
" Mami, prosím tě, dávej pozor!"
V autosedačce seděl asi pětiletý černovlasý klučina a vyděšeně upíral oči na svou maminku.
" Ale zlatíčko, nic se nám nestane"
Nerad jezdil v autě už odmalička. Zřejmě to byl
ale asi jen vrozený pud sebezáchovy, ona totiž opravdu řídit moc neuměla.
" Teď třeba ne, ale co když někdy jindy?"
" Ale di ty brepto, co by se
mohlo stát?"
V autosedačce seděl asi pětiletý černovlasý klučina a vyděšeně upíral oči na svou maminku.
" Ale zlatíčko, nic se nám nestane"
Nerad jezdil v autě už odmalička. Zřejmě to byl
ale asi jen vrozený pud sebezáchovy, ona totiž opravdu řídit moc neuměla.
" Teď třeba ne, ale co když někdy jindy?"
" Ale di ty brepto, co by se
mohlo stát?"
Nebe se čím dál víc zatahuje a nad všemi auty se začíná schylovat k bouřce. Ve vzduchu je cítit takové zvláštní stísněné napětí. To je mimochodem i u nás v autě. Ne vážně, s Frankem je zábava asi jako s těma který převážim. Myslim, ale že teď asi usnul, nemám mu to za zlé, sám bych spal. Mám ale chuť si povídat. Jednou po dlouhé době. Opravdu popovídat si o všem co mě tíží a vyslechnout si zároveň toho druhého. Taková vzájemná souhra, kdy ani jednomu nevadí stěžování si toho druhého. Musím se pousmát. Stěžování si. Opravdu mi to tak příjde.
Běh událostí jakoby letěl. Útržky vzpomínek se odráželi ve Frankový snech a on proti tomu mohl sotva bojovat. Bylo příliš bolestivé vzpomínat.
"Vážně nemám řídit já?"
Ptá se své matky znovu, tentokrát ne, o moc mladší než v přítomnosti.
" Ne, neboj já to zvládnu!"
Bylo to bláznovství a on to věděl, naprosto si to uvědomoval.
" No tak dobrá, ale jeď prosím tě opatrně!"
" Nojo pořád"
Ptá se své matky znovu, tentokrát ne, o moc mladší než v přítomnosti.
" Ne, neboj já to zvládnu!"
Bylo to bláznovství a on to věděl, naprosto si to uvědomoval.
" No tak dobrá, ale jeď prosím tě opatrně!"
" Nojo pořád"
" My jsme zastavili?"
" Jo, musim si dát pauzu, bolej mě oči"
Vypadá to že i Frank byl vděčný za malou přestávku. Vážně nevypadalo, že by mu jízda v autě, dělala dobře. Stále nechápu, proč tak mermomocí chtěl jet taky. Za poslední dvě hodiny měl zavřené oči a vsadil bych se že celou dobu taky jenom nespal. Rozčiluje mě, že když mám konečně někoho vedle sebe, že si s ním nemůžu povídat. Nepotřebuju zrovna moc komunikovat s lidmi, ale když už mám tu možnost, rád ji využiji.
Frank se začal opatrně soukat z auta a já se musel proti své vůli uculit. Přišel mi tak malý, ještě stále rozespalý a dezorientovaný. Překvapil mě náhlý ochranitelský pocit,, nedovolit nikomu aby mu ublížil
Sedl si vedle mě na obrubník parkoviště( odpočívadla) a díval se zamyšleně před sebe
Bojím se promluvit, abych ho nevytrhl ze zamyšlení, ale on mě předběhl.
" Jak ještě dlouho pojedem?"
" No ještě pár hodin jo. Je to dálka."
Měl bych vám asi zřejmě něco vysvětlit. Já nejsem obyčejný pohřebák, prostě rozvážím mrtvé do míst, kde si přáli ještě když byli živý uložit své mrtvé tělo. Sloužím většinou lidem, kteří si nemůžou dovolit leteckou dopravu. Musím hodně jezdit a zrovna moc dlouho na jednom místě nepobydu, to je nevýhoda mého povolání. Ale zase jsem poznal hromadu míst a příběhů. Někdy mi je z nich vážně na nic.
Frank při mé odpovědi jak dlouho ještě pojedeme, zbledl.
Vypadá to že i Frank byl vděčný za malou přestávku. Vážně nevypadalo, že by mu jízda v autě, dělala dobře. Stále nechápu, proč tak mermomocí chtěl jet taky. Za poslední dvě hodiny měl zavřené oči a vsadil bych se že celou dobu taky jenom nespal. Rozčiluje mě, že když mám konečně někoho vedle sebe, že si s ním nemůžu povídat. Nepotřebuju zrovna moc komunikovat s lidmi, ale když už mám tu možnost, rád ji využiji.
Frank se začal opatrně soukat z auta a já se musel proti své vůli uculit. Přišel mi tak malý, ještě stále rozespalý a dezorientovaný. Překvapil mě náhlý ochranitelský pocit,, nedovolit nikomu aby mu ublížil
Sedl si vedle mě na obrubník parkoviště( odpočívadla) a díval se zamyšleně před sebe
Bojím se promluvit, abych ho nevytrhl ze zamyšlení, ale on mě předběhl.
" Jak ještě dlouho pojedem?"
" No ještě pár hodin jo. Je to dálka."
Měl bych vám asi zřejmě něco vysvětlit. Já nejsem obyčejný pohřebák, prostě rozvážím mrtvé do míst, kde si přáli ještě když byli živý uložit své mrtvé tělo. Sloužím většinou lidem, kteří si nemůžou dovolit leteckou dopravu. Musím hodně jezdit a zrovna moc dlouho na jednom místě nepobydu, to je nevýhoda mého povolání. Ale zase jsem poznal hromadu míst a příběhů. Někdy mi je z nich vážně na nic.
Frank při mé odpovědi jak dlouho ještě pojedeme, zbledl.
" Vyrazíme jo?"
" Já už se na to vážně nemůžu dívat! Jsi strašně unavená, budu řídit já, je to pro mě maličkost!"
" Ne já to zvládnu!"
Tohle bylo nad jeho chápání. Proč prostě nepřizná že už nemůže. Že už sotva drží oči otevřené. Copak chce nabourat?
"A neruš mě! Řidič musí mít klid!"
" Hmm"
" Já už se na to vážně nemůžu dívat! Jsi strašně unavená, budu řídit já, je to pro mě maličkost!"
" Ne já to zvládnu!"
Tohle bylo nad jeho chápání. Proč prostě nepřizná že už nemůže. Že už sotva drží oči otevřené. Copak chce nabourat?
"A neruš mě! Řidič musí mít klid!"
" Hmm"
" Mno ….uhm….a odkud…odkud pocházíš?"
Už zase, připadal jsme si jako naprostý idiot. Zvlášť potom co po mých slovech nadskočil, asi zase usnul. Za dneškek už se cítím provinile až až.
" No, bydlel jsem někde poblíž New Yersey"
Odpovídal stále se zavřenýma očima, štvalo mě to. Chtěl jsem se mu do nich podívat. Měl krásné oči.
Vypadalo to, že už se dál nehodlá se mnou bavit a tak ze zoufalství zapnu rádio. Na přední sklo dopadali drobné kapičky deště. Už začínala ta bouřka, kterou jsem už od rána očekával. Bouřka mi nevadí, ale řídit zrovna v té době, mno mohl by to být problém.
Musím zapnout stěrače. Slyšel jsem sílu větru a po zádech mi přejel mráz po zádech. Asi bychom se měli ubytovat v nějakém motelu a počkat než to přejde. Nebo prostě jen zůstat v autě. Tohle dál nejde.
Se zoufalstvím hledám nějakého ukazatele, jak daleko je benzínka nebo nějaká vesnička či město. Ale nikde nic. Po téhle silnici nejedu poprvé, ale nikdy sem si moc nevšímal okolí, teď mě to začíná štvát.
" Hele Franku máme problém"
Přikývne jako že mě poslouchá.
" Jel si tudy už někdy?"
Optarně otevře oči a rozhlíží si kolem sebe
" Aano.." Vypraví roztřeseně
" A nepamatuješ si jestli poblíž, není nějaká …mno prostě někde kdybych mohli přečkat bouřku. Nemusí to být motel, ale aspoň místo kde by se dalo zaparkovat. Na dálnici asi těžko."
" No…kus odtud, by snad něco mělo být"
Spadl mi kámen ze srdce. Frank znovu zavřel oči. Vypadal vyděšeně, když si všiml blesků na obloze. Asi se bojí bouřky. Znovu jsem se zaculil a odolal pokušení ho obejmout a říct mu at se nebojí. Sem přece s ním.
" No, bydlel jsem někde poblíž New Yersey"
Odpovídal stále se zavřenýma očima, štvalo mě to. Chtěl jsem se mu do nich podívat. Měl krásné oči.
Vypadalo to, že už se dál nehodlá se mnou bavit a tak ze zoufalství zapnu rádio. Na přední sklo dopadali drobné kapičky deště. Už začínala ta bouřka, kterou jsem už od rána očekával. Bouřka mi nevadí, ale řídit zrovna v té době, mno mohl by to být problém.
Musím zapnout stěrače. Slyšel jsem sílu větru a po zádech mi přejel mráz po zádech. Asi bychom se měli ubytovat v nějakém motelu a počkat než to přejde. Nebo prostě jen zůstat v autě. Tohle dál nejde.
Se zoufalstvím hledám nějakého ukazatele, jak daleko je benzínka nebo nějaká vesnička či město. Ale nikde nic. Po téhle silnici nejedu poprvé, ale nikdy sem si moc nevšímal okolí, teď mě to začíná štvát.
" Hele Franku máme problém"
Přikývne jako že mě poslouchá.
" Jel si tudy už někdy?"
Optarně otevře oči a rozhlíží si kolem sebe
" Aano.." Vypraví roztřeseně
" A nepamatuješ si jestli poblíž, není nějaká …mno prostě někde kdybych mohli přečkat bouřku. Nemusí to být motel, ale aspoň místo kde by se dalo zaparkovat. Na dálnici asi těžko."
" No…kus odtud, by snad něco mělo být"
Spadl mi kámen ze srdce. Frank znovu zavřel oči. Vypadal vyděšeně, když si všiml blesků na obloze. Asi se bojí bouřky. Znovu jsem se zaculil a odolal pokušení ho obejmout a říct mu at se nebojí. Sem přece s ním.








neboj franku