close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Síť 2.

16. listopadu 2008 v 20:05 | Nathalie / Cecily |  Síť
Jedeme dál...




Po práci si mě šéf zavolal do kanceláře. "Iero, jestli budete i nadále podávat mizerné výkony a ještě mi odmlouvat, budu nucen přerušit vaši pracovní smlouvu. Rozuměli jsme si?"
Stál jsem naproti jeho tlustému zadku v křesle, naproti jeho psacímu stolu a sledoval jsem, jak kouří doutník. Měl jsem sto chutí ho přinejmenším zabít. Ale naštěstí jsem se ovládl. "Ano, pane."
"Tak běžte. A zítra přijďte včas."
Odešel jsem. Nevyhodil mě. Zatím.
Vtrhl jsem k sobě do pokoje a okamžitě otevřel notebook. Přihlásil jsem se do chatovací místnosti a neskutečně se mi ulevilo, když jsem uviděl, že Gerard tam je.
Frankie: Ahoj!
Gerard: Ahoj! :) Tak jak se máš?
Frankie: Příšerně… dneska mě šéf málem vyhodil. Gerarde, máš pozítří volno?
Gerard: Je sobota, do práce se nechodí. A nemám nic na práci. Proč? Chceš se sejít?
Frankie: Hrozně bych tě chtěl poznat. Jestli by to šlo…
Gerard: Tak dobře. Už se těším. Zítra se domluvíme, kdy a kde se sejdeme… Teď už musím jít. Čekal jsem jenom na tebe… tak ahoj a měj se hezky.
Uživatel Gerard se odhlásil.
I když to byl krátký rozhovor, tak moc mě zahřál na duši! Jako bych umíral žízní a někdo mi dal litr vody. Jako bych umíral hlady a dostal jsem vydatnou večeři. Bylo to pro mě světýlko, takový maják zářící ve tmě, že ho konečně uvidím. Ani jsem tomu nemohl uvěřit… konečně ho uvidím!
Často jsem si ho představoval. Vídával jsem ho ve snech jako anděla. A teď se všechny ty fotografie, všechny společné rozhovory a všechny mé sny konečně zhmotní. Konečně uvidím, že je to skutečná osoba.
A to mě drželo při životě následující den v práci.
Když jsem šel spát, nařídil jsem si budíka na dostatečně brzy. Tedy, alespoň jsem si myslel, že to bude dostatečně brzy. Dal jsem si sprchu a zuby totálně odfláknul, jediné, co jsem byl schopen dělat, bylo přemýšlet nad Gerardem. Stále jsem si hlavou přehrával možné scénáře přicházející soboty. Když jsem nad tím tak uvažoval, nejkatastrofálnější by bylo to, kdyby nepřišel - ale to by mi snad neudělal. Přeci musí vědět, jak moc jsem se na něj upnul. A já si to taky uvědomuji, nic není horší než ten pocit, že něco - nebo někoho - potřebujete jako alkoholik svůj ranní pohárek.
Nadzvedl jsem peřinu a vklouzl do postele. Bŕŕŕ. Bylo mi zima. A tak jsem se pořádně přikryl. Třel jsem si dlaně o sebe a myslel na to, jestli by mě Gerard ohřál, kdyby mi byla v sobotu zima. Ale to nehrozí, protože venku není zima, to jedině tady, v mém bytě - šetřím na čemkoli, kde se dá. Plat nemám bůhví jak veliký - to přiznávám -, ale vystačím si, když chci. Pokud budu mít elektriku na dobití baterie notebooku, pak mi to dostatečně stačí. Bohatě.
Tření mě přestalo bavit a tak sem se oddal spánku, který měl skončit probuzením do práce. Jak ošklivý stereotyp - tohle už potřebovalo Gerarda, tiše jsem si postěžoval. Dobrou, zašeptal jsem si a doufal, že tahle noc bude beze snu a hlavně klidná. Musím si přeci odpočinout, jinak poletím z práce a to já nechci.
Najednou jsem se myknul. Postel zapraskala, jak jsem se prudce posadil. Rychle jsem šilhal po budíku, abych zjistil, jestli nemeškám. Naštěstí ne. Srdce mi zběsile tlouklo, myslel jsem, že mi roztrhá hrudní koš a vyletí ven, přičemž by pravděpodobně skončilo na stěně. Konečná.

Přišlo mi to jako věčnost, než jsem se konečně dočkal soboty. Vstal jsem ve čtyři ráno, abych byl na určeném místě co nejdřív, už jen proto, že cesta tam trvá skoro čtyři hodiny. Samozřejmě tam ještě nebyl. Sedl jsem si na lavičku a čekal..
Po nějaké době, která mi připadala jako věčnost, jsem vstal a začal přecházet před fontánou v parku sem a tam. Když jsem se otočil, viděl jsem ho stát u fontány. Byl jsem skoro třicet metrů od něj, ale přesto jsem ho ihned poznal. Měl dlouhý černý kabát a pozoroval cosi na fontáně se skloněnou hlavou.

Hlavou mi několikrát přeletěla otázka, jestli mu to tak slušelo vždycky i na fotkách. Tohle bylo prostě - wow. Já to slovy neumím popsat. Klepal se mi žaludek, ale já věděl, že to bude jenom tím, že se s ním právě chystám setkat. Budeme spolu mluvit - z očí do očí! Prokrista pána!
Najednou se otočil směrem, kde jsem stál. Ztuhl jsem. Mám jít za ním? Nebo se mám dělat, že ho nepoznám, ať za mnou přijde on? Na otázky podobného typu nebylo dostatek času. Jeho levá noha vykročila a překonávala vzdálenost 30 metrů.
Rukou jsem si prohrábl vlasy a poškrábal zezadu na krku. Oblíznul jsem si rty, protože se úplně vysušily a já si nechtěl způsobit trapas, že když ho budu chtít pozdravit, namísto ahoj, řeknu voj, nebo něco podobný. To by bylo fakt pěkný přivítání. Taky jsem vykročil, ať nevypadám jak naprostý vůl.
Dělilo nás 10 metrů …
7 metrů …
5 metrů …
2 metry …
1 metr …
"Ahoj," pozdravil mě a na jeho bledě svítící tváři se objevil oslnivý úsměv.
"Ahoj," ohromeně jsem odpověděl a v duchu se radoval, že sem to dokázal.
"Nejsi tu snad dlouho, že ne, Franku?"

"N-ne," vykoktal jsem.
"Proč mám pocit, že kecáš?" pousmál se šibalsky Gerard.
Trochu jsem se začervenal. "No… vlastně jsem tu už docela dlouho."
Nenechal mě se topit. Podal mi ruku. "Měl jsem nápad, kam bychom mohli jít. Znám jednu restauraci, tak jestli se ti chce…?" tázavě pozvedl obočí a koutkem pusy se usmál.
"No… jasně," vykoktal jsem a rozešli jsme se.
Nebylo to takové to klasické trapné setkání. Gerard držel konverzaci, jako by se vůbec nic nedělo, jako bychom se znali celý život. A já s ním taky tak mluvil. Povídalo se mi s ním opravdu dobře… jeho přítomnost mi byla hrozně příjemná. Měl tak krásnou barvu hlasu, byl tak hezký…
Bože. Vešli jsme do restaurace, ani příliš moderní, ani to nějaký zapadlý špeluňky. Gerard nám objednal a sedli jsme si ke stolku proti sobě. Za okny byla ulice a my se na sebe dívali přes uschlou kytku uprostřed stolu, když jsme pokračovali v konverzaci.
Gerard jako by mě znal. Jako by věděl, že nejsem iniciátor, držel hovor i všechno ostatní v jeho rukou. Přesto… nestáčel hovor na nic, co bych nechtěl. Povídalo se mi s ním tak dobře! Čekal jsem, jaký to bude trapas, a přitom… bylo to lepší než na chatu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama