rameny, to zpívání mi připomnělo jednu věc.
"Kde je Nick?"zeptal jsem se a máma ukázala do obýváku.
"Zase něco píše."řekla a já odešel.
"Nazdar, bratře!"pozdravil jsem, přeskočil opěradlo pohovky a elegantně přistál vedle Nicka, který se mě docela lekl.
"Naučil ses létat, nebo jsi jen vyhrál v loterii, že máš tak dobrou náladu?"zasmál se a ztlumil televizi.
"Od každého trochu,"usmál jsem se a uvědomil si, že mám tak trochu pravdu. "Hele, nezkusíme po jídle dodělat tu písničku? Nějak mám náladu na zpívání!"
"No jasně! Konečně, už mě moc nebavilo čekat, až se milostpán vzpamatuje a tu holku osloví!"zvolal vděčně Nick, malinko jsem se pozastavil.
"Kevin zase něco kecal?"zeptal jsem se Nicka trošku načuřeně. Nick zakroutil hlavou.
"Kevin ne, ale ty. Když si vylejváš srdíčko, tak u toho tolik neřvi."zasmál se. "Slyšel jsem tě i přes televizi."
"Oh."vyhrkl jsem. Nick se jen potutelně culil.
"Ale no tak, evidentně jste si o tom 'popovídali', když se tady skoro vznášíš."
"Cos myslel tou ironií?"zajímal jsem se a Nick se zase zasmál. Už mi lezl na nervy.
"Chodíme na stejnou školu, pokud se nepamatuješ. A stejná škola znamená stejné lidi a stejné třídy. Myslím, že ti Sam brala slova přímo z úst."smál se jako šílenec a já po něm hodil polštář.
"Blbe,"strčil jsem do něj. "Takže… uhm… on nás někdo viděl?"zeptal jsem se vážně. Nick taky nasadil trochu normální výraz obličeje a smazal z něj ten tupý úsměv.
"Viděl vás celý klub spisovatelů, když hledal nějakou volnou třídu. A celá ta báječná zpráva se ke mně, ještě za tepla, donesla s plnou parádou. Taky jsem se musel podívat, moc se mi tomu nechtělo věřit."popichoval mě, ale mně to nějak netrápilo. Netrápilo mě to, že ze mě měl mladší bratr legraci, netrápilo mě to, že už o to, co se mezi mnou a Sam stalo, ví nejspíš všichni lidi ze školy a netrápilo mě ani to, že je mi to tak jedno. Bylo mi to jedno. Na Nickovy posměšky jsem zareagoval jen pokrčením rameny a odebral se do svého pokoje. Chvíli jsem proseděl na židli a zíral do stropu, než mě máma zavolala na večeři.
Během zbytku dne, stráveného s rodinou, jsme probírali písničky, co ještě musíme nahrát. Studio, kterému jsme poslali jedno naše demo, se moc líbilo, jak hrajeme, takže smlouva je na spadnutí. Chce to ještě pár písniček, prý abychom je přesvědčili, a máme to v kapse. Myslím, že by bylo super nahrávat CD a jezdit na koncerty. Kdo ví, třeba bychom se i nějakým způsobem proslavili. Někdy kolem desáté večer jsem ještě s Nickem nahrál jednu písničku a šel si lehnout, abych byl zítra aspoň trochu použitelný.


