Občas jsme lidé.
"Ano?"zvedl hlav, nechávajíc si po tváři téct ledovou vodu.
"Miluju tě."přiklekl k němu a obmotal kolem něj ruce.
"Já tebe taky."řekl po chvíli ticha a objetí oplatil.
"Bude to dobrý...Bude. Slibuju."šeptal tiše a doufal, že nelže.
"Nech mě na pokoji, slyšíš? Ty hnusnej buzerante! Vypadni z mýho bytu!"řvala na něj a hodila sklenici proti zdi.
"Slíbilas', že to dneska bude!"popadl ji za ramena a zatřásl s ní.
"Slíbila, ale to neznamená nic!"zasmála se hořce a odstrčila ho od sebe. Podíval se na svého milence, co s třesoucími se rameny držel sklenici s vodou.
"On to ale potřebuje!"řekl prosebně.
"To my všichni." Sklenice se rozbila.
"Do Itálie."pronesl, než natáhl kouř.
"Umíš italsky?"zeptal se pochybovačně a natáhl se do trávy.
"Ne, ale to je jedno, ne?"lehl si vedle něj a poslal jointa dál.
"Jste blbí."řekla. "Pjedeme do ZOO." zasmáli se zase.
"Já myslel, že jsme v ZOO. Tady je to samý zvíře."podivil se a obmotal ruce kolem svého kluka. Přitiskli se k sobě.
"To jsou lidi."usadil ho tvrdě.
"Ale jsou to zvířata. Podle mě by měli dělat nějaký lepší věci. Třeba hulit."řekla a zasnila se. "Zhulíme celej stát."
"Jo!"přistoupili oba.
"Zatraceně, mlč už! Jestli toho nenecháš, budeme v průseru. Lehni si a dělej, že spíš, pošlu je pryč."přikázal mu téměř hystericky a kopl zapalovač pod skříň.
"Jsou to tvoji rodiče! Do mně jim nic neni!"odsekl mu a na protest se posadil a založil ruce na prsou. "Chce se mi zvracet."
"Do prdele! Kurva, tak běž na záchod! Dělej!"vyjel na něj a tahal ho z postele pryč.
"Nebuď na mě hnusnej, kurva!"zařval na něj a nehnul se ani o píď. Naštvaně na sebe hleděli.
"Budeš mít absťák. Neměl jsi do těch tvrdejch spadnout. Kurva, všechno se sere."praštil pěstí do zdi. Zazvonil domovní zvonek.
"Kurva, nic ti nedělám! Přestaň sebou šít, slyšíš?"snažil se svého přítele uklidnit, zatímco jím třásly vzlyky a křeče. Nevěděl, co dělat, i když to dělal už asi milionkrát.
"Udělej něco! Udělej mi něco!!"žádal a nezkoušel se uklidnit. Krůpěje potu mu smáčely vlasy a cítil, že bude zvracet. "Kurva."řekl jen a vydávil všechen obsah svého žaludku vedle sebe.
"Do prdele."řekl tiše a posadil se vedle postele. Všechno už vzdal. Nechal ho, ať se zmítá v abstinenčních příznacích a topí se v horečkách. Odešel z místnosti. Posadil se na balkon a popadl mobil, co si půjčil od kamaráda.
"Čau,"odpověděla mu tiše. "Zas je v hajzlu, co?"zeptala se.
"Jo."přitakal stručně a zhluboka se nadechl.
"Mám přijít?"ptala se starostlivě.
"Jo."hlesl. "Co by bylo, kdyby do toho nespadnul? Myslíš, že se to nemuselo stát?"chtěl zoufale vědět. I když netušil, co chce slyšet.
"Jo, asi jo."řekl popravdě.
"vydrž, kde jseš. Hned jsem u vás."řekla smutně a položila telefon. On si sedl na studené dlaždice a opřel si hlavu o stěnu panelového domu. Z pokoje za ním k němu doléhaly, dveřmi tlumené, výkřiky bolesti a vzlyky.
"Dej si,"nabídla mu jointa a on ho vděčně přijal. Dal si hned třikrát, než jí ho podal zpátky. Mlčeli, dokud necítil, že se mu všechno vytrácí z hlavy. "Bude to fajn."promluvila konečně.
"Jo, jasně že bude. Víš, až mu bude líp, vezmu ho do tý ZOO, jak jsme se tuhle bavili. Víš, on má rád zvířata. Vždycky chtěl psa. Až mu bude líp, koupim mu štěně. Jaký bude chtít. Malý, chlupatý, rozkošný štěně. Pak přestane s tim svinstvem, víš? Začne taky pracovat a koupíme si pořádnej nábytek do bejváku. A televizi. Jo, a všechno bude dobrý, víš? Rozumíš mi?"
"Jo,"kývla a smutně se na něj podívala. Vypadal tak spokojeně, klidně a šťastně. Konečně zase tam, kde se cítil nejlépe. Ve světě svých snů a nereálné reality. "A bude všechno v pořádku."objala ho a potáhla si z jointa.
"Všechno bude dobrý,"řekl.
"Napořád."souhlasila, i když věděla, že lže.
"Co se děje?"ptala se a nakoukla do ložnice.
"N-nic. Ale nehejbe se. Horečku nemá, je úplně studenej. Takže už ho to přešlo. Že jo?"podíval se na ní s bláhovou nadějí v očích. V těch jejích se zase objevilo zděšení a strach. Rychle přiklekla k posteli.
"Hej, vstávej!"zatřásla s ním také. Nereagoval.
"Jenom spí! Tak ho nech na pokoji. Nech ho bejt, slyšíš? Počkáme, až se probere."táhl ji od postele. Ona se nechtěla pohnout. Strnule zírala na tělo, ležící na posteli.
"Jak dlouho takhle leží?"zeptala se tiše. Nechápal, proč se na to ptá.
"Co já vim, asi dva dny."pokrčil rameny. "M-musel jsem ho umejt. On… neudržel to."ukázal na spodní část svého milence. Ona se dívala do jeho smutné tváře a pocítila bolestné píchnutí u srdce. Nevěděla, co dělat.
"Aha…"šeptla. "T-tak…Necháme ho spát, pojď. Bude to v pořádku."řekla a odešla z pokoje.
"Proč? Proč musel jít pryč? Nechal mě tady a ani se nerozloučil. Co jsem mu udělal?"vzlykal a mlátil pěstí do matrace. Podala mu hořící tyčinku chvíli odmítal, ale nakonec ji vděčně přijal.
"Bude to v pohodě, uvidíš. Časem bude dobře."objala ho a on se nechal. Potáhl.
"Jo."kývl. "Snad je mu tam líp."
"Určitě."
"A třeba jednou koupim to štěně, víš? A bude mít jméno jako on. Doufám, že bude hodný. Určitě bude hodný, když bude jako on. A krásný."usmál se. "Byl vždycky tak krásnej. Takže mu bude líp, tam, kde teď je."
"Jo, byl dobrej a dobrý lidi se maj dobře."řekla mu a usmívala se. Lehli si vedle sebe na postel a zírali do stropu.
"Jednou se zase sejdeme. Všichni a bude to jako dřív."
"Jo."kývla a nastalo dlouhé, klidné a nerušené ticho.
"ZOO má stejně v neděli zavřeno."








je to nádherný, vážně strašně krásný. ty vsuvky jsou tam tak dojemný a výstižný....je to opravdu úžasně napsaný.
zase jsi dokázala napsat povídku co mě totálně strhne a nenechá mě dlouho na pokoji. štve mě to, ale děkuju.