Probudil jsem se někdy v devět a divil se, že jsem mohl tak klidně dospat. Sotva jsem došel do kuchyně, abych ulovil něco k jídlu, zmocnila se mně ohromná nervozita, jako ještě nikdy. A přitom o nic nešlo. Nebo šlo? Byla to naše první oficiálně domluvená schůzka, nevěděl jsem, co od toho mám čekat. Raději jsem si nic moc neliboval, abych pak nebyl zklamaný. Také mi pořád vrtalo hlavou to, co mi včera říkal Nick. Nevěděl jsem, jestli Sam říct, že nás někdo v té třídě viděl. Co já vím, třeba by to, co se stalo, chtěla udržet v tajnosti. Nevím. Ani nevím, jestli bych něco chtěl někomu říkat. Ono je přeci jen trochu zábavnější, když se můžeme někde tajně scházet a před ostatními dělat, jakoby nic, ne? Nebo to tak není? Nevím. Každopádně jsem se tím zabýval příliš dlouho, protože jsem si ani nevšiml, že nehybně sedím u kuchyňského stolu asi hodinu. Mně to moc nevadilo, ale málem mi začala stávkovat záda. Měl bych s tím něco udělat. Asi začnu chodit na tělocvik. Nebo budu ráno běhat, nebo začnu nějak cvičit. To je jedno. Kevin také někam chodí, asi se ho ve volné chvíli zeptám. Rozhodl jsem se, že své nebohé tělo přesunu do pohodlnějších míst, tak jsem se usadil k televizi a zapnul ji. Nedávali skoro nic pořádného. Nějaké zprávy o dopravních nehodách, o tom, že jídlo zase zdražuje a tak. Musel jsem to přepnout na hudební kanál, abych se aspoň trochu odreagoval. Zrovna hráli nějaký rockový klip, tak jsem to ani nepřepínal. Mně je jedno, co hrají, když se mi to líbí, rád si to poslechnu. Zadíval jsem se do videa a představoval si, jaké by to bylo jednou takhle vidět sám sebe a bráchy. Musel jsem se usmát. Je to bláznivé. Ale kdo ví. Seděl jsem u televize dost dlouho, kolem jedenácté se ke mně připojil i Nick a povídali jsme si až do oběda. Nevím, proč to muselo utíkat tak rychle. Ve dvě jsem měl vyzvednout Sam a už v jednu jsem seděl na posteli a propadla depresím. Kevin vtrhl ke mně do pokoje, protože ho poslal Nick, který si se mnou nevěděl rady. Kevin po mně hodil nějaké mé oblečení a nutil mě, ať si ho obléknu.
"Hele, když tu budeš takhle sedět, ona přijede sem a nakope ti, pohni!"pobízel mě a praštil mě do ramene.
"Au! Nech mě! Chci se zabít!"odbyl jsem ho nevrle a děkoval bohu, že jsem se ovládl a nezačal mu hodně sprostě nadávat.
"No tak se pohni, máš už jen třičtvrtě hodiny. A známe tě, ty než se nalíčíš a tak, bude ti trvat tak dlouho, že tam ještě přijedeš pozdě!"popíchl mě Kevin a já se naštvaně zvedl.
"Už jdu!"křikl jsem a oddupal do koupelny. Skoro jsem se ani nekoukl do zrcadla, protože bych se začal klepat ještě víc. Nějak jsem se dal do pořádku, ale v jeden okamžik jsem nevěděl, na co je hřeben. Díky bohu jsem se pak vzpamatoval a k Sam dojel ještě o chvíli dřív, než jsem měl. Uznal jsem za vhodné, že nebude vadit, když přijdu o pět minut dřív, tak jsem došel až k bytu, který mi popsala a zazvonil dveří. Chvíli jsem musel čekat, než se ve dveřích objevila nějaká dívka a ona měla, panebože, vyholenou hlavu. Teda, ne celou, jenom půlku. Nemusím popisovat, jak jsem se asi v tu chvíli tvářil. Dívka chvíli koukala a pak mě pobídla, abych něco řekl.
"Co potřebuješ?"zeptala se a koukla na mě jak na největší překvapení jejího života.
"A-hoj. Já hledám Sam. Je doma?"zeptal jsem se a ona mi ustoupila ze dveří.
"Pojď dál, pobídla mě a pořád na mě vyděšeně zírala. "Je v koupelně, ale myslím, že už bude končit. Moment."odešla na druhou stranu chodby a bouchla do nějakých zavřených dveří. "Sam, je tu nějakj neznámej cizinec a tvrdí, že tě zná!"hulákala přes dveře a z těch se ozvalo.
"A jak vypadá?"
"No… Tak nějak… Slušně!"řekla Helena a prohlédla si mě. "Mám ho vyhodit?"zeptala se a já se trochu zalekl. Ne, že bych se holek obvykle obával, ale z téhle by měl nahnáno i Yetti.
"Ne!"vykřikly dveře. "To je Joe! Jak jsem ti vyprávěla! Takže ho někam posaď a buď milá, jasný? Nechci, aby mi někam utekl, když jsem ho tak pracně ulovila."odříkávala Sam a já se zasmál.
"Hele, víš…"řekla Helena a taky se usmívala.
"Ani neříkej, že to slyšel,"ozvalo se z koupelny.
"Stojí kousek ode mě. A tebe by slyšel i ten hluchej ze čtvrtýho patra!"vysvětlila Helena a z koupelny se ozvalo doporučení, ať se odebere někam. "Tak… pojď dál."řekla mi Helena a odvedla mě do místnosti, co vypadala jako kuchyň a obývák zároveň. Bylo tam útulno, soudě i podle toho, co všechno se tam nacházelo. Ne zemi se vedle vodní dýmky válelo několik krabic od pizzy a lahví od Coly, na pohovce byla zmuchlaná nějaká deka a zmáčklý polštář, evidentně tam někdo v noci spal. "Toho si nevšímej, nevěděli jsme, že přijdeš, jinak bysme to uklidily. Sam byla večer tak nervózní, že snědla dvě pizzy úplně sama. Ne, že by jindy nejedla, ale já měla taky hlad."zasmáli jsme se. Helena mě vedla do části, kde je kuchyň, tam už tolik nepořádku nebylo. "Dáš si kafe? Nebo čaj?"ptala se mě.
"Nic, díky. Asi hned půjdeme."
"Nebo aspoň vodu, džus nebo tak! Něco si řekni!"nabízela dál a já pochopil, že nejspíš nechce, abych tu seděl jen tak. Požádal jsem ji o džus. Chvíli jsme ještě o něčem povídali, ale přerušila nás Sam, která přihopsala chodbou na jedné noze.
"Mně si nevšímejte, jako bych tu nebyla."volala přitom a pak bylo slyšet jen otevírání dveří. "HELENO!"zařvala za necelou minutu. Helena se zatvářila, jako by do ní uhodilo. Nechápal jsem. "KDE JE FRANKIE?!"hulákala Sam a její spolubydlící byla trochu vystrašená.
"Kdo je Frankie?"zeptal jsem se.
"Její kytara. Je takhle běsná pokaždé, když si jí půjčím a nezeptám se, nebo na ni sáhnu a nezeptám se, nebo se zeptám, půjčím si jí, ale nevrátím jí. Je hrozná."protočila oči Helena.
"Tak proč jí to nevrátíš teď?"zajímal jsem se. Helena se uculila.
"Má zlomenou nohu, takže na mě nemůže."zasmála se a já jen zakroutil hlavou. Když se dveře Samina pokoje otevřely podruhé, Sam přiskákala k nám. Měla na sobě černou sukni, protože bylo venku teplo, a bílé tričko. Nebo tílko, nebo něco mezi tím. Moc jí to slušelo, líbila se mi. Jako vždycky. Usmála se na mě a na Helenu hodila hnusný pohled.
"Ahoj,"pozdravila mě a usmála se. Pozdravil jsem ji také. "Tak, koukám, že jste se seznámili. Takže ti, milá slečno, nebude vadit, když se odebereme pryč, že?"zeptala se Sam a
Helena zakroutila hlavou. "A tak kytara tam bude, až se vrátím, jasan?"ukázala na ni ještě a pak se rozloučily.
"Vrať mi ji celou, jasný? A do deseti ať jitu mám."ukázala na mě Helena a já ji ujistil v tom, že si Sam nemíním nechat. Vysloužil jsem si za to ránu do ramene a pohoršený pohled. Pak jsme se Sam odešli. Pomohl jsem jí do výtahu a pak i do auta.
"Takže… Kam teď?"zeptal jsem se a Sam se usmála.
"Ty jsi tu šéf."pokrčila rameny.
"Aha… Tak… třeba do kina?"navrhl jsem a Sam souhlasila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cecily Cecily | 21. listopadu 2008 v 15:12 | Reagovat

oh...

2 jinx.x jinx.x | 21. listopadu 2008 v 22:03 | Reagovat

ale tak to je rožkošný!:D pochop, ne ty s tim, ale my tam tak, byt, vodnice, pizza...:) Je to tak krásná představa, už se těšim až to tak fakt bude...:) no ale zpátky k uhm... příběhu:P:D je to pěkně napsaný, dokonce to i čtu, i když je to hetero:D prostě je to... hůůůůůstýýýýý:D:D

3 Piratka Piratka | Web | 22. listopadu 2008 v 11:43 | Reagovat

ou...ou...ou!! :D

ale tohle mi připadalo nějaký dlouhý....ale máme být rádi, že tu vůbec něco je, že :D

tý jo...na to, že to skončí blbě, se to vyvíjí až moc dobře :D

4 Eliz Eliz | 27. prosince 2008 v 20:02 | Reagovat

tohle prostě špatně zkončit nesmí!!!!!!!!!!!!!!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